Temné strany rodičovské manipulace

Jak to vypadá, když rodič nedovolí dítěti osamostatnit se? Nestojí sice s pistolí u hlavy, přesto si dospělý syn nedovolí odejít, aby nebyl ten zlý, ten nevděčný. K jakým psychickým problémům a traumatům vede u člověka rodičovská manipulace? Navíc člověka autistického, který po šikaně ve školách i manipulativní výchově nemá dostatečné a zdravé sebevědomí… Jak je to s tou přímostí a přímočarostí u některých lidí s autismem, když mají pravdu říci blízkému člověku v rodině? Přečtěte si vyprávění osmadvacetiletého Josefa, který to prožívá.

Opravdu mám toho nejlepšího tatínka na světě, jak o sobě tvrdí, anebo mě tak trochu tahá za nitky a má mě pod svou kontrolou? Proč ta otázka? Stala se u mě před 2 měsíci taková věc, která se měla týkat mé budoucnosti a velké životní změny, která se ale nevyvinula, jak bych očekával, a celou dobu mám v hlavě zmatek, pochyby o svém špatném smýšlení střídané s pocitem mé naivity a manipulovatelnosti, že mě otec opět dostal. Je mi 28 roků, tři roky pracuji ve městě s téměř 40 tisíci obyvateli jako elektrotechnik, mám za sebou vysokou školu, ale jen titul Bc., o inženýrský jsem se pokoušel, ale neúspěšně. Bydlím v třípokojovém panelákovém bytě se svým otcem. Ehm, jsem spíše nucený s ním bydlet. Párkrát do týdne k nám jezdí jeho přítelkyně. V osobním životě nejsem moc šťastný a po posledním fiasku vymanit se ze začarovaného kruhu mám deprese a nutkavé myšlenky, které mě obklopují každý den. Možná, že ti, čtenáři, lezu na nervy už teď jako já sám sobě, vždyť přeci u mě táta nestojí s pistolí, tak mohu odejít… Jenže já bych si připadal jako nevděčný parchant, ten, co nemá srdce… Všechno, co mi říká, by se stalo pravdou.

Zakoupenou chatu napsal na mě

Během posledních tří let jsem si řekl, že to nějak vydržím, budu si dva roky dělat první praxi, možná si mezitím dodělám školu, k jejímuž dokončení mi chyběla pouze diplomová práce a následné státní závěrečné zkoušky, a pak vypadnu do jiného, většího města. Jenže otec koupil chalupu. Vždy se snažím pochopit druhého, takže jsem se snažil její koupi pochopit. Sám jsem panelákový typ, ale otec vždy toužil mít rodinný dům se zahradou. V takovém jsme kdysi patnáct let bydleli, ale jeho rekonstrukce byla nad tátovy síly a finance, takže ho prodal. Ve svých šestapadesáti letech si otec zamanul, že koupí chalupu. Nejprve si vytipoval jednu. Byla to rozpadající se chajda. Doufal jsem, že to nebude kupovat, ale otec velikášsky vykřikoval, jak to zvládne dát dohromady. Naštěstí mu to rozmluvil jeho kámoš, který se věnuje stavebním projektům, načrtl mu všechny problémy, co by musel řešit, a ironicky mu sdělil, že dřív zešediví, než by se to dalo dohromady. Tak si otec vyhlídnul jinou, zasazenou v pohádkovém prostředí. Ne, že bych na to nějak byl, ale bylo to vcelku kouzelné místo: na kopečku, dole tekoucí potůček… Otec se mě zeptal, jestli to má koupit. Nechápal jsem, proč se mě ptá, když se stejně vždy rozhodne podle svého, a je to jeho fetiš, jeho sen. On věděl, že chalupu nepovažuju za nutnost, pochybuji tedy, že by můj skutečný názor poslechl. Spíše by mi začal vyčítat, že mu nedopřeju, aby si splnil sen. Tak jsem pasivně plácnul, že by ji asi měl koupit, když se mu líbí. Chalupu napsal na mě stejně, jako je na mně napsaný panelákový byt, ale já si tolik majetku nezasloužím, a navíc se obávám i vděku, který musím nějak prokázat. Takový dar od otce se neodmítá, přece je to nejlepší, co může otec pro svého syna udělat. Anebo naopak i to nejhorší? Zvlášť, když do smlouvy uvede, že v něm bude bydlet na dožití, protože se bojí, že se děti mění k horšímu. Nikdy by mě nenapadlo ho vyhazovat, ale i tak ten pocit, že si otec myslí, že jako budu s ním do konce jeho života (nebo i mého, kdyby mě den po vydání tohoto článku přejelo auto) bydlet. Mé obavy z toho se naplňují. Rekonstrukce chalupy polyká i moje peníze a protahuje se. Otec prý na ni nespěchá.

