Dagmar Edith Holá

Nedokážu vypnout okolí

Lucie Jechová (44 let) žijící v severních Čechách je pedagožka a svou autistickou identitu našla teprve nedávno, jako mnoho jiných dospělých na spektru autismu, kteří byli diagnostikováni až v dospělosti. Lucii baví fotografování a má již na svém uměleckém kontě několik ocenění. Typu focení, kterým se prezentuje, se říká „light painting“ neboli malba světlem.

Co vás pudí k tomu, abyste strávila den dva focením?

To vlastně nevím. Asi nějaká múza nebo pocit, že jsem už dlouho nic nevyfotila a mám třeba nová světla. Jako hnací motor mám hlavně samu sebe. Někdy jsem se zkoušela donutit fotit bez toho, ale vůbec to nejde.

Kdyby se vám z fotografování stala práce, tak už by vás to netěšilo?

Přesně tak. Fotím zatím spíš pro sebe, neumím to dělat na povel třeba každý den. Někdy mi to trvá v rozmezí 14 dní, někdy až dva měsíce. Zatím nemám ani potřebu si vytvářet zájmové profily na sociálních sítích. Mám soukromý profil jak na FB, tak i na Instagramu. 

Všimla jsem si, že fotíte také lidi, což nebývá u fotografů na spektru autismu časté…

V rámci workshopu. Jdu na workshop, zaplatím si všechno okolo, někdy to jde tak, někdy jinak. Zejména tam jezdím za určitými lidmi, kteří to pořádají. Když se tam cítím dobře, tak tam pak jezdím často.

Zajímalo by mě, zvládáte-li sociální interakce? Máte nějaký příklad, kdy přemýšlíte o tom, proč lidé něco nějak mají?

Já jsem velký samotář. Díky tomu můžu pozorovat lidi, co jak dělají a co je běžné. A podle toho se snažím chovat, abych zapadla do běžného života. Díky tomu samotářství si vždycky najdu jednoho sparing-partnera, který mi ukazuje, jak to má být, aniž by to třeba věděl.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Autisté vycítí, když je někdo nepřijímá, říká terapeutka Renata Škrabalová

Terapeutka a religionistka Bc. Renáta Škrabalová (50 let) se zaměřuje hlavně na skoliózy u dětí i dospělých. Podle ní jsou často kombinované vady, DMO, autismus, ale i deprese a úzkosti spojené se špatnými stereotypy chůze a postoje. Metodu spirální stabilizace učí i fyzioterapeuty a doktory ve svém Centru Spiralyoga. Renata Škrabalová má třináctiletého syna s autismem a pomáhá i pečujícím těchto dětí.

Jak jste se dozvěděla, že máte dítě s autismem?

Bylo to znát už od synova roku a půl, ale dlouho jsem si to nechtěla připustit. Říkala jsem si, že je jen vývojově zpomalený, že to bude dobré, pořád jsem si četla, že některé děti začnou mluvit později, třeba až kolem třetího roku. Trochu neklidný byl už odmalička, nejspíš to začalo antibiotiky u porodu, která narušila mikrobiom, takže on pak nemohl vstřebávat do svých střev ty správné bakterie. To mi řekla doktorka, s tím, že očkování na roce a půl to pak jen dodělalo. Jako jediné očkování jsme měli hexavakcínu. Po ní se velmi rychle horšil každý den o něco víc. Skládal kostičky, kolečka do šablon podle tvarů, a najednou po očkování cpal kolečko do trojúhelníčku. Věci, které uměl předtím, najednou neuměl. Uměl slova a najednou neuměl mluvit vůbec. Byl u něj okamžitě silný regres.

Takže jste začali chodit k lékařům?

Samozřejmě jsem začala standardně hledat v systému, pak jsme byli u různých odborníků, pak jsme chodili do CTA, Nautisu…

Jak jste se dostali rovnou k autismu? Většina rodičů říká, že o autismu vůbec nic nevěděli a dostali se k odborníkům na poruchy autistického spektra až později.

Zajímala jsem se o to už dlouho předtím. Jelikož jsem fyzioterapeut a pracuji s lidmi se skoliózou, tak jsem se s tím setkávala i u klientů. Protože když se vyvíjí mysl jinak, tak i tělo se začne nějak kroutit. Takže autisté mají velice často buď skoliózu, nebo nějaké jiné deformity na těle.

Často se u dětí na spektru objevuje chůze na špičkách. U vašeho syna také?

Chodil tak asi až do osmi let. V nemocnici nám poradili, že se píchá botulotoxin do pat, tak to jsme samozřejmě neabsolvovali. Definitivně synovi pomohl doktor Živný v NeuroCentru. Do čtvrt roku přestal chodit po špičkách.

