Neurotypická noční můra

Zdál se mi příšerný sen. Ocitl jsem se v nějakém podivném světě plném podivných lidí. V tom snu jsem šel na pracovní pohovor a tam po mě nechtěli nějaké normální věci jako oční kontakt, naopak, do očí se mi za celou dobu vůbec nepodívali! Místo toho po mně chtěli, abych jim vyprávěl o svém „speciálním zájmu“. Prý že každý nějaký má… Myslel jsem, že se vykroutím nějakými obecnými řečmi o tom, jak jsem svědomitý, flexibilní a pečlivý při plnění zadaných pracovních úkolů, jak jsem samostatný, ale jim to nestačilo, že prý na tom není nic zajímavého, a pořád stáčeli řeč na ten speciální zájem.

Říkali, že přece život bez speciálního zájmu musí být hrozně nudný, v tom případě vám nezbývá než jen nakupovat, konzumovat…a zemřít. Já ale nic neměl, ničemu jsem se do hloubky nevěnoval, nic nebylo mou vášní. Vlastně…jsem si říkal, že mým speciálním zájmem je šířit drby o druhých, strategicky promýšlet další společenské tahy, ale tak nějak jsem tušil, že v tomhle podivném světě mi to úplně nepomůže. Dokonce jsem měl zlé tušení, že by každou intriku odhalili a přímočaře by mi sdělili, že si na něco hraju nebo že lžu. 

Doslova mě taky vyděsil ten strašlivý… klid, který byl všude. Nikdo nepouštěl hlasitou hudbu pro všechny okolo, neozývaly se nečekané zvuky, na ulicích nebyl žádný pes, co by štěkal na všechny, zkrátka bylo to fakt prapodivné. Nikde nic nepáchlo, ani intenzivně nevonělo. V domech i obchodech byla tlumená světla, vůbec jsem nechápal, jak mohou vidět, když nemají bílé zářivky. Taky nikomu nevadilo, že se často pohupovali, poskakovali… Bohužel jsem se začal bát, že na mě začnou koukat, když jen normálně jdu a po většinu času chvátám, abych všechno stihl! 

Hodně divné byly taky reakce lidí, když jsem se jich jen tak zeptal, jak se mají. Někteří nedokázali odpovědět a dlouze mlčeli. Někteří mi odpověděli otázkou, zda se jich ptám, jak se mají teď, nebo tento den, týden nebo celý život? Začal jsem se cítit, jako že na svět nepatřím, že těm lidem vůbec nerozumím. Jiní mi dali skoro filozofickou přednášku o své existenciální krizi, další říkali, že se mají dobře, a pak mi dali přednášku o svém speciálním zájmu, kterému se zrovna věnovali… Ten proklatý zájem, kvůli kterému nemůžu najít práci!

Byl jsem z toho světa absolutně zoufalý a vyčerpaný. Ani si neumíte představit, jak strašné to je, být takhle vržený do světa, který je jakoby celý naprogramovaný proti vám! Naštěstí jsem se probudil, ukázalo se, že to byl jen sen a já jsem znovu zpátky v normálním světě.

Teda normálním… Pravda, nějaká ta krize teď přichází každou chvíli a nikdo neví, co přijde zítra. Ale aspoň vás tady lidi tolik neotravují s tím, co je zajímá. A to je to podstatné.

_________________

text Matěj Kočár / grafika ATYP magazín

Matějovy satiry znáte především z tištěných ročenek ATYP Speciál. Dvě z nich si ještě můžete zakoupit na e-shopu vydavatelství ATYP Press.

Facebook
Twitter
Pinterest
LinkedIn
WhatsApp
Email

Přihlášení