Peníze polykal i předešlý dům

Dům, který jsme obývali dřív, než ho táta prodal, odpovídal velikostí spíše dvěma rodinám, ale bydleli jsme v něm jen tři: já, tatínek a maminka. Prvních pět let s námi ještě bydlela sestra, ale ona si šla ve své plnoletosti po svém, s čímž táta ne tak úplně počítal: Přece kupoval tak velký dům proto, protože si myslel, že v něm budeme bydlet jako jedna velká šťastná rodina navždy. Sestra prostě odešla, dokázala to. Okolí nám závidělo, že máme velký barák, ale ono nebylo moc co závidět. Když jsem si jednou za čas pozval kamaráda, tak řekl, že u nás je doma nuda, což měl pravdu. Celé mé dětství nebylo nijak zábavné a šťastné. Navíc jako většina autistů jsem to neměl jednoduché na základní škole mezi svými spolužáky, ale o tom jindy. Strkání veškerých peněz do oprav baráku nám ukradlo štěstí, mohlo za to, že jsme nebyli ani jednou na dovolené, maximálně se jezdilo na koupaliště pár kilometrů vzdáleného a největší zážitek byl asi tak v Babylónu v Liberci. Ale abych nekřivdil, byl mi jednou zaplacený školní zájezd k moři do Chorvatska. Mamka řekla, že nebude možné zaplatit pár tisíc na školní zájezd, ale otec nakonec řekl, že ano. Ale bylo to z lásky, anebo spíš proto, aby si otec nepřipadal jako lůzr mezi svými kamarády? Pamatuji si od něho věty: „Můj kámoš říkal, že jeho dítě jelo se školou k moři, tak proč by nejel můj kluk? To bych si připadal před ostatníma blbě!“

Před ostatními mluví jinak

Připadá mi, že otec všechno rád převrací ve svůj prospěch. Před lidmi vždy dělá, že je vše ok a usmívá se. Uvedu příklad. Třeba táta s někým rozebíral, jak si nelámal hlavu s tím, že jsem rozbil ve škole nástěnnou mapu. Prostě jsem lítal ve třídě a jeden kluk do mě strčil a narazil jsem do mapy, kde se oddělil kousek toho papíru od dřevěného válečku, na kterém to drželo. Známým vyprávěl, jak všichni z toho byli ve škole naštvaní, ale on ne, že ta mapa byla stejně 50 let stará, a on to v pohodě opravil. Všichni, kterým takhle situaci vypráví, si řeknou, že otec je super a vše bere sportovně. Jenomže já si to pamatuju jinak. Učitelka mu to řekla, když ho náhodou potkala, a to byl velkej průser, pamatuju, jak mi za to víc jak hodinu nadával, až jsem brečel. Chápu, že mi měl vynadat, ale ať to pak takhle před lidmi nepřevrací.

Na střední zemřela maminka

Po základce přišla střední škola a pobyt na internátu, na který jsem se těšil i netěšil. Těšil jsem se proto, že vypadnu z dohledu rodičů, a netěšil kvůli novým lidem a novému režimu. V prváku jsem měl na intru průser za určitý projev meltdownu, za který jsem měl podmínečný vyhazov z internátu, ale otec se po noční obětoval (já vím, jsem vůči němu ironický) a jel přes 50 km na intr promluvit si s ředitelkou a trochu to zmírnit. V druhé polovině střední školy byla nejen finanční krize, ale i rodinná krize. Mamce navíc objevili rakovinu a tátu propustili z práce, ale i přesto mi pořád financoval internát a nenutil mě chodit na brigádu. Později jsem ale začal litovat, že jsem brigády neměl. Byly to tenkrát těžké časy pro nás všechny. Když jsem nastoupil na vysokou, mamka nemoci podlehla… Ani nechtějte vědět, co si myslím, z čeho to mohla dostat, že by stres kvůli starání se o autistické dítě anebo taky trochu se na tom mohlo podílet i to, že to mamka neměla vždy jednoduché s otcem? K fyzickému bití nikdy nedošlo, jen k hádkám, ve kterých musel mít otec převahu nad submisivnější mamkou, a ta vždy zmlkla, zesmutněla a… Ne, to radši vypustím z hlavy a budu myslet na to, že poslední dva roky dělal vše proto, aby se mohla uzdravit, nevyčerpatelné ježdění po nemocnicích, starání se o ni… Sám nevím, jestli bych to dal.