Do NeuroCentra jste přišli až v osmi letech syna. Nebylo to už pozdě? Jak pomohl pan doktor Živný?

To nám pan doktor naznačil. Ale my jsme se k informaci o něm a jeho metodě dřív nedostali, i když jsme k odborníkům chodili. Jeho bodová terapie synovi nakonec pomohla. Terapie pomocí stimulace reflexních bodů (FPIT = False Proprioceptive Information Therapy) je u každého konkrétního dítěte šitá na míru. Pan doktor Živný naučí rodiče terapii pomocí stimulace reflexních bodů, kterou opakují několikrát denně.

Jednou jste mi vyprávěla, že jste byla v dětství taky zvláštní…

Já jsem taková zvláštní pořád. (smích) Obecně si myslím, že rodiče autistů jsou často taky trochu zvláštní. Nebo aspoň jeden z nich. I ty skoliózy tam vidím. Většinou když to dítě má velkou skoliózu, tak tatínek nebo maminka ji mají taky, jenom třeba ne tak velkou. Ale myslím si, že náběh na autismus je daný především geneticky.

Co jste pozorovala na sobě podobného se synem?

Já jsem měla úplně svůj svět, měla jsem problém se bavit s lidmi, třeba jsem hodiny koukala na rybičky v akváriu. Nebo jsem si na chalupě sedla na strom a hodiny jsem koukala, jak se vlní obilí. Nevěděla jsem, jak mám mluvit se spolužáky, cítila jsem se prostě jiná. Vždycky jsem měla třeba jednu dobrou kamarádku, ale ve větším kolektivu jsem se cítila jako E.T.

Taky jste mi vyprávěla, že jste se málem nedostala na střední školu.

Učitelka doporučovala rodičům, ať mě dají na nějaký učňák bez maturity, že na střední nemám, ale táta s tím nesouhlasil, takže jsem šla na ekonomku a vysokou jsem si dodělávala pak v dospělosti.

Proč si učitelka myslela, že na to nemáte?

Neměla jsem úplně špatné známky, ale asi jsem jí nebyla sympatická. Já jsem moc neposlouchala, jiné děti byly hodné, ale já jsem občas řekla svůj názor. Nakonec jsem si udělala i religionistiku na vysoké, ale až při práci.

Jak jste se dostala k tomu, co děláte nyní?

Po škole jsem začala trochu pracovat s tělem. Měla jsem skoliózu a začala jsem tloustnout, měla jsem kvůli tomu dost zdravotní problémy. Po dvacítce jsem začala víc sportovat, dostala jsem se i k józe, a tak mě to chytlo, že jsem sama jednou nebo dvakrát týdně vedla skupinku jógy. Pak jsem se dostala k masážím, tak jsem si udělala kurz masáží. V té době jsem studovala na vysoké škole religionistiku. Odešla jsem z práce a rozhodla jsem se, že budu mít krámek s bylinkami a keramikou. Vzadu jsem měla malou tělocvičnu pro čtyři lidi na jógu nebo masáže. Časem jsem si k tomu přidávala další činnosti. Hlavně přes Dornovu metodu a spirální stabilizaci (SPS) jsem se dostala k odbornějším věcem.

Co vlastně si mám představit pod Dornovou metodou a spirální stabilizací?

Dornova metoda se zaměřuje hlavně na kosti, klouby a obratle a na jejich srovnání do anatomicky správné pozice. Jedná se o jednorázovou terapii, která se případně zopakuje až po nějakém čase. SPS se zaměřuje na celkovou práci svalů a těla v pohybu. Naučíte se sestavu cviků, které je pak potřeba pravidelně cvičit každý den. Tím si znovu zpevníte svaly, které byly špatnými pohybovými vzorci oslabené. Zároveň toto cvičení někdy doplňuji manuální terapií, ve které klientům naopak uvolňuji svaly, které mají přetížené. Tyto blokády jsou často způsobeny nejen špatnými pohybovými, ale i mentálními vzorci. Během terapie dochází k jejich přenastavení.

Fascinuje mě, jak na těle člověka přesně poznáte, co ho trápí. Jak jste se k tomu dopracovala?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Je hypersenzitivní detektiv Sorjonen autista?

Známe už mnoho filmů, kde je jasně řečena diagnóza některé z postav. Mnohdy se na ně diváci dívají právě kvůli tomu, aby pochopili člověka s onou diagnózou. Není ale lepší film, kde to není explicitně řečeno a ukazuje to realitu ztracené generace dospělých lidí na spektru autismu? Mezi námi jich žije více, než si myslíme.

