Pokud se setkáte s odsouzením za to, že vaše dítě je přecitlivělé, a přesvědčováním, že je to vaší vinou, je kniha Výchova vysoce citlivých dětí přesně pro vás. To, že u osob s vysokou citlivostí musíme hlídat mnohé vjemy, aby nebyly přetížené, čtenáři ATYP magazínu vědí a nejen oni, protože na knižním trhu je již minimálně desítka knih o lidech s vysokou citlivostí (highly sensitive person – HSP). Jak ale takové děti vychovávat? Jak předejít vlastnímu přetížení, když máme takové dítě? Lidí s vysokou citlivostí je 15 až 25 % v populaci.
Novinářka Julie Leuze vedla rozhovory s mnoha matkami a otci vysoce citlivých dětí a její shromážděné rady a zkušenosti vydalo Nakladatelství Portál v knize Výchova vysoce citlivých dětí. Autentické zkušenosti rodičů jsou často mnohem cennější než rady odborníků, zejména v době, kdy je vysoká citlivost stále ještě mnohými vnímána jako simulování, případně něco, co je způsobeno výchovou, rozuměj rozmazlováním.
Vysoká citlivost znamená intenzivnější vnímání a hlubší zpracování dojmů všeho druhu. Pokud se nám narodí takové dítě, s největší pravděpodobností bude mít vysokou citlivost po jednom rodiči. Výchovou to opravdu nevzniká. Dítě se s vysokou citlivostí rodí.
Co je vysoká citlivost a jak se pozná?
V našem 2. tištěném ATYP Speciálu (v prodeji na ATYPpress.cz) se této tematice věnovali dva odborníci, spoluzakladatelé Institutu pro vysokou citlivost, kteří sami jsou lidé s vysokou citlivostí. Jitka Háková se v textu věnovala přímo výchově dětí s vysokou citlivostí. Psycholog Ondřej Fafejta v článku připomněl rozdělení populace „na vysoce citlivé orchideje a málo citlivé pampelišky od amerického psychiatra Thomase Boyce. Toto rozdělení vychází z charakteristik těchto květin. Zatímco orchidejím se daří velmi špatně ve špatných podmínkách a velmi dobře ve velmi dobrých podmínkách, pampelišky jsou odolné a mohou růst všude. Orchidej je citlivější na prostředí, ale za příznivých okolností je výraznější než pampeliška. Tato symbolika vysokou citlivost charakterizuje opravdu dobře, protože ve výzkumech se stále opakuje následující model: Pokud prožili vysoce citliví lidé zejména v dětství něco zatěžujícího, mají oproti méně citlivým více neurotických projevů typu úzkosti či deprese.”
Většina lidí zná někoho z okolí, kdo je vysoce citlivý na zvuky, na pachy nebo třeba zrakové vjemy. Už méně však chápeme (a tím pádem méně tolerujeme) chuťovou hypersenzitivitu. Domníváme se, že si dítě vymýšlí, když něco nechce jíst. Za mých mladých let nám ve školce běžně jídlo nutili, i když se někteří z nás třeba dávili. S výchovou typu „tak to je a hotovo“ u vysoce citlivých bytostí dojdeme pouze k tomu, že takové dítě traumatizujeme, vypěstujeme u něj nejspíše nelásku nejen k dotyčnému jídlu (oděvu, prostředí), ale i k sobě. Nepochybně skončí s úzkostí, panikami, astmatem či psychosomatickými nemocemi – jen proto, aby se aspoň na chvíli ochránilo před stresem a bolestivými vjemy. Ano, bolestivými. Pro člověka s vysokou citlivostí může být bolestivé to, co jiní vůbec neslyší, nevidí, necítí, nevnímají…
Vysoká citlivost v kojeneckém věku
První kapitola knihy se zabývá vysokou citlivostí v kojeneckém věku. To je velmi důležité, protože miminko nám jinak než pláčem neumí sdělit, že mu něco vadí, že ho bolí nečekaný zvuk (třeba i kýchnutí), že mu vadí nějaká vůně či zápach v dopravním prostředku nebo na návštěvě – jen pláče a pláče. Taková miminka toho také moc nenaspí, protože jsou vjemy natolik přetížená, že špatně usínají a budí se třeba každou hodinu. Řada vysoce citlivých miminek spí velmi neklidně, ani po několika měsících neprospí celou noc. Metoda „nech dítě vyřvat a bude spát celou noc” je dnešními odborníky považována za traumatizování dítěte. Dítě zejména s vysokou citlivostí takovou zkušeností ztratí důvěru ke světu i k blízké osobě. Tyto děti se neumí samy zklidnit, jsou přestimulované, budí je cokoliv, co my třeba ani neslyšíme. Těžko se “vypínají”. Bez pomoci blízké osoby se nejsou schopny vymezit vůči vnějším vlivům. Potřebují fyzickou blízkost, rády usínají na břiše rodiče, v šátku, v posteli u blízké osoby atd. V případě fyzické blízkosti dávejte pozor, pokud je dítě citlivé na doteky, tak by mu to naopak mohlo vadit. U těchto dětí pomáhá zavinovačka, kojící polštáře v těsné blízkosti apod. Je to o neustálém pozorování, co dítěti navozuje neklid. Jakmile najdete, že něco mu vyhovuje, neměňte to. U miminek je to náročně v tom, že rodič se musí hodně naciťovat, velmi rozvíjet svou intuici, když dítě mu to ještě nemůže říci, co mu vadí, co ho bolí, co ještě snese, co už ne a pod.
