Netradiční příležitost vžít se do kůže člověka trpícího duševní nemocí nabízí projekt Mobilního komunitního centra OKO. V sobotu 9. července po poledni jste mohli zažít na Náplavce u Rašínova nábřeží pocity člověka se schizofrenií, který je nucen jít si na poštu pro dopis. Stačilo se nechat zakrýt psycholampou designérky Anny Marešové a režisérky Kláry Jakubové.
Zážitková psycholampa na OKOfestu
V rámci vernisáže na OKOfestu režisérka Klára Jakubová (autorka například filmu Paralelní životy o lidech se schizofrenií a také krátkého videa pro ATYP magazín) sdělila, že film, který si pustíte na tabletu, když se necháte obklopit látkovým svítidlem, trvá šest minut. Nic netušíc jsem si šla vystát frontu a litovala, že jsem si nevlezla pod lampu hned, když tam ještě nebyli návštěvníci. „Dívat se na film pod lampou nedoporučuji lidem s křehčí duševní rovnováhou nebo dokonce s duševním onemocněním a také ne dětem,“ strašila mi v hlavě slova Anny Marešové, když mi odpovídala při vernisáži na otázku, zda bude lampa putovat po ČR a zda je pro někoho nevhodná.
Kdo je duševně zdravý?
Dvojice přede mnou se nechala zakrýt a každý si dal sluchátko na jedno ucho. Mladík asi po třech minutách odpadl. Nejprve se celý oklepal a pak prohlásil, že tohle nedává, a šel se dívat na vodní hladinu. Na parném slunci čekám dál a říkám si, jestli nejsem šílená, čekat na 6 minut pocitů schizofrenika.
Dívka to zvládla. Po ní jde na řadu paní okolo šedesáti let. Vypráví, že sem přišla právě kvůli psycholampě: „Je přeci potřeba vědět, jak se cítí duševně nemocný,“ usměje se a vleze si pod lampu. Pomáhám jí nandat sluchátka. Film se už spustil. Přibíhá můj osmiletý syn a říká, že chce taky pod lampu. Čekáme spolu dalších šest minut. Po vernisáži obrazů duševně nemocných, které jsme před chvíli zhlédli, se mě syn logicky ptá: „Mami, a já jsem duševně zdravý?“ Kdo je, říkám si v duchu.
V psycholampě útočí hlasy
Dáma přede mnou se vymotává zpod látky a chvíli se rozhlíží. „Fuj, měla jsem pocit, že za mnou celou dobu někdo stál. Tak pevné nervy,“ a svižně odchází na druhou část OKOfestu prohlédnout si obrazy. Syn se posadí na lavičku. Nejdřív to chci zhlédnout sama, pokud mu vůbec dovolím, aby to viděl. Film už začal, dávám si sluchátka. Překvapuje mě převaha zvukových vjemů, především hlasy. Domnívala jsem se, že schizofrenik zažívá spíše obrazové bludy. Aspoň tak to znám z literatury a filmů. Spolu s postavou čekám, až zvuky ustanou a budu moci vyjít z bytu pro dopis na poštu. Ale ony neustanou. Hlavně ty zastrašující hlasy. Nebudu vám prozrazovat děj, ten vás čeká, až doputuje psycholampa i k vám. V ní je vše velmi intenzivní – stísněný prostor a k tomu je dolní půlka těla mimo lampu, což trochu vyvolává pocit ohrožení. Hlasy straší, znejišťují, podceňují, berou odvahu,… Syn se chce podívat, jak se cítí duševně nemocný. Dovoluji mu dvě minuty a jsem pod látkou svítidla s ním. Nemohu ho odtáhnout. Když se mi to podaří, je vytřeštěný a pak se rozpláče. „Co to bylo, někdo toho pána pořád strašil,“ říká mi, když se vypláče. Nechá se zlákat na zmrzlinu a povídáme si o tom. Pak odjíždíme domů. V tramvaji na mě padne neskutečná únava a doma usnu na dvě a půl hodiny. Už chápu únavu lidí s duševní nemocí. Těch smyslových podnětů okolo nich a hlavně v nich je příliš a útočí na ně tolik myšlenek…
OKOfest na lodích
OKOfest se odehrával na dvou plavidlech: (A)VOID Floating Gallery nabízel obrazy výtvarníků se zkušeností s duševním onemocněním, koncerty a slam poetry. Loď Tajemství patřila divadlu, filmovým projekcím a animační dílně pro děti. Mobilní komunitní centrum bude až do konce příštího roku putovat Prahou a nabízet i další programy – třeba na září chystá psychiatr Radkin Honzák přednášku s názvem Humor jako lék na duši.
Myslím, že je dobře, že bude OKOfest pokračovat humorem. Ono na strašáky platí především si na ně posvítit a pak se jim vysmát. To radili už první křesťanští mniši, kteří jich v sobě potkávali hodně. Mluví o tom i lidé s duševním onemocněním, když se léčbou dostanou z nejhoršího období.
________________
text a foto Dagmar Edith Holá
