Nikdo by dnes neřekl, že vysoký charismatický hudebník a spisovatel LUBOMÍR MüLLER mohl zažít v dětství šikanu. Ale byl jiný. Citlivý, introvertní, hudebně nadaný. Málokdo se dokáže svěřit s tím, že byl obětí, odpustit sobě i druhým. Vede k tomu dlouhá cesta. Lubomír Müller o tom už vyprávět umí i na besedách ve školách a napsal o tom knihu Schody do nebeského pokoje.
V knize jste popsal, že jste byl od třinácti let šikanován spolužákem a někdy i jeho dalšími „kamarády“. Jak jste se z toho dostával?
Ten proces byl dlouhodobý. Byl jsem samotář a žil jsem jen s tatínkem. Jak se čím dál více zhoršoval můj zdravotní stav, začaly se objevovat fyzické bolesti na prsou, podivné úzkosti, strach ze smrti a vidiny vedoucí až k jakémusi vnitřnímu rozdvojení, uvědomil jsem si, že musím před tím utéct. Takže na začátku jsem to řešil útěkem z rodného kraje. Utíkání před problémem má svůj smysl v daném okamžiku, ale není to řešení do hloubky.
Pomohl vám později nějaký terapeut nebo blízký člověk?
Je důležité, když narazíte na někoho, kdo vám emocionálně pomůže. A to byla moje žena. Neříkal jsem jí podrobnosti, ale zhruba věděla, co se mi stalo. Byla v té bolesti při mně. Ale musím říci, že vyřešené jsem to měl až v padesáti letech (smích). Až vlastně napsáním knihy. Uvědomil jsem si, že přátelé, kterým jsem se během života svěřil, mi říkali, že člověk se ještě musí veřejně přiznat. Možná je lepší použít slovo doznat. Stalo se to a to. Tím se očistit a odpustit. Jakmile člověk nepřizná, co se mu stalo, tak je to stále v něm. Zvolil jsem metodu napsání svého příběhu. Všechno ve mně, co bylo potlačené, se psaním uvolnilo. Postavy jsou lehce pozměněné a nemohl jsem jmenovat, protože v té době ještě někteří žili. Vypsáním se mi ulevilo. Dlouho jsem v sobě řešil, že jsem si přál smrt kluka, co mě šikanoval. To by člověk neměl. Až po napsání knihy jsem mu odpustil a omluvil se mu za to, co jsem mu přál. Snažil jsem se, aby kniha ale neměla jen osobní rozměr vyprávění ve stylu „co se mi stalo“, ale i obecný pohled na téma dobro a zlo, hledání lásky v sobě a kolem sebe, hledání podstaty dobrého života, a taky aby dnešnímu čtenáři odkryla vůni a atmosféru doby koncem 60. let, ve které jsem všechno prožíval.
Besedy na školách jste dělal až po vydání knihy nebo již dříve?
Až po napsání knihy. Říkal jsem si, že když už jsem čtenářům příběh napsal, tak je potřeba taky o tom umět a chtít mluvit. Ale není to lehké. Už jsem se i před těmi puberťáky rozplakal, protože se mě ptali na věci, které se mě dotýkaly. Když jsem dvě hodiny mluvil autenticky o svých zážitcích, tak pak stačila nějaká otázka, která vyvolala vzpomínku i s tou emoční bolestí a prostě jsem slzy nezadržel. Bolest úplně nezmizí, utlumí se, i když už jsem dávno vyrovnaný. Všechno jsem odpustil. Ale jakmile se emocionálně znovu ponořím do vzpomínek, tak to najednou vyskočí.
Jací žáci chodí na besedy?
Od sedmé třídy výš a střední školy. Besedy o této knize Schody do nebeského pokoje jsem dělal šest let a teď si už od ní dávám oddych. Už mi to vnitřně způsobovalo znovu problémy.
Jak reagovali?