Co radí rodiče vysoce citlivých dětí?
- pokojné prostředí
- vyvarovat se nečekaných zvuků (pohybovat se potichu, mít ztlumené zvuky, kýchat do nějaké látky), když k nečekanému zvuku přesto dojde (na ulici, doma – něco nečekaně spadne), je nutné dítě konejšit a mít u sebe
- fyzická intenzivní blízkost nejen přes den ale i v noci
- pravidelnost a strukturovaný den (pozor, vlastní režim – nalezený se svým miminkem, ne nařízený pediatričkou či okoukaný od sousedů)
- rituály – učí dítě pradůvěře (například ukolébavka)
- omezení návštěv a chození do obchodních domů
- odstranění výrazných hraček, nenechávat v pozadí hrát rádio nebo televizi
- dovolit si přijmout výpomoc zvenčí, najděte si pomoc s domácností aj. podporu pro sebe
- postupně otočit přístup k vysoké citlivosti a rozvíjet ji, procvičovat smysly a brát citlivost k podnětům za přednost
Najděte si podporu zvenčí pro sebe i pro dítě
Výchova vysoce citlivého dítěte je pro rodiče extrémně náročná. I přes odstranění všech spouštěčů stresového chování dítěte, i přes veškerou péči a pozornost, aby nebylo stresováno nadmírou vjemů a neplakalo, dochází k přetížení. Nežijeme ve vakuu. I tak může dítě málo spát, permanentní blízkost, kterou mu musí rodiče dopřávat, vyčerpává i je, vytrácí se jejich partnerský život. Plačící dítě převrátí naruby život i celou domácnost. Najděte si úlevu, třeba pomocnici v domácnosti, když dítě spí, pečujte o sebe, nepracujte. Najměte paní na hlídání, delegujte úkoly i na jiné. Není to selhání, ale naopak odpovědné jednání, které ukazuje, že situaci chcete řešit a navodit pro všechny doma klidné prostředí. Pro dítě jsou nejdůležitější odpočatí a vyrovnání rodiče… Dovolte si přijmout výpomoc zvenčí, ušetřete raději na něčem jiném. Porozhlédněte se i po nějaké poradně, která se specializuje na rané poruchy regulačního chování, v nichž se řeší potíže se spánkem u miminka, s příjmem potravy, motorický neklid… Spojte se s jinými rodiči a vzájemně si pohlídejte děti. Udělejte pro svůj odpočinek nová opatření a uvidíte, jak se rodinné drama obrátí k lepšímu.
Přemíra podnětů dráždí
U dětí s hypersenzitivitou se doporučuje snížit vjemy. Nemůžete ale dítě vyčlenit ze společnosti a vynechat i to, co ho baví, jen proto, že je tam moc hlučno, moc zvuků, moc lidí… Nemůžete se úplně izolovat a nepřijímat ani návštěvy nebo na ně nechodit. Je lepší jít cestou poznávání, kdy je třeba už odejít z přestimulovaného prostoru, včas odcházet z návštěv, mít připravené zklidňovací rituály, relaxační pomůcky, cvičení pro navození klidu a relaxace, místa sloužící jako útočiště… Starší děti si už umějí samy pomáhat třeba kapucí, odchodem do klidné místnosti, navozením si rituálu nebo stimmingu pro zklidnění… To vše je dobré dítě učit odmala právě poznáváním a přijetím vysoké citlivosti. Také je nezbytné učit je kompenzaci. Víme-li, že dítě musí jít někam, kde je zátěžové prostředí, kde bude zažívat výkon, stres, naučte ho, jak si pomoci při i po této aktivitě, jak silné dojmy zpracovávat, jak se zklidnit. Vysoce citlivým osobám nepřináší přestimulování vždy pouze negativní zážitek, ale mnohdy i ten pozitivní. Přemíra těšení se na něco, zahlcující radost, to vše může přestimulovat a dostat člověka s vysokou citlivostí do takového přetížení, že musí odejít do klidu, kde si zpracuje vjemy a vrátí se do svého středu (tělesné i emoční vyváženosti).
