Pokud Martina Selnera znáte z blogu Autismus & Chardonnay a tweetů a neslyšeli jste ho nikdy mluvit, pak vězte, že jeho slovní projev je velmi minimalistický. Vlastně není divu, že mu jde tak dobře tweetování. Kdo na to není připraven, může být zaskočen. Martin odpovídá na otázky většinou jen pár slovy. Dalo by se říci, že je mistr zkratky. Dlouze přemýšlí, a když promluví více slov či dokonce vět, je to vždy k tématu, ke kterému se vrátí. Působí to až buddhisticky. Není divu, že jedna z divaček se optala, zda je také na spektru. Martin Selner řekl, že ne. Přesto se po asi deset minutách další divačka zeptala znovu.
Špičkaři, stopkaři a autisté
Kdo zná Selnerův blog Autismus & Chardonnay, který právě vyšel knižně, tak ví, jak Selner píše o svých svěřencích. Jmenuje je prostě „děti“, byť některým je třeba i 36 let. Martin Selner pracuje v denním stacionáři, kde jsou děti od deseti let a mnozí dochází i v dospělosti. Dvě třetiny z toho mluví. „Dlouho jsem lidi dělil do dvou skupin podle toho, jak loupou banán. Buď jsou to špičkaři, protože ho začnou loupat od špičky, nebo stopkaři. Když jsem seděl vedle “dítěte“, přelomilo ho vejpůl,“ vypráví o autistech Martin Selner, aby autismus přiblížil druhým.
Není ale vše jen vtipné. Speciální pedagog pojmenoval svůj blog Autismus & Chardonnay právě takto, protože Chardonnay mu připomíná ten smutek, který autismus pro druhého člověka přináší. „Autismus unavuje, ani jím nemusíte trpět. Ono pracovat v sociální sféře je mnohdy o určité frustraci, tomu se nevyhnete. Možná proto nevyhoříte, protože o těchto stinných stránkách víte,“ zamyšleně říká Selner. Na další otázku odpovídá: „Práce s autisty je životní styl, ne práce,“ a přiznává, že už přebral od „dětí“ několik zvláštností. Třeba si občas dupne jako jeho malý klient na kanál a zjišťuje, že tento zvuk opravdu uklidňuje a je mu líto, že na to nepřišel už dávno. Život vedle či přímo s autisty vás neovlivní jen některými dovednostmi, ale právě i v komunikaci. Oční kontakt už není tolik třeba, věty se minimalizují pouze v jasná sdělení, vše se zpomaluje, zjednodušuje. „Jen večer je nutné si dát Chardonnay,“ s trochou ironie a úsměvem dořekne Selner. „Poznají vaši svěřenci ve stacionáři, když jste smutný nebo vám něco je?“ ptá se ho divačka. „Drtivá většina na spektru autismu zrcadlí, takže když jsem smutný, jsou potichu a ukazují mi, jak se mám.“
Co mě naučili autisté
Selner říká, že jeho cílem na práci s autismem je, aby „dítě“ bylo nejméně rok stejné, nemělo regres. Není to orientované na výkon. Není mu s „dětmi trapně“, baví ho blbosti, drobnosti. Na další otázku, co se od autistů naučil, odpovídá:
„Autistické děti mě naučily najít si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu. Obklopovat se lidmi, kteří mě podporují. Kolik slov řeknete, není důležité, ale komu je řeknete. Umět vidět hezké chvíle a umět je hledat.“
Autistická právnička Nely
Druhým hostem byla právnička Nely B., žena typu italských filmových femme fatale. Nefér řešený soudní boj jejího otce s Antonínem Charouzem ji přivedl ke studiu práv. Uvědomila si, že ji občanské právo dokáže vysvětlit vztahy mezi lidmi. Podle ní by si každý člověk měl Občanský zákoník přečíst, pak by bylo mezi lidmi lépe. Každý by věděl, jak se má chovat. Autistická právnička je hypersenzitivní na zvuky a pachy, takže její sousedé se štěkajícími psy nebo kouřící na balkóně brzy své psy i kuřácké vášně musí zkrotit. Cigaretový kouř je schopna rozpoznat i na 400 metrů. Když jí sousedé nevyšli vstříc a nepřestali na balkóně kouřit a smrad jí šel rovnou do ložnice, rozmlátila jim skleněný popelník. Od té doby kouř z cigaret necítí.
Nely otevřeně vyprávěla o tom, že nemá empatii a nahrazuje ji intuicí. Také se zmínila o tom, že nemá moc emoce, ale bylo zvláštní, že její obličej prozrazoval pravý opak. Nerada pláče, protože to považuje za slabost. Když se jí to podaří, cítí úlevu, ale zároveň stud, že není silná. Na otázku, jak by se měli chovat neurotypičtí lidé k ní, odpověděla, že by měli komunikovat racionálně, logicky, prostě bez emocí.
Bylo zajímavé poslouchat k tomu doplňování Michala Roškaňuka, který je zcela jiný typ autisty. Vyprávěl, že on je naopak emoční člověk a rád si svých pocitů všímá a užívá si jich.
V pozdních večerních hodinách už nebylo možné zachytit vše, co Nely vyprávěla. Nestíhala jsem si ani nic zapisovat, protože dívání se na její tvář a pohyby této ženy na autistickém spektru bylo pro mě něčím uhrančivým. Proto bude zajímavé si ji znovu poslechnout, až Adventor zveřejní videonahrávku celého zářijového pořadu Přicházíme v míru v Divadle Kampa.
____________
text Dagmar Edith Holá /omluvte sníženou kvalitu fotografií