Mnozí lidé na spektru autismu si až v dospělosti dojdou k odborníkovi na diagnostiku, pro odpověď na to, proč jsou celý život jiní, divní… Například herec Anthony Hopkins se dozvěděl o svém autismu až v sedmdesáti letech. V tomto textu to ale bude o jiném herci, respektive o filmové postavě. Řeč je o prvotřídním detektivovi Sorjonenovi z finského stejnojmenného krimi seriálu. Jako každý dobrý detektiv je “správně divnej”. Vyšetřovatel Kari Sorjonen je ale také hypersenzitivní a navíc vykazuje mnohé známky autismu, kterých si lze všimnout, pokud o autismu víte více a nemyslíte si, že autista rovná se pouze Rain Man nebo Sheldon Cooper.

Fakta o seriálu Sorjonen

Nejprve pár informací o nejslavnějším finském televizním krimi seriálu o třech řadách a s jedenatřiceti epizodami. Vytvořil ho Miikko Oikkonen mezi lety 2016 až 2019 a detektiva Kariho Sorjonena hraje Ville Virtanen. Pro ty, kteří neznají děj, první série začíná tím, že se Kari Sorjonen, detektivní inspektor Národního úřadu pro vyšetřování (NBI) ve Finsku, stěhuje se svou ženou (Matleena Kuusniemi) a dospívající dcerou (Olivia Ainali) z Helsinek do finsko-ruského pohraničního města Lappeenranty v naději na klidnější životní styl, protože jeho žena se zotavuje po chemoterapii. Zdánlivě idylické pohraniční město se brzy ukáže jako vřící semeniště zločinů brutálnějších než cokoli, co kdy předtím viděl. Kari se připojí k týmu vyšetřovatelů, z nichž někteří jsou zpočátku skeptičtí k jeho schopnostem, o kterých už tolik slyšeli. Sorjonen pokračuje ve vyšetřování nejen místních zločinů, ale také zločinů, které zahrnují jiné jurisdikce a země. „Podsvětí není moje věc. Mnohem raději píšu o zločinech obyčejných lidí. Chtěl jsem vykreslit reakce postav a nabídnout jemná vodítka. Použili jsme skutečné kriminální případy a zamaskovali je smyšlenými prvky. Také jsem chtěl vrhnout jiný druh světla na sousední Rusko. V první sérii nebyli žádní ruští zločinci,“ prozrazuje režisér Oikkonen pro UPM.com.

Pohyby Sorjonena

Pojďme se zaměřit na rysy hlavní postavy, kterou hraje jedenašedesátiletý Ville Virtanen. Upoutá vás například jeho hrubá motorika. Má neřízené pohyby rukou, potřepává jimi, má zvláštní chůzi, stále stejný výraz… Lidé na spektru autismu mají často hrubou motoriku trochu jinou než neurotypičtí lidé. Mohou být atlety, přesto jejich chůze či pohyby jsou mírně jiné. Někteří jsou pohybově strnulejší, jiní mají pohyby nekoordinované, mohou mít pohyby patřící ke stimmingu – opakující se, které je zklidňují. Obličejové svaly jsou u lidí na spektru také jiné a často způsobují, že jim okolí tvrdí, že se tváří arogantně, neusmějí se nebo mají naopak neustálý úsměv (jakoby masku). Sorjonen se tváří stále stejně. V pozdějších epizodách se občas pousměje, ale jeho úsměv jako by na jeho tvář nepatřil a působí téměř dětsky.

„Ville Virtanen jako Sorjonen dělá spoustu podivínských, nemotorných pohybů rukama, když „přemýšlí“ (např. mává rukama nad hlavou, drží si často hlavu zezadu dopředu, aniž by se ve skutečnosti dotkl hlavy, aby „zahnal negativní myšlenky“). Když jsem ho sledoval, jak dělá tyto pohyby, říkal jsem si, že scenárista nebo režisér si mysleli, že tyto pohyby posílí podivnost postavy, ale ve velmi krátké době se z nich staly super otravné manýry,“ rozčiluje se jeden z diváků v komentářích pod recenzí filmu. Přesně tak často neurotypičtí lidé komentují pohyby neurodivergentních lidí, kritizují je za to, zakazují jim je, čímž ale znemožní jejich zklidňování se. Autorce této recenze nepřišly vůbec otravné, naopak jsem viděla, jak ho uklidňovaly, a také to byl jasný signál pro okolí, že se v Karim něco odehrává a potřebuje klid a čas. Dokonce jsem si všimla, že ve třetí řadě děla těchto pohybů více, a domnívám se, že právě z toho důvodu, že se mu zhoršoval psychický stav po smrti manželky a skrze jeden případ řešil trauma z dětství. Autoři a sám herec tedy zobrazili věrohodně to, že se mohou zhoršit i projevy těla, když je člověk ve stresu nebo dokonce po traumatu.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení