V roce 2004 jsem sama byla hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. Mimo jiné jsem chodila na arteterapii. Rozhodla jsem se pro rozhovor oslovit dlouholetou arteterapeutku EMÍLII RUDOLFOVOU, která vede ateliér arteterapie právě v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. Její cílová skupina jsou lidé od 16 let s neurotickými poruchami, závislostmi, psychotickými poruchami, po sebevražedných pokusech, s mentální anorexií či bulimií, syndromem vyhoření, psychicky týrání, s depresemi…
Jak dlouho se arteterapii věnujete?
Už 33 let. Na psychoterapeutickém oddělení 18 B jsem nabízela arteterapii, kde byl vedoucím profesorem Stanislav Kratochvíl. Na tomto oddělení jsem byla 8,5 let. Pan profesor mě významně ovlivnil v tom nebát se sdělit to, čemu věřím, co je správné říct.
Jakou technikou nejraději malujete vy?
Všechny výtvarné materiály mě těší. Kresba tužkou, uměleckými pastelkami, kaligrafickým perem. V malbě potom olejová malba, akvarel, akrylová malba. Teď mám větší pauzu od práce s hlínou, ale těším se, až do hlíny zabořím prsty a vytvořím kolekci oveček. Už mám studii k ovečkám, které budou mít lidské vlastnosti.
Když se třeba dostanete do situace, kdy je těžko vám, pomáháte si sama arteterapeuticky? Nebo máte pro sebe ještě jiný ventil k uvolnění?
I já se dostávám do svízelných životních situací a snažím se takové situace řešit sama. Pokud na to nestačím, mám kolem sebe rodinu a dobré vztahy s přáteli. Profesně je mi těžko výjimečně, a pokud se objednám k psychiatrovi, nebo k psychologovi na poradu, tak mi vyhoví a vyslovená starost, poloviční starost…
Když je pacient hospitalizován třeba na 2 – 3 měsíce a pravidelně k vám do ateliéru dochází, jakým vývojem v arteterapii prochází? Jak se to odráží na tématech jeho tvorby?
Pokud dochází denně do činnostní arteterapie na tři hodiny dopoledne, tak si tvoří, co sám chce, jakou technikou chce, a také si vybírá formát. Stává se, že do ateliéru přichází klientka uplakaná zevnitř i navenek a je pro ni těžké kreslit nebo malovat, co prožívá. To, co potřebujeme, je dobrý terapeutický vztah, který je postavený na vzájemné důvěře. To znamená, že máme stejný cíl, přestože můžeme mít rozdílné tempo, nebo se v jednu chvíli neshodneme po cestě k jeho šťastné hvězdě.
U kterých pacientů si vzpomínáte na to, že jim arteterapie pomohla více než jiné techniky?
U klientek s mentální anorexií nebo s mentální bulimií, které byly opakovaně hospitalizované v jiných nemocnicích a v mé terapii se zastavily. Jejich stav při příjmu byl zoufalý, jejich podmínky k životu svízelné. Žily v prostředí domácího násilí. V terapii neměly schopnost se soustředit na smysluplné podněty a nespolupracovaly. Často se cítily prázdné. Ale neuměly svůj stav pojmenovat. Systematickým, trpělivým nabízením přeměny škodlivých rituálů za zdravé se pomalu začínalo dařit. Také došlo ke změně v myšlení a chování. Uvědomovaly si rozdíl v tom, jak viděly svět kolem sebe na počátku terapie a pak v jejím závěru. Opakovaně se klientky rozhodovaly, zda v terapii budou pokračovat, protože je pro ně náročná. V ateliéru nemají kam „utéct, kam se schovat“, což se jim například ve skupinové terapii dařilo.
Mluvíte s pacienty už při malbě nebo kresbě o tom, co prožívají? Nebo s nimi hovoříte až poté, když je obraz hotový?
Během tvorby nezasahuji do práce klienta, neinterpretuji jeho výtvarnou práci. Když dozraje čas, tak spolu zkoumáme jeho výtvarná díla. Pokud sám chce, tak metodicky ukazuji a komentuji jeho výtvarné práce tak, aby co nejsnadněji porozuměl a mohl naučené použít ve své kresbě nebo malbě. Také se může radovat z toho, že se zdokonaluje ve výtvarných technikách a je více samostatný.
Zadáváte téma vy, nebo necháváte na pacientovi, co chce sám svým výtvarným projevem sdělit?
V činnostní arteterapii mají klienti svobodnou vůli, co a jak budou tvořit. V individuální arteterapii mají přísně zadané téma, které plní na oddělení a přináší v časovém termínu. Ve skupině zadávám témata také já a klienti na zadané téma tvoří.
Dokáži si představit, že lidé v depresi používají podobné barvy a náměty, podobně tak třeba lidé s mentální anorexií, schizofrenií, lidé, kteří byli psychický týráni… Je to tak? Můžete nám třeba říci, jaké používají lidé s tou kterou diagnózou náměty a barvy?
Výtvarné sdělení je často potvrzením nebo vyloučením toho, co se arteterapeut potřebuje dozvědět. K výtvarnému projevu je také významné i chování. Zpomalené reakce, nemluvnost, pláč, vymezení své osobnosti – výrazné uzavřenosti. Často se mi v posledních letech stává to, že klient má několik diagnóz, ale jeho příchod k nám není o diagnózách. Jeho stavu dáme společný název trápení, nebo soubor potíží, které mu berou kvalitu života. Umístění první linie ve formátu, výběr barvy, samozřejmě mají význam, ale není terapeuticky vhodné je uvádět. To je podobné jako návod správného vyplnění psychologického testu. Někteří klienti mají několik diagnóz například neurotickou poruchu, závislost na alkoholu, závislost na lécích. Jejich myšlení a chování je obrazem potíží a také je to vidět ve výtvarné produkci.
Co děláte s pacientem, který odmítá kreslit? Bojí se, má v sobě předsudek, že neumí kreslit a pod.
Spíš bych použila slovo neví jak na to, než že odmítají výtvarně tvořit. Častá obrana je, že se klient s výtvarnem nikdy nesetkal, a to je úsměvné. Máme tady MŠ a 9 let ZŠ, kde máme výtvarnou výchovu, takže klienti mají dlouhodobou zkušenost dle osnov z výtvarné výchovy.
První setkání má podobu pohovoru, potom ho provedu prostředím ateliéru, aby se tam cítil bezpečně a cítil se svobodně, věděl, kde si může vzít svůj formát kreslícího podkladu a výtvarný materiál, se kterým chce tvořit. V ateliéru není sám, je ve společnosti asi 8 klientů, kteří už vědí, jak na to, což je pro nováčka dobré. Pokud odmítá kreslit, psát deník, počkám, jak se bude dál jeho chování vyvíjet. Znovu mluvíme o terapeutickému procesu, kdy nabízím další možnosti, jako je práce s hlínou, prstové barvy, malba na zemi rukou, nohou, koláže. Také může napsat své tajemství a pak ho spálit ohněm, protože nechce, aby text někdo četl. Jednou se stalo, že klient, profesí právník, mi přišel pošeptat, že by do arteterapie nechodil, ale „když tam jsou takové pěkné slečny, tak to nevzdám.“ Později porozuměl souvislostem s dobrým terapeutickým výsledkem.
Zažila jste ve své praxi obraz nějakého klienta, který vás opravdu silně oslovil, že si ho vybavujete dodnes? Čím to bylo, co jste u něj cítila?
Takových výtvarných prací je hodně. Jedna klientka byla opakovaně v naší nemocnici pro závislost na alkoholu a při třetí hospitalizaci byla spokojená s tím, že může své tajemství sdělit jinak než ve skupinové terapii, kde se jí vždycky stáhlo hrdlo, když chtěla mluvit, a ono to nešlo. Našla si místečko v ateliéru, kde každé dopoledne namalovala vodovými barvami hrůzy, které prožila jako dospívající děvčátko. Obdivovala jsem ji a zároveň jsem prožívala pocit bezmoci až hnusu.
Pamatujete si mé obrazy? Dělala jsem převážně koláže.
Paní inženýrko, když jsem vás viděla v naší nemocnici na autorském čtení, tak se mi vybavily naše pohovory a také, jak jste se učila metodiku koláží. Jedna vaše dobrá koláž byla také v katalogu „Umění je stav duše“.
Pamatuji si, že jsem jednou udělala koláž, na které byla palma, ale místo kokosů jsem tam nalepila švestky. Vám se to moc líbilo, pochválila jste mě. Udělala jsem víc koláží, ale tahle se vám líbila nejvíce. Proč?
Protože v tomto kroku je to moment, jako by autor maloval se štětcem. To znamená, že palma se vám zamlouvala, ale měla jste potřebu změnit plody na palmě a nebála jste se udělat odvážnou změnu, jak jste sama potřebovala. A je tu najednou spokojenost s dílem. Druhý chce totéž, ale nedovolí si takový experiment. Co by tomu řekli lidi.
U neverbálních technik se objevují často potlačené emoce. Co mají často lidé s duševní nemocí z emocí potlačené?
