Eric

Hypersenzitivita: chuť a čich - 1. díl 1

Hypersenzitivita – 1. díl: Chuť a čich

18.8.2020

Jelikož se v ČR tímto tématem nikdo příliše nezabývá a v českém jazyce je to popsáno jen velmi málo nebo vůbec, pokusím se vám přiblížit přecitlivělost na smyslové vjemy já, svým pohledem, tak, jak to jako autista každý den prožívám. Odborníci se tím příliš nezabývají, pokud je tedy člověk hypersenzitivní, nikdo o tom moc neví. Děti se trestají, protože jim nikdo nevěří, že jsou ve škole některé přehlcené něčím, co jiní vůbec neslyší, nevnímají, necítí… Diagnostika nastavení senzorického vnímání konkrétního jedince u nás vůbec neexistuje.

Takto, jako je vyobrazeno na úvodní fotce, by mohla vypadat moje snídaně, svačina, oběd, druhá svačina i večeře. Kontrast mezi chilli oříšky a jemnými sýrovo-máslovými tyčinkami je naprosto dokonalý. Jídlo, toť věčné dilema. Bohužel, nemůžu jíst neustále jen to, co mi nejvíce chutná. Lidské tělo potřebuje pestrou a vyváženou stravu, aby fungovalo tak, jak má. Správně se stravovat stojí hodně energie a není to vůbec jednoduché, ani neautisté to často nedokáží, stačí se rozhlédnout po ulici, kolik nezdravých těl uvidíte. Ten počet je alarmující, tady by též měla proběhnout osvěta, a to velmi důkladná.

Mám to o to těžší, že žiju sám, tudíž si musím sám vymyslet jídelníček, sám podle toho nakoupit, sám to uvařit, sám pak ten mrdník uklidit. To, co běžný člověk dělá zcela automaticky a bez přemýšlení, mě stojí strašně moc energie a musím to plánovat. Co není v plánu, nebude vykonáno. S energií je nutné nakládat s nejvyšší opatrností, její výdej musím pečlivě rozložit mezi jednotlivé dny tak, abych nešel přes svůj limit. Když limit přešvihnu, zhoršují se senzorické potíže a zvyšuje frekvence meltdownů. A to pak mám problém „uvařit“ i chleba se sýrem.

Je zásadní znát a nepřekračovat své limity.

Za těch 29,5 let, co s autismem žiju, jsem už vypozoroval, co mi nedělá dobře a kdy mám dost. Díky tomu jsem někdy i úplně klidný a občas se dokonce cítím vyloženě šťastný.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.

Celý článek

Proč jsem pořád sám?

16.7.2020

Pokusím se vám popsat co nejvýstižněji, proč jsem věčně sám a nedaří se mi najít žádné kamarády ani partnerku, ačkoliv se o to usilovně snažím.

Nepoznám, jestli se chce dotyčný kamarádit

Hned první problém je seznámit se. Nepoznám, jestli se chce se mnou dotyčný kamarádit nebo ne. Taky neumím navazovat kontakt adekvátním způsobem. Dokážu třeba oslovit holku, která se mi líbí. Jen si to musím naplánovat tak tři dny dopředu a zvládnu to. Většinou. Zvládnu přijít a říct: „Ahoj, líbíš se mi, šla bys ven?“ Sice se u toho trochu cukám a točím, ale v klidu. Pak je zásadní, co mi odpoví. Pokud neřekne jasný ano nebo jasný ne, jsem bez šance poznat, zda u ní můžu uspět a jestli má vůbec zájem. Náznaky totiž nechápu vůbec.

Ovšem když na mě bez přípravy promluví holka, která se mi líbí, nedokážu často říct ani „Ahoj“. Namísto toho mi vyletí ruce nahoru, začnu se točit, cukat, skákat… Ty pohyby znamenají: „Ahoj, líbíš se mi, chceš se seznámit?“ Jenže ona tomu nerozumí, myslí si, že jsem švihlej, postiženej, divnej, sjetej a já nevím co ještě.

Někdy komunikuji pouze nonverbálně

Ačkoli verbální komunikaci zvládám dobře, často ze sebe nedostanu ani slovo. Komunikuju tělem a zvuky. Ano, ty „divný pohyby a zvuky“ jsou komunikace. Komunikace, které téměř nikdo nerozumí.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.

Celý článek

Noc v životě autisty

1.7.2020

Čas ulehnutí je pevná rutina. S časem usnutí to však nemá co dělat. Když ležím v posteli, v hlavě se mi promítá celý den, přehrávají se mi všechny rozhovory, jejichž obsah se snažím utřídit. Tělo se snaží vypnout a usnout, mozek však jede na plné obrátky. Musí utřídit všechny vjemy, které se v něm nahromadily za celý den. Vše prožívám znovu.
Znovu cítím, jak která květina voněla. Cítím struktury všech materiálů, kterých jsem se v průběhu dne dotýkal a cítím to tak živě, jako bych se jich dotýkal právě teď. Průběh mojí noci by tak bylo přesnější nazvat spíše relaxací vleže než spánkem.

Ke spánku potřebuji, aby bylo trošičku světla. Ne moc, to bych neusnul, ani málo, ve tmě má můj mozek nedostatek vizuálních podnětů, což ho může přetížit úplně stejně jako jejich přemíra.
Především ale potřebuji ticho. Nemohl bych bydlet v paneláku, kde je slyšet televize běžící o tři patra níže. Ticho. Miluju léto, protože vypne topení a potrubím tak přestane kolovat voda. Ta voda, co obíhá v topení, totiž dělá opravdu kravál. Takový randál, že v ložnici musím topení vypnout a spát s otevřenými dveřmi do druhé místnosti, abych nezmrznul. Jinak neusnu. Je to jako spát pod vodopádem. K tomu se přidá hukot elektřiny, která proudí dráty ve zdech. Taky tlukot mého srdce. Dohromady je to někdy takový rámus, že si musím zakrýt uši dlaněmi a vydávat takový bzučivý zvuk, jenž to přehluší.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.

Celý článek

Den autisty 2: Dětem vadí, že jim okupuju houpačku

26.6.2020

Eric nám poslal další pokračování, jak vypadá jeho sobotní den. V první části jsme soucítili s jeho hypersenzitivitou nejen při ranní hygieně, s možností chodit do obchodů pouze se sluchátky na uších a slunečními brýlemi a navíc jen brzy ráno, kdy tam nejsou zákazníci. Dnes se popasuje s obědem a pak vyrazí na výlet. Je víkend.

Ze zeleného údolí podél potoka to mám domů už jen kousek. Dorazím domů, vybalím nákup a začnu s přípravou oběda. Pizza Kit. Malej zázrak z obchoďáku, spása mojí kuchyně. Když jsem totiž dělal vlastní těsto na pizzu, vypadalo to u mě jako ve mlýně po výbuchu a potopě. Všechno mi padá, všechno rozlejvám, rozsejpám a všude nadrobím, ačkoliv se pokaždé snažím o pravý opak. S tím Pizza Kitem to není až tak hrozné, stačí těsto rozprostřít na plech a navrch naskládat, na co máte zrovna chuť, na rozdíl od mražené pizzy, která bývá obložena levnými surovinami, jejichž kompozice mi ne vždy vyhovuje. Aktuálně mám chuť na quattro formaggi. Mozzarelu a cammembert nakrájet na plátky, cheddar nastrouhat, gorgonzolu nadrobit. Dnes mám opravdu štěstí, jelikož moje prsty nepadly za oběť noži ani struhadlu a poměr sýru na pizze a na zemi je 80:20. To je super výsledek.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.

Celý článek

Den v životě autisty: Bolí mě zvuky, bolí mě ticho i čištění zubů

21.6.2020

Článek nám pro ATYP zaslal autista Eric (29), který byl diagnostikovaný už v devíti letech a tehdy kvůli své vysoké inteligenci a vynikajícímu verbálnímu projevu získal označení vysokofunkční, byť s ním sám nesouhlasí. Podle něho jsou nálepky funkčnosti zkreslující a zavádějící. Mnozí dělí lidi s autismem na nízkofunkční a vysokofunkční a tím autismus vnímají jako úsečku. Ti vysokofunkční podle těchto úvah nic neřeší, nemají problémy, vlastně podle nich mají “lehký autismus”. Autismus je však neurologická variace, kterou je velmi těžké objektivně měřit. V něčem může být autista funkční a druhý den v tom samém méně nebo zcela nefunkční. V něčem, co nevadí tzv. nízkofunkčnímu, v tom může mít tzv. vysokofunkční typ těžký handicap. Eric aktuálně pracuje ve výrobním průmyslu na zkrácený úvazek.

Je ráno. 4:28. Ani nemusím koukat na telefon, který v režimu letadlo leží pod polštářem. Vím zcela přesně, kolik je hodin, probouzím se každý den ve stejnou dobu, na minutu přesně. Co na tom, že je dnes sobota a nemusím do práce. Čas usínání a vstávání je pevná rutina.

Všude už je světlo. Vnímám hmatem, jak se to svěží ranní světlo dotýká mé kůže a slyším překrásné tóny zářivě zelených listů rostlin na parapetu, jimiž světlo prostupuje. Obloha už začíná být azurová, bydlím přímo naproti východu slunce, které se zanedlouho vyhoupne nad obzor. Miluju tu barvu. Její tón ve mně vždy vyvolá tak velký pocit radosti, že musím skákat, plácat rukama a točit se, často to všechno dohromady. Takhle totiž dávám najevo, že jsem opravdu šťastný. Kdyby se mě někdo zeptal, jaký zvuk na světě mám ze všeho nejradši, odpověděl bych “nebeskou modř”. Kéž by tak šel zvuk modrého nebe nahrát, abych si ho mohl kdykoliv pustit.

Mám smysly tak citlivé, že mě bolí ticho

Ráno… Nejtěžší část dne. Ne proto, že bych byl unavený, nevyspalý a podobně, to vůbec.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.

Celý článek