Za celou dobu jsem měl pár sprostých anonymů, proč to jako vytahuju a co to jako šikana je a kdo ví, jestli jsem si ji nezasloužil. Ale jinak se to setkávalo s velkým pozitivním ohlasem od studentů i pedagogů. Nečtu jim pouze z knihy, ale já jim emocionálně vyprávím, jaké to je být šikanovaný, aby si uvědomili, co takový člověk prožívá, aby to netolerovali, pokud to vidí, a aby to nedělali.
Na co se vás ptají?
Kluci se mě ptají, proč jsem je nepřepral. Dívky se mě ptají, proč jsem se někomu nesvěřil.
Proč?
Nesvěřoval jsem se nikomu, ani tatínkovi. Psal jsem si deník. Ten mi v té době pomáhal vyventilovat to nejhorší. Styděl jsem se, že se neubráním. Chtěl jsem si to vyřešit sám a chtěl jsem být fyzicky silný a ubránit se. Cvičil jsem, ale to nepomohlo a nebyl jsem povahou rváč. Ten kluk mě sice ve škole pronásledoval, ale ta větší šikana se odehrávala mimo budovu školy. Byl jsem introvertní a říci to tatínkovi jsem neuměl. Měl jsem kamaráda, ale ten tragicky zahynul přímo ve třídě. Spadl při jedné honičce na roh stolu a dodnes slyším jeho křik. Dětem říkám, ať to neřeší jako já a opravdu se svěří.
Také se ptaly, proč ten druhý to dělal.
Víte to?
On už zemřel, takže když už bych na to měl odvahu, tak se ho zeptat nejde. Když jsem psal knihu, tak jsem musel trochu pátrat a dozvěděl jsem se, že měl velké problémy s otcem. Byl hodně bit a měl doma potlačovanou osobnost, takže se zřejmě ventiloval tím, že to dělal někomu dalšímu. Možná měl i něco v povaze, ale rozhodně doma měl peklo.
Co radíte dětem, které se stanou obětí?
Hodně jsem o tom přemýšlel před každou besedou i po ní. Říkám jim, že je potřeba se svěřit, i když je zastrašují tím: běda, jestli to někomu řekneš. Nebo i když se stydí, tak aby to překonaly a řekly to někomu, komu důvěřují. V pubertě to třeba nemusí být rodič, tak někomu jinému. Ať se svěří a ať to pak dál spolu řeší. Jenže to je jenom rada. Ale setkávám se s tím, že se šikana pořád stále těžko řeší. Jednou se jeden chlapec na besedě rozbrečel, zažíval podobné věci. Nebo po besedách se mi stalo, že přišli za mnou kluci nebo dívky, že mají podobný problém a že neví, co s tím. Hodně mi také děti psaly.
Jak jste to řešil?
Říkal jsem to vždy učitelce, která mě pozvala. A těm konkrétním dětem jsem odepsal něco povzbudivého a zároveň, aby se svěřily, aby to s někým řešily.
Říká se, že tam, kde se objeví šikana, je nemocný celý kolektiv. U vás ve třídě to nikdo nevěděl? Ani učitelé?
V té době jsem to moc nevnímal. Nikomu jsem to neříkal a nevšímal jsem si, zda to někdo vidí nebo nějak ví. I když se občas zúčastnili šikanování i Viktorovi spolužáci. On byl vůdčí typ, takže ti lidé okolo něj to nikomu neřekli, protože se ho báli. Tam by musel být někdo další silnější, který se mu postaví. Na třídní sraz jsem šel po čtyřiceti letech. Mnozí už umřeli a zbyli už jen ti, kteří byli dobří. Oni to brali jako běžnou věc. Podrobnosti šikany mimo školu nevěděli. On byl považovaný za sígra a občas mlátil i někoho jiného. Věděli, že jsem třeba musel jíst strupy, ale neřešili to, protože jsem nebyl sám, komu to dělal. Dnes už by to normálně nebrali, ale v té době ano. Možná jsem se měl svěřit učitelům. Určitě by se na mě nevykašlali.