Souhlasím s potlačenými emocemi, ale jsou to také různé dluhy, nedokončené řešení problémů. Posilování zbabělosti a odkládání plnění povinností. Chci se vrátit k dluhům. Nejvíce tíží dluhy vztahové. Matka, pro kterou je důležitější pracovní kariéra před dobrými vztahy s dětmi. Později cítí chlad ve vztazích v rodině, ale čas nejde vrátit, ale je možné zpracovat toto téma a odpracovat ve stavu, ve kterém se nachází. Životní zkušenost je pro nás vždycky formující. V terapii může klient „vyplavovat“ prožité hrůzy a zároveň se naplňovat smysluplným pocitem. Je to náročný trápivý proces, i když jsem nyní nabídla jen pár vět.
Jak to vypadá, když se taková emoce v arteterapii otevře? Už se vám stalo, že jste musela klientovi pomoci, zasáhnout při kreslení obrazu? Třeba se rozbrečel, nebo se začal smát, nebo chtěl utéct…
Vzhledem k tomu, že klienta podporuji v otevřenosti ve všech oblastech projevu chování, tak se stává, že uteče, “vystřelí“, bouchne dveřmi, křičí na mě, používá vulgarismy, roztrhá to, co vytvořil, běhá v prostotu ateliéru…
V psychiatrických nemocnicích jsou často i autisté. Jak vypadají jejich obrazy a arteterapeutická práce s nimi? Jaký posun jste viděla u těchto klientů?
Měla jsem v péči jen jednoho chlapce z dětského oddělení, doposud nejsem vzdělaná v této oblasti a nabídla jsem trpělivost, respektovala jsem potřeby klienta, někdy jsem se přizpůsobovala já. Setkání s tímto dítětem bylo před 20 lety.
Dá se z obrazu vyčíst přímo diagnóza?
Diagnózu určuje lékař, ne já. Ale pokud jste měla na mysli, zda mohu být pomocníkem psychiatra, tak to ano. Velmi rychle se zobrazí nezralost klienta, návraty zpět do minulosti především zpět do dětských let, kdy byl chráněný, hýčkaný rodiči, přestože je klientovi například 45 let.
Je pro vás diagnóza nějak určující pro arteterapeutickou práci s klientem?
Zkoumám klienta, jak mi to jen dovolí. Z oddělení dostávám od psychiatra vyšetření, které mi pomáhá zorientovat se v tom, jak se ke klientovi chovat v náročnosti terapie. Komu dát více času, ke komu se chovat jako by zde byl v lázních. Náročnost v terapii u klienta s nemocným s psychózou nebo závislým na alkoholu je diametrálně rozdílný. Klientovi s psychotickou poruchou se snažím co nejvíce porozumět, zatím co u závislého cítím, jak se přirozeně vymezuji a systematicky klienta vedu ke smysluplné spolupráci. Opakuje se, že závislý má tendenci dělat terapii terapeutovi. To znamená, že často manipuluje s okolím bez rozdílu, s kým to je. A nevzdává to. Domnívá se, že když mu to „vycházelo“ doma, tak bude manipulovat i jinde.
Co vás na této práci těší?
Nejvíce mě těší, když se dozvím při osobní návštěvě, dopisem nebo telefonátem, že se pacient uzdravil a daří se mu. Klienti někdy přijedou na návštěvu po 10 letech. Žena, která na počátku terapie má výrazně snížené sebevědomí a má pocit, že si nenajde partnera, neprovdá se, neporodí dítě a na návštěvě mi šťastná ukazuje fotografie dítěte, rodiny. Nebo má dítě s sebou. Stává se, že klientky těsně po porodu mi telefonují tu vzácnou zprávu, že se jí narodil syn Honzík. To se stalo nedávno. Jedna klientka mi za 14 dní po porodu přinesla ukázat dceru. Děťátko matka položila na karimatku a povídaly jsme si. Vzpomněly jsme na těžké chvilky v terapii, kterým jsme se po té dlouhé době upřímně zasmály. Také jsme se smály tomu, jak chtěla z procesu terapie utéct, jak byla vůči mně kritická a na oddělení mě „pomlouvala“ s tím, že se to se mnou nedá vydržet.
Stává se, že s malbou či kresbou u vás lidé začnou a věnují se jí potom i po propuštění? Máte nějakou zpětnou vazbu od svých pacientů?
Mám zprávy o tom, že doma kreslí, malují. Některým se daří díla prodávat a z toho mají pekelnou radost.
Jak byste arteterapii definovala vy sama?
