Kde domov můj, aneb život bez orientačního smyslu
Topografická dezorientace je jeden z dalších agnostických syndromů; tedy poruch rozpoznávání informací předávané smyslovými vjemy. Patří sem mimo jiné i v autistické komunitě dobře známá prosopagnozie = neschopnost rozeznat známé tváře, ve vážnějších případech i vlastní tvář v zrcadle. Ve většině případů jsou agnostické poruchy způsobeny úrazy hlavy, těžkou otravou (nedostatečným okysličením mozku), případně rozvíjející se formou demence.
To ale není případ Sáry. Její IQ se pohybuje v pásmu vysoce nadprůměrné inteligence, neprodělala vážný úraz hlavy, netrpí nedostatečným okysličením, ani se ničím neotrávila. Má vrozenou formu. Vrozená topografická dezorientace znamená, že nedošlo k poškození mozku během života, ale člověk se takový prostě narodil. Není jasné, jak k tomuto syndromu mohlo dojít, protože vyšetření pacientů s DTD doteď neprokázalo žádné viditelné poškození mozku, stejně tak jako u prosopagnozie. Poznatky taktéž naznačují, že mezi DTD a prosopagnozií existuje určité, nejasné, spojení. Zdá se, že lidé, kteří mají problémy rozeznat tváře, mají problémy i s orientací a naopak.
Absence mentální mapy
Jak již bylo zmíněno, při DTD mozek není schopen (anebo je to pro něj mimořádně složité) si vytvořit vnitřní mapu s místy, které zná, protože jednoduše nedokáže poznat, že je zná. Co to znamená v praxi? Mozek člověka s DTD si neumí najít žádný orientační bod, nepozná dveře, kterými každý den vchází dovnitř a vychází ven; pro něj jsou to stále cizí dveře, cizí dům, cizí ulice… Zní to děsivě, že? Ano, jakákoliv agnózie je děsivý zážitek pro lidi, kteří tím trpí (existuje například forma, kdy postižený nevidí pohyb a vše kolem sebe vnímá jako sérii za sebou jdoucích fotografií), a ačkoliv jsou evidované časté výskyty u lidí s poruchou autistického spektra, ve společnosti je stále velké množství lidí bez autismu, kteří taktéž trpí nějakou poruchou rozpoznávání. Mírnější varianty prosopagnozie jsou velmi časté i u neurotypiků, taktéž i mírnější varianty problému s orientací v prostoru… Každý máme nějakého známého, který takzvaně nemá orientační smysl. Člověku s DTD se ale jen těžko „vyrovná“. V extrémních případech se dotyčný i po letech ztrácí ve vlastním domě, v mírnějších variantách je „jen“ pravidelně zmatený i v dobře známém prostředí.
Na Sáru jsem ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyla, de facto dohlížela. Zašly jsme spolu do čajovny, kousek od nádraží, kde jsme se setkaly. Přesto, když jsme vyšly ven a budovu nádraží viděla, nedokázala ji poznat, a tím pádem pochopit, kudy a kam máme jít. Jednoho dne jsme spolu zašly do restaurace, kterou ani jedna z nás nikdy předtím nenavštívila, ale našly jsme ji spolu na Google Maps. Rozhodla jsem se jít jinou ulicí, zkratkou, a tím jsem Sáru zmátla natolik, že se nedokázala ani jen částečně zorientovat. Vůbec netušila, kde jsme a nedokázala by se sama vrátit nazpět. Přiznala mi, že jí její ještě nedospělá dcera často dělá navigátora, jinak by jen těžko někam došly. Připadalo mi to fascinující, Sára totiž našla odvahu i přes potřebu větší podpory v životě, stát se matkou a s malým dítětem se odstěhovat do zahraničí.
DTD ničí sebevědomí a spouští meltdowny
Středoškolačka Hana trpí stejným problémem, kvůli kterému se i odhodlala vyhledat odborníka, protože DTD má na její psychiku velký dopad. Ničí jí sebevědomí. „Bohužel často nepoznám ani místa, která znám (klidně i kolem domu). Musí pro mě například přijet máma. Je to horší než normální slabý orientační smysl, fakt je to průser. Mám to od dětství. Neorientuju se ani v budovách, které znám roky…“
