Věru Kociánovou jsem potkala na Mezinárodním dni Aspergerova syndromu, kdy v pražské Městské knihovně předčítala ze své knihy Johanka a čarodějnice. Po besedě s ní a ilustrátorkou knihy Lindou Řehákovou jsme se domluvily na rozhovoru. Věra Kociánová má své malé Nakladatelství Venkovské dílo a kavárničku s knihkupectvím v maringotce.
Co vás inspirovalo k napsání knihy Johanka a čarodějnice?
Před pár lety jsem jednoho prázdninového dne s obavami očekávala návštěvu svého bratra. Tentokrát měl přijet i s přítelkyní a její šestiletou autistickou dcerou. Dost jsem se toho setkání obávala, neměla jsem s dětmi na autistickém spektru žádnou zkušenost a nevěděla, jak mám s tou holčičkou mluvit. Moje plány a předsevzetí vzaly za své hned, jak se objevila. Doslova do mého životního prostoru vtrhla a během několika vteřin mě zbavila všech rolí a masek, o kterých jsem se domnívala, že bych v nich měla být. A vzápětí jsem se nestačila divit, co všechno ve mně tahle blesková lekce vyvolala. Krom zájmu o problematiku autismu, který trvá dodnes, to nakonec bylo i napsání pohádky Johanka a čarodějnice.
Co vás na reálné Johance zaujalo?
Na Johanku jsem měla štěstí. Je to podle mě totiž opravdu výjimečně čistá duše schopná bezpodmínečné lásky a jakési bazální potřeby potěšit druhé. Krom jejích četných zvláštností, které – jak jsem se postupně dozvídala – jsou společné řadě autistů, jsem byla mnohokrát svědkem toho, jak v její přítomnosti pookřívaly různé ztrápené existence. Bylo fascinující sledovat, jak lidi dokázala svou bezelstností doslova proměnit, jak ze začátku reagovali na její jinakost třeba i podrážděně, ale postupně roztávali a začali ukazovat své lepší stránky.
Je nějaké poselství příběhu Johanky pro další děti a rodiče?
Ona vlastně celá ta pohádka je o překračování strachu z neznámého a o tom, že pokud sami vstřícný krok uděláme, můžeme být mile překvapení tím, jak nás setkání s jinakostí obohatí a vlastně i změní. Samozřejmě nechci být přehnaná romantička, co maluje svět narůžovo. Rozhodně ale souhlasím s tím, co už řekli jiní, v tematice autismu znalejší – totiž že setkáním s jinakostí se učíme především my sami.
Četla jsem na vašem FB ukázku ze čtenářského deníku jedné žačky k vaší knize. Zaujala mě ta poslední věta… „Všichni Johance mávali, a byla fuč. Potom ji nikdo nikdy neviděl, byla ve svém světě. Kam Johanka mizí?“
Takový dojem z toho asi ta malá čtenářka měla – že se Johanka v našem žitém prostoru jen mihne, změní nás, sblíží navzájem a pak zase letí pomáhat jinam, za jinými lidmi, nebo do svého vlastního světa, o kterém se ale v pohádce nedozvíme. Vyvolává smutek, že vlastně zůstává tak sama, a chápu, že se to dětí v jejich citlivosti dotýká.
Připadáte si něčím nebo někdy jako Johanka?
To je příhodná otázka, nad kterou jsem se zamýšlela teprve nedávno – vlastně poté, co jsem mohla v rámci kampaně k Mezinárodnímu dni Aspergerova syndromu vyslechnout přednášky odborníků a autistů. A celkem mě to pobavilo. Až zpětně jsem si totiž uvědomila, že ta čarodějnice, tedy postava, do které jsem trochu promítla sama sebe, je ve své uzavřenosti, lpění na oblíbených věcech a přecitlivělosti na hluk dobrou adeptkou na diagnostiku, zda nejsem na spektru.
Obsah knih, které vydáváte, je vždy něčím netypický. Například román Tula: Hlavní hrdina se v podobě netopýra vrací na místa, kde společně s Tulou prožil krátké štěstí… A pak vydáváte poezii. To také není populární žánr.
Své nakladatelství jsem založila přímo s myšlenkou vydávat texty, které jsou nějakým způsobem „hendikepované“. Zaměřuji se na poezii a Pobaltí, konkrétně litevskou literaturu, z které také překládám. Najít nakladatele pro knížky z téhle oblasti bylo ještě před pár lety v podstatě nemožné. I to byl důvod, proč jsem nakladatelství založila. Je to nakladatelství příležitostné, takže nespěchám, stačí, když vydám jednu knížku za rok, ovšem ta knížka musí být něčím objevná – to je má motivace, posouvat věci z nulového povědomí do pozitivních hodnot. To mě baví. A román Tula je v tomto smyslu nejen má srdeční záležitost, ale i takový ledoborec, který prorazil svou literární kvalitou a nevšedním příběhem obecnější zájem o litevskou literaturu. Moc mě těší, že dnes už litevské překlady vydávají taková nakladatelství jako Odeon nebo Argo.
Z toho, co o vás vím, mi připadá, že vám je blízký nějaký „jiný“ svět. Byla jste kastelánkou, posbírala jste a převyprávěla litevské pohádky… Založila jste v roce 2014 příležitostné nakladatelství pro velmi nemainstreamovou literaturu, v maringotce Osvěžovna jste vytvořila kavárničku s knihkupectvím… To evokuje, že si dokážete plnit přání, i když vám určitě okolí říká: to nevydělá, vykašli se na to…
Ano, opravdu mi všichni rozmlouvali, když jsem se před deseti lety rozhodla skončit s kastelánováním na hradě Pecka a místo toho si založit nakladatelství a letní kavárnu v maringotce v podhradí. Z existenčního hlediska měli asi pravdu. Ale uživím se a zpětně jsem ráda, že jsem tento krok udělala (byť práce na hradě byla opravdu krásná). Jen díky tomu jsem měla – nejčastěji v té maringotce, která se stala jakousi mou letní kanceláří – možnost koncentrovaně překládat, prožít jednotlivé texty a dovést je až k hmatatelné podobě knihy. Z toho mám radost. Obohatilo mě to a posunulo. A v nutkání vytvářet jakési ostrůvky pozitivní deviace, okolnostem navzdory, se přistihuji i nadále. Vlastně čím horší jsou zprávy ze světa a společnosti, tím větší smysl vidím v tom, že někde bude jakási oáza, kde budou věci plynout svým poklidným tempem a jejich smysl bude jednoduchý. Že lidi sem dál budou přicházet proto, aby si dali kávu nebo pivo, přečetli si hezkou knížku a hlavně se navzájem setkali, popovídali si a objevili se ve své obyčejné lidskosti. V takovém prostředí je pak dobře i mně.
Dokáže si vaše Johanka v příběhu, i ta reálná, plnit svá přání? Je to důležité?
Myslím, že pro holčičku, které po celou dobu říkáme Johanka, je splněným přáním právě to sblížení a přátelské setkání různorodých lidí, kteří ji obklopují. Jsem přesvědčená, že nejen Johanka z naší knížky, ale i ta skutečná takovou harmonii k životu bytostně potřebují.
Potkala jste někoho dalšího zajímavého, kdo vás inspiroval k další knize?
Ani ne. Nepovažuji se za spisovatelku, a už vůbec ne za autorku knih pro děti. Knížku Johanka a čarodějnice jsem napsala opravdu jen díky tomu silnému impulzu, jakým bylo setkání s onou autistickou holčičkou. Ale je pravda, že mě průběžně oslovují i další lidské osudy, zvlášť když jsou jedinečné svým vnitřním dramatem. Zrovna teď se například snažím vyprostit z propadliště dějin pohnutý životní příběh pozapomenutého českého typografa Pavla Teimera, rodáka z našeho kraje…
_____________
rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto Petra Horáková (Za sklem) a Dagmar Edith Holá (ATYP magazín) / grafika ATYP magazín
Text a grafika vznikly v rámci projektu ATYP magazín 2024, který je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy a Ministerstva zdravotnictví.
