Některé knihy by neměly zapadnout a těmi jsou pro mě romány Ilony Borské, které nám mohou v lecčems osvítit naši cestu. Nutí nás přemýšlet nad otázkami, jak se zachovat ve chvílích, kdy jsou slabší utiskováni, ponižováni, vyloučeni ze společenského života nebo dokonce zabíjeni? Kdo má právo vzít člověku svobodu nebo život? Dotýkají se témat celoživotního vzdělávání se, kritického myšlení i toho, aby člověk žil tak, aby nemusel litovat svých skutků, aby respektoval druhé i přírodu. A k tomu všemu nám byl vymezený jen krátký čas.
Osud jednoho Čecha není knihou o slavných jménech, která by na první pohled měnila a oslňovala celý svět jediným hrdinským činem. Naopak je to román o obyčejném člověku, zapomenutém otci rodiny, vojáku z 1. světové války, studentovi, manželovi, učiteli a nesmírně vzdělaném a trpělivém člověku s touhou předávat vědění dětem, lásku k bližním, k vlasti, krajině, domovu…
Hlavní hrdina František Hodík je nadčasovým symbolem vytrvalosti a nových začátků. Velmi dlouhou dobu usiloval o svůj sen z mládí – stát se učitelem. Protože jeho rodiče zemřeli, musel začít svoji cestu za vzděláním jako učeň v truhlářské dílně ve Vídni, později ho ale osud zavál zpátky do Čech, prošel útrapami 1. světové války, kde ztratil své přátele, hospodářskou krizí, zaměstnáními v Praze, studii (kde zase přátele našel), zažíval první lásku… a stále se upínal ke svému snu o učitelování a vydělané peníze vkládal do vlastního vzdělání a zkoušek. “Lékař je to nejlidštější povolání na světě… Ale učitel následuje hned po něm… protože nemoci a nedostatek vzdělání jsou nejhorší metly lidstva. Kromě hlouposti,” citujeme z knihy jeho slova.
Individuální celoživotní vzdělávání
“Je dospělý člověk a učí se totéž co třináctiletí. Deset let zpoždění. Navštěvuje roční přípravku pro zkoušky z učiva měšťanské školy. Každý večer po pracovní době, dvaadvacet hodin týdně,” takto přemýšlí v knize třiadvacetiletý František Hodík.
I dnes se stále častěji hledají individuální cesty vzdělávání, a to nejen pro děti se specifickými potřebami, ale i pro děti s nadáním, nebo školy jiného typu hledají rodiče, kteří nepreferují státní školství. Mnohé z těchto dětí potřebují individuální přístup i v čase, který jim vyhovuje k učení a také učí založené na vnitřní motivaci, ne na vnější. A je odlišný od toho, který určuje státní školství. Také se čím dál více dospělých dovzdělává nebo se vzdělává průběžně po celý život. Mnoho seniorů navštěvuje Univerzity třetího věku.
Jakmile se Hodík stal pomocným učitelem, stále znova a znova začínal učit na nových místech, podle toho, kam ho zrovna přeložili. To ho stálo první manželství. Přesto ho to neodradilo od vysněného povolání a skládání dalších odborných zkoušek. Jeho způsob učení byl na svoji dobu revoluční, dá se dokonce nazvat Komenským 20. století. Svůj přístup vysvětluje: “…nezáleží mi tak na tom, jestli umíte, jako na tom, zda rozumíte. Kdo umí, časem třeba zapomene, ale kdo rozumí, porozumí i příště.” Když se zamyslíme, zjistíme, že takové myšlení je revoluční i ve školství 21. století, což je nepochopitelné. Ale samozřejmě existují výjimky.
Román Osud jednoho Čecha vznikl díky jiné, známější knize Ilony Borské, Doktorka z domu Trubačů. V ní spisovatelka seznamuje s naplněným životem Vlasty Kálalové, lékařky, která jen tak mimochodem ovládala 14 jazyků, založila nemocnici v Bagdádu, zajímala se o politiku, novinky v lékařském oboru a stále milovala svůj domov v Bernarticích, kde se také protnuly životy Františka Hodíka a rodiny Di-Lottiů, do které se Kálalová provdala. Z obou rodin, Di-Lottiových a Hodíkových se stali přátelé, pomáhali v odboji ve 2. světové válce. Obě rodiny svým osvíceným myšlením ovlivnily sice malou část lidstva, ale i ta malá část mohla odkaz o humánním myšlení, laskavosti, vzdělanosti, porozumění a respektu zase šířit dál.
Za obdivuhodně zpracovaný příběh neznámého, přesto významného člověka, patří Iloně Borské dík. Kniha je čtivá, historické události živé. Příběh přirozeně nutí hloubat nad morálkou lidí, zda je důležitější povrchní příslušnost, bohatství nebo vnitřní kvality? Nutí stejně jako její předešlý román k tomu pokládat si otázky: jak se postavit zlu? Jak žít tak, abychom nemuseli litovat svých činů? Jak se zachovat ve chvílích, kdy jsou slabší utiskováni, ponižováni, vyloučeni ze společenského života nebo dokonce zabíjeni? Kdo má právo vzít člověku svobodu nebo život? Kniha Ilony Borské je plná otázek, odpovědí, bolesti i lásky a přitom povzbuzuje jednotlivce k pokračování ve vlastních životních bojích. I další slova Františka Hodíka “poněvadž nám není dopřáno dlouho žít, zanechme něco po sobě, jako svědectví, že jsme žili,” jsou velmi aktuální i pro dnešní dobu.
___________
text Zoe G. / grafika ATYP magazín
Projekt ATYP magazín je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.
Podpořte práci lidí na spektru autismu i na rok 2022. Podpořit nás můžete jakoukoliv částkou. U finančních darů vyšších než 1000 Kč Vám rádi vystavíme potvrzení pro odečet z daní. Za rok 2021 je odečet ze základu daně 30 %, za další období se bude vracet jen 10 %. Účet NF ATYP: 9756596001/5500
