Kniha Klub divných dětí je určena dětem a mládeži, ale ani dospělý se u knihy nenudí, naopak jakýkoliv čtenář je velmi rychle vtažen do děje a snadno se nechá pohltit báječnou studií čtyř malých lidských bytostí vyloučených z většinové společnosti.
Klub divných dětí je neobyčejnou knihou, která slibuje mnohem více než snadný pohádkový nebo dobrodružný příběh. Už sám název napovídá, že hlavními hrdiny jsou nezvyklé děti, děti, které jakýmsi způsobem nezapadají do většinového normálu, které mají potíže a trápení.
Děti jsou celkem čtyři, různého věku, různých postav, s různým uvažováním. Jedno mají společné. Pro ostatní jsou divné. Pro rodiče, pro sourozence, spolužáky, pro učitele. Společnou mají osamělost.
Knížka začíná vyprávěním o malé Mile, která se nápadně podobá dítěti s poruchou autistického spektra, přestože tato diagnóza není jasně vyjádřena. Její fascinace zvířecím světem, a zvláště hmyzem a pavouky, a její znalosti k tomu jasně navádějí. Mila často uvízne ve svém světě a vypadá, jako by vůbec nevnímala realitu. Ale vnímá, jen pozoruje a velmi dobře sleduje, co se kolem ní děje. Zvláště detaily, které má v oblibě. „Jsem divná, já to vím. Vím to už dlouho, takže jsem si už na to zvykla, že se na mě lidi někdy dívaj. Zvykla je možná nepřesný, protože mně to bylo vždycky jedno, jen jsem viděla, že lidi si myslí, že divná jsem,“ říká Mila.
Vlastně u žádného z dětí není vyjádřeno, co je u nich tzv. „špatně“. Zřejmě i proto, že autorka sama nepovažuje jejich jinakost za něco negativního.
Malý Petr je kreativní a citlivý chlapec, který prožívá každou noc děsivé noční můry, za každým stínem vidí obludy, neznámé tvory a nepřátele. Jeho fantazie mu zobrazuje všechny detaily, i proto je výborným kreslířem. „…já se nebojím tmy, ale věcí, co v ní můžou bejt, a samozřejmě vím, že strašidla nejsou, chápu, že to jsou herci, nejsem malej, teda jsem malej, ale je mi osm a osm měsíců, akorát že jsem prostě hrozně malej, jsem nejmenší ze třídy, dokonce i z holek, a to jenom proto, že moji rodiče jsou malí, hlavně mamka. Ale o to nejde. jde o to, že v noci, v tý tmě najednou existuje nebo může existovat všechno.“
Katka čte. Čte, čte a čte. Také je obézní a má ráda sladkosti. Ve třídě se jí spolužáci posmívají, maminka ji nutí do cvičení, které Katka nesnáší, její bratr ji přehlíží a trochu i šikanuje. Katka je zoufalá, utíká do světa příběhů v knihách a sama se schovává za vytahané svetry a volné oblečení, aby nebyla vidět její postava. „S Alicí nebo s Denisou by se Matěj i brácha klidně bavili, je to proto, že jsem tlustá, ale ani to není to hlavní, tlustá je třeba i Radka, a přitom má spoustu kamarádů a dokonce chodí s Michalem z béčka. Asi je to opravdu tím, že jsem divná, protože mám ráda čtení, ale ve skutečnosti jsou divný ty ostatní, když je čtení nebaví, protože čtení je nejlepší věc na světě.
Jako poslední se v příběhu objeví Franta. Kluk, který chodí o berlích, který absolvoval nespočet operací, který trpí bolestmi, a opět: vyčnívá. Protože jeho nohy nejsou normální. Jsou divné. Vnímá, jak se na něj spolužáci dívají, jak je odpuzuje, proto je provokuje a snaží se, aby mu ublížili a sám je na ně zlý. Přitom skvěle umí natáčet a stříhat videa a zveřejňovat je na youtube. „Já samozřejmě vím, …že budu kripl navždycky, a co si stěžuju, když chodím, sice blbě a s berlema, ale nejsem na vozejku. Když chodím na rehabilitace nebo když jsem byl na operaci, tak jsem v nemocnici viděl hodně lidí, i malých dětí, co byli na vozejku, viděl jsem, jak se na mě koukali, dali by za to všecko, stejně jako já koukám na zdravý lidi.“
Tyto čtyři děti svede dohromady několik obyčejných momentů, ve kterých najdeme nedůvěru, nechuť, zájem a celou řadu dalších emocí, které je vedou k útěku z domova. Společné plánování, cesta i průšvih je sblíží natolik, že zjistí, že sice jsou stále osamělé, ale zároveň získaly přátelství mezi sebou.
Kniha je rozdělena na dvě části. V první jsou děti představeny se svými vnitřními prožitky. Ve druhé části prožívají útěk a musí si poradit v úplně cizím prostředí, mezi lidmi, kteří je okradou, lidmi, kteří se chovají zle ke zvířatům, setkají se s bezdomovcem a zažijí další silné události, které jim pomáhají poznat jeden druhého.
Závěr knihy působí otevřeně, silně nutí přemýšlet, jak se vedlo dětem dál a jestli jim jejich bláznivý, a přitom nesmírně odvážný nápad přinesl i dobro. Pro mě kniha byla silně emotivní, dokonce povzbudivá, a doporučila bych ji dětem přibližně od 9 let, ale horní věkovou hranici bych neomezovala. Kniha, která má hloubku a je možné ji přečíst vícekrát, je vzácná, a přesně takovou Klub divných dětí shledávám.
_______________
Text Kateřina Zoe G. / foto dětí Canva.com / foto knihy archiv Host Brno
Kniha Klub divných dětí vyšla v roce 2019 v nakladatelství Host. Autorka knihy Petra Soukupová se narodila v roce 1982, žije v Praze. Je českou spisovatelkou, autorkou 11 knih, 3 z nich jsou určené dětem.
Za následující díla získala významná ocenění:
2019 – Nejkrásnější české knihy roku (Literatura pro děti a mládež – 3.místo) – Klub divných dětí
2010 – Magnesia Litera (Kniha roku) – Zmizet
2008 – Cena Jiřího Ortena – K moři
Její knihy byly přeloženy do šesti jazyků, vyšly ve Slovinsku, Polsku, Itálii, Bulharsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, práva jsou prodána také do Maďarska, Srbska a Makedonie.
__________________
Projekt ATYP magazín je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.