Vysoce citlivý člověk reaguje na nálady druhých jako houba
Prožitky rodičů, které jsou v knize citovány, jsou jako přes kopírák pro rodiny s vysoce citlivými dětmi. Také to, kde se brzy celá rodina ocitne – na pokraji zhroucení. Pokud je jeden rodič vysoce citlivý, nebo dokonce oba rodiče, je zaděláno na problém. Frustrovaného rodiče na pokraji zhroucení vysoce citlivé dítě vnímá intenzivněji, protože tyto děti (a později dospělí) nasáknou emoce a nálady jiných lidí jako houba.
Jedna kapitola v knize se věnuje vysoce citlivým dětem ve škole. To by bylo na nový článek, zejména proto, že prostředí především velkých škol opravdu není nastaveno na to, aby ve třídě mohlo být 15 až 30 % žáků s vysokou citlivostí. Tyto děti potřebují více odpočinku a času na regeneraci svých sil. Nepřetěžují je pouze vjemy, ale i myšlenky, jsou velmi přemýšlivé, často patří k dětem mimořádně nadaným. Také, jak už jsme si řekli, skenují emoce druhých, takže si představte, že cítíte pocity rozzlobené učitelky a k tomu všechny pocity svých spolužáků po celý den. Vysoce citlivé osoby mají potíže s perfekcionismem, kladou na sebe větší nároky, chtějí podávat dokonalé výkony, což je přivádí často ke stresu, k různým bolestem až k vyhoření. Pokud své dítě vnímáte jako vysoce citlivé, vaše cesta bude muset být každý den o rozvíjení vaší vlastní intuice, zda je potřeba dítě ochránit a kdy poslat do školy. Dítě s vysokou citlivostí musí rodič často ze školy vyzvedávat dřív, protože se mu záhadně udělá špatně nebo ho jakoby z ničeho nic něco rozbolí.
Vysoká citlivost se věkem neztrácí
Kniha je rádcem pro přístup k vysoce citlivým dětem. Rodiče nám všem vzkazují, že postupně otočili přístup k citlivosti u dítěte (i u sebe). „Radujte se ze svého dítěte a z jeho schopností. Procvičujte jeho smysly, považujte jeho citlivost k podnětům za přednost,“ píše například Jana.
V knížce najdete mnoho nápadů, jak prohlubovat smyslové vnímání, které jdou snadno začlenit do všedního dne. „Kolem malých zázraků všedního dne nemáš prosvištět, ale vnímat je! Užívej si svoje bdělé smysly, je to něco úžasného! (…) Jako rodiče vysoce citlivého dítěte budete mít při objevování světa toho nejpovolanějšího průvodce,” píše autorka knihy Julie Leuze.
Tyto vysoce citlivé osoby jsou s námi ve školce, ve škole, v zaměstnání, jsou našimi partnery, rodiči, jsou mezi přáteli, kolegy… Pokud svou citlivost chápou, dokáží si ve vyšším věku vykomunikovat, co je přetěžuje a co potřebují. Pokud jsou vychovány citlivě ke své citlivosti. Pokud ne, svou citlivost potlačují, nevnímají, maskují, chtějí ji tzv. přebít. Snaží se být nerozmazlené, tvrdé, nechtějí být “ti přecitlivělí”, a tak se nálepce “cíťa”, kterou je okolí častovalo, chtějí vyhnout. Končí pak s nemocemi, migrénami, úzkostmi a depresemi.
Jak tomu předejít u dítěte i u sebe zjistíte díky praktickým radám od rodičů v knize Výchova vysoce citlivých dětí (Nakl. Portál 2022). Pokud i vy se cítíte jako orchideje, není nikdy pozdě začít o sebe pečovat a vytvořit si citlivější a soucitnější prostředí pro sebe i své dítě.
___________
text Dagmar Edith Holá / grafika ATYP magazín / korektura Viktorie Havrdová
Další texty o vysoké citlivosti najdete v ATYP magazínu, také najdete přes 20 stran o vysoké citlivosti v druhém tištěném ATYP Speciálu a několik stran v Domalovánkách Slavní autisté.
Práce na tomto textu je placena z grantu Ministerstva zdravotnictví ČR. Text vznikl také s finanční podporou hlavního města Prahy.