Myslíte, že to je dnes lepší? Často jsou ve zprávách případy šikany. Naposledy i to, že učňové šikanovali učitelku, až ji dohnali k sebevraždě.
Četl jsem o tom. Je těžké říct, jestli je to dnes lepší nebo horší. Určitě jsou dnes projevy šikany mnohem rafinovanější, čemuž pomáhá také internet. Ale důsledky jsou stejné – ponižování, ovládání, hra na kočku a myš, zvrácené potěšení z utrpení druhého. Nejdřív se to ale musí vědět, a pak ten, kdo má pravomoc to řešit, se nesmí bát osobní angažovanosti. Na jednu mou besedu přišly paní učitelky, které mě znaly a knihu četly. Byly šokované, že se to dělo. Toho kluka braly jako syčáka, ale netušily, co všechno mi prováděl. Kdyby to věděly, myslím, že by nějak zakročily.
Co když si lidé myslí, že oběť si za to do jisté míry může sama? Přikrývají tak posměch a někdy až šikanu?
To si může myslet jen ten, kdo něco podobného nikdy nezažil a nedovede se, nebo nechce, vcítit do druhého. Takový názor je cynický a lidsky pochybený.
Co byste viděl jako prevenci šikany při dnešním trendu inkluze, když přicházejí do škol děti s handicapy, mírným autismem atd.
Měla by být vyškolená paní učitelka, asistentka i o přestávkách, aby se právě nestalo, že budou integrované děti zažívat posměch nebo se stanou až obětí šikany. Je to záležitost klima školy a ochoty učitele tohle vnímat a nepřehlížet, a také dobře a citově pravdivě umět dětem vysvětlit, jak to děti s handicapem nemají lehké a že potřebují o mnoho více lásky.
Vy jste si prošel dlouhou cestu k odpuštění. A co ti, co trýzní své oběti? Neměli by hlavně prosit o odpuštění oni?
No samozřejmě, jenže to by napřed u nich musela proběhnout změna myšlení, změna chápání života, vnímání lásky k životu a k druhému jako k osobnosti, která má právo žít podle svého. A takovou změnu pohledu na sebe nelze provést bez vlastního rozhodnutí. Dokud člověk nepochopí, že jakýkoli jeho čin, zvláště čin špatný vůči druhým, se mu nesmazatelně podepíše na jeho vlastním osudu, tak asi k osobní změně jen tak lehce nedojde.
V jedné ze svých dalších knih Světlo mé samoty jste si opět vybral bolestivé téma…
Na jedné besedě jsem se ve škole seznámil se ženou, která se asi potřebovala svěřit někomu k tomu, co zažila. Postupně – ne hned, mi začala psát. V dopisech pomalu odkrývala svůj příběh, protože pochopila, že ho budu vnímat správně, bez zlehčování, jelikož jsem také zažil psychickou bolest a umím o tom přemýšlet a mluvit. Více jak rok jsme si dopisovali. Nakonec jsem jí nabídl, že napíšeme knihu, která by mohla pomoci i jiným ženám. Dovolila mi to celé zpracovat, ale samozřejmě s tím, že změním jména a prostředí. Ale ten základ, že například vyrůstala jako nechtěné dítě a že jí bylo maminkou pořád zdůrazňováno, že se raději ani neměla narodit, ten tam je.
V knize Štěstěnky z Mléčné dráhy jste se vydal hledat ztracenou dětskou duši. Jakou jste našel?
Musím doplnit otázku, že jsem se vydal hledat svou ztracenou dětskou duši. Přesně jsem to spíš nazval hledat ztracenou fascinaci životem. Tuhle fascinaci v krystalicky čisté podobě okouzlení vším, na co se podívají, mají jen děti. Dospělí ji ztratí vinou mnoha okolností, především však tím, že už nechtějí být po této stránce dětmi, že se jim líbí být přemoudřelými, vychloubavými, přezíravými, pyšnými majiteli svých roků, ve kterých většinou nic z opravdově šťastného života nepochopili. Nebo jenom to, že být šťastný znamená mít peníze, postavení, moc a dobrého doktora, který je dá vždycky na chvíli zase do pořádku. Tu svou dětskou duši jsem se vydal hledat v sobě, ale s pomocí poznávání dalších lidí a jejich osudů. Mohu říct, že jsem ji našel.