V této podobě, kterou mám na mysli, je arteterapie srovnatelná s řeholí, trápením, poctivou prací a v závěru terapie klient cítí, že se přiblížil k úzdravě. Výstup nejsou výtvarné práce, ale zlepšení zdravotního stavu. Stav, kterému ani nevěřil.
Kdo může v ČR vykonávat arteterapii? Musí být členem České arteterapeutické společnosti? 
Z mého pohledu je arteterapie především medicína. Ideální stav je lékař – psychiatr nebo klinický psycholog se vzděláním výtvarníka. To proto, že léčí, uzdravuje. Umí se zorientovat v tom, co klient potřebuje a umí ho ošetřit odborně a umí pracovat s metodou arteterapie. A to je kombinace, kdy arteterapeut i výtvarník má zkušenost, jaké to je, když se má výtvarně vyjádřit. Někdy v časovém limitu, někdy v tématu a ví, že je to nesnadné. Být členem ČAA není ani povinnost a neopravňuje člena k žádnému prohloubení kvalifikace.
Jednou za dva roky pořádáte v Kroměříži výstavu „Umění je stav duše“ děl pacientů. Jaký má ohlas u veřejnosti?
Veliký. Návštěvníci obdivují u někoho odvahu předat na plátno či papír své pocity a potom odvahu nabídnout svou výpověď do veřejného prostoru. U někoho je to pro dobrou věc, protože vědí, že jiná osobnost podobně zraněná může napovědět v tom, že jsou i jiné metody, než je jen rozhovor. Už jsem se setkala s ženami, které ke mně nastoupily po zhlédnutí výstavy. A jejich tajemství byla velmi dramatická. Výstava právě probíhá a trvá do 21. 5. 2017. O naši výstavu má zájem Psychiatrická nemocnice v Jihlavě. V září od 9. 9. 2017 v projektu Týden duševního zdraví bude část naší výstavy „Umění je stav duše“ v jejich krásném divadle a klubu.
Jak byste na výstavu nalákala návštěvníky?
Naše společnost je nemocná, proto chci pozvat všechny, aby se přišli podívat na výstavu, jako by se dívali do zrcadla. Uvidíte otevřenost jako upozornění, co se děje za hrůzy v rodinách. Hrůzy v rodinách často začínají pozvolna, na základě zbabělosti. Odkládáním nepříjemností, potlačováním nespokojenosti ve vtazích.
________________
Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv Emílie Rudolfové a PN Kroměříž
VIZITKA:
Emílie Rudolfová pracuje jako arteterapeutka už 33 let. Vystudovala zdravotnickou školu
a začínala v Dětské psychiatrické léčebně v Brankách na Moravě, kde byla 12 let. Poté nastoupila na oddělení 18. B v Kroměříži. Dnes pracuje v Ateliéru arteterapie v Kroměřížské psychiatrické nemocnici. Studium VŠ arteterapie v Českých Budějovicích ukončila na vlastní žádost, 20 let sloužila na Lince důvěry v Kroměříži. Ukončila psychoterapeutické výcviky, arteterapeutické výcviky a stala se lektorkou psychoterapeutického výcviku. Ráda jezdí do svého rodiště na Valašsku. Ze všeho nejraději má setkávání s přáteli, také je ráda sama ponořená a soustředěná na výtvarnou práci.
BOX:
Arteterapie je součást léčebné pedagogiky zaměřená na léčení prostřednictvím obrazu a výtvarných aktivit. Samotné slovo arteterapie se skládá ze dvou slov. „Arte“ je indoevropského původu a znamená nadání, později řemeslná profese a dnes umění. Druhá část slova pochází z řeckého „therapeia“, což znamená léčba, léčení. Česká arteterapeutická asociace definuje arteterapii jako: „léčebný postup, který využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů. Někdy bývá přiřazována k psychoterapii a jejím jednotlivým směrům, jindy je pojímána jako svébytný obor. Obvykle se rozlišují dva základní proudy, a to terapie uměním, v níž se klade důraz na léčebný potenciál tvůrčí činnosti samotné, a artpsychoterapie, kde výtvory a prožitky z procesu tvorby jsou dále psychoterapeuticky zpracovávány.“ Arteterapie využívá tvorbu jako je kresba, malba, koláž, práce s hlínou nebo jiným materiálem, který umožňuje vnitřní prožitek zvnějšnit a podívat se na něj z odstupu, z různé vzdálenosti, ale také z jiného úhlu atd. Arteterapeut může vykonávat své povolání v rozsahu své odborné způsobilosti. Práce arteterapeutů v současné době využívá mnoho nemocnic a doléčovacích zařízení. Arteterapeuté pracují jak s dětmi, tak s dospělými.