Píšete nějakou novou knihu?
Myslím si, že pro patnáctileté je tady málo knížek, tak píšu pro ně. Napsal jsem Bílou perlu v černém srdci, což je soudobý dramatický příběh patnáctiletých, setkávajících se na školním výletě s realitou nebezpečí ohrožení života. I když je s určitým morálním posláním, tak se kniha na školách setkala s dobrým ohlasem právě i u těchto, jak dnes říkáme cynických teenagerů. S touto knihou tedy opět jezdím po školách na besedy, už jen výjimečně beseduji o svém osobním příběhu. Jinak mám dvě knihy rozpracované. Jedna je povídková, odehrává se opět ve škole a je trochu s mystickými prvky. Druhá je opět dobrodružným příběhem v žánru sci-fi a pojednává o letu dětí do vesmíru. V uzavřeném prostředí a ve chvíli nebezpečí se u dětí opět projevují jejich skutečné charaktery.
Vrátíte se někdy k tématu šikany? Třeba tím, že napíšete příběh někoho jiného, koho poznáte na besedě?
To nevím. Spíše mám pocit, že je to už pro mne uzavřené téma. Knihou jsem udělal očištění, ale i odpuštění. Odpustil jsem sobě, že jsem byl takový a reagoval jsem v té době, tak jak jsem reagoval. Odpustil jsem si, že jsem byl obětí. Odpustil jsem také všem, kteří byli aktéři v mém příběhu. To nejde jen říci, teď jim odpustím, to musí projít emocemi a trvalo to dlouho. Nejdřív jsem to ego musel najít, navztekat se, abych ho mohl později zase opustit a odpustit. Neprošel jsem terapiemi, přicházely mi do cesty knihy, díky kterým jsem se měnil. Postupně jsem si vytvořil afirmace, slova proměny k sobě. Mám modlitby ráno a večer. Měnil jsem vztah k sobě, k lidem, k jídlu, začal jsem se stravovat zdravěji a hlavně jsem se začal mít rád. Pokud se má člověk rád bez toho povýšeného egoismu vychloubání se sám sebou, pak si neubližuje.
Proto dnes můžete dělat hudebně-literární recitály na téma Láska?
V nácti vás to vykolejí, utekl jsem z kraje, kde jsem dělal muziku a přestal jsem ji dělat. Od útlého dětství jsem hrál na klavír a na tatínkovi jsem si vybojoval i konzervatoř. Po maturitě mě přijali, ale měl jsem tolik problémů, že jsem musel utéci, jak jsem již říkal. Na čtyřicet let jsem přestal hrát soustavně, jen namátkově.
Dostal jsem se na jinou cestu, než která mi byla předurčena, kterou bych měl jít. Okolo padesáti let mi začaly zase nějaké zdravotní problémy. Žil jsem šťastně, ale necítil jsem vnitřní pravdivý smysl. Tak jsem hledal, až jsem se vrátil k muzice. Také jsem musel začít měnit vnitřní postoje hlavně ve vztahu k lidem. Ne že bych je neměl rád předtím, ale dělil jsem je na dobré a špatné a často jsem si říkal, že špatného je v lidech více. Tohle jsem musel změnit. Dnes vnímám lidi tak, že toho lepšího je v nich více. Tak se přehodnotil vztah k nim, více naslouchám a neodsuzuji. Každý problém, který je v člověku, má určité kořeny, určitý příběh a měli bychom ho poznat, než člověka odsoudíme. Od té doby, co hledám v lidech to dobré, tak mi do cesty přicházejí jen dobří. A přestože si lásku spojujeme hlavně s milostným projevem, tak základ energie zvané láska je v úctě k životu všeobecně.
_____________
text Dagmar Edith Holá / foto archiv Lubomíra Müllera