Otec mi přivedl prostitutku

Na vysoké škole jel život v normálních kolejích, krom toho, že jsem moc nezapadal do kolektivu. Na první „vysokoškolské“ Vánoce se u nás něco odehrálo, co se odehrát nemělo a traumatizovalo mě to, což jsem si nikdy nechtěl přiznat, ale po osmi letech jsem si to uvědomil. No, jak se říká, chlapi často přemýšlejí penisem, ale někteří zajdou dál a myslí si, že můžou přemýšlet i penisem svého syna. Na Štěpána otec navrhl, že k nám domů přiveze kamarádku, která je tak trochu lehčí ženou. I přes mé protesty, že nemusí, tak přivezl o dvacet let starší ženu ode mě s tím, že mě „zaučí“. Aby to nevypadalo blbě, tak jsem do toho šel, posilnil jsem se sklenkou červeného a … Jak to nebylo spontánní, tak mi to moc nešlo, což samozřejmě ona děva probírala s otcem a on to vyhodnotil jako špatnou psychiku po nedávné smrti matky. Ale to on ku.va nemohl pochopit, že se rodiče svým dětem do takových věcí nemají s.át? Promiňte mi ten slovník, ale musel jsem. Nějak jsem to víc neřešil, svoje erotično jsem začal zaměřovat na BDSM a vypustil klasický styk. Až letos mi AS kamarádka pomohla odhalit, že za mé sexuální praktiky možná může právě tahle událost. Kdyby tohle náhodou někdo četl z Policie ČR, tak to prosím neřešte, otec mi nedržel pistoli u hlavy a nepoužíval jiné donucovací prostředky, šel jsem do toho sám s tím, „aby se neřeklo“, abych „měl klid“ a udělal, co táta chce.

Otec nechápe mou potřebu osamostatnit se

Takže mám na sebe přepsaný byt a chalupu. Ale já chci pryč, mě tady bolí i samotné bytí. Před dvěma měsíci jsem chtěl začít žít nový život a dlouho jsem k tomu hledal odvahu. Měl jsem podporu nejen mnoha lidí na spektru a byl jsem připravený to zvládnout. Přeci dospělost je o tom, že přestanu dělat věci jen proto, aby byl klid, ale udělám, co chci já, co potřebuju. Věděl jsem, že to musím udělat rafinovaně, protože říct jednoduše čau tati, stěhuju se do Prahy, nebylo jednoduché. Už před nějakým rokem jsem se o tom s otcem bavil, ale on mi vůbec nerozuměl, nechápal tu moji potřebu se osamostatnit, vždyť si umím sám uvařit, vyprat, tak o jaké osamostatnění by se jednalo? „To ti tak vadím, že chceš pryč!“ Namísto podpory jsem se dočkal toho, jak si to otec osobně bere. Občas, když měl potřebu kvůli pí.ovinám vyvolávat konflikty, tak se k tomu vracel a připomínal mi, že dřív žily všechny generace v jednom domě a i čtyřicetiletý syn stále poslouchal svého otce a všechno fungovalo. Anebo mi jeho přítelkyně řekla, když jsem se jí jednou svěřil, že sama s tátou už o mém osamostatnění mluvila, ale on prý reagoval zle a nechtěl o tom vůbec mluvit, nechtěl to slyšet, natož nad tím přemýšlet. Takže říct mu to narovinu není východisko, tak jsem to musel udělat oklikou a popisuju to tak dlouho, protože já neumím lhát, intrikovat a protiví se mi to, když to někdo dělá.

Jsem nevděčný parchant

Potají jsem vše naplánoval. Dálkové studium na inžernýra nebylo možné, ale jedině prezenční, tak jsem v tom viděl jistou výhodu, že se kvůli tomu budu muset odstěhovat do Prahy, a bude to pro otce pádný důvod. Do toho budu pracovat na půl úvazku a nějaká ta brigádička navíc. Po studiích otci řeknu, že už v Praze zůstanu, že se mi tam líbí, že tam mám práci. Našel jsem si spolubydlení s lidmi, kteří jsou mi po psychické stránce podobní. Neměl jsem v plánu o tom otce informovat v průběhu zařizování, aby se mi to nesnažil svými intrikami rozmluvit. Svými výčitkami a nátlakem by mi bral energii. Chtěl jsem mu to říci, až ve chvíli, když už nebudu moci couvnout. Hodně dlouho jsem sbíral odvahu, abych to alespoň řekl jeho přítelkyni, která by mu to empatičtěji vysvětlila. Než mu to ale řekla, tak jsem si od ní vyslechl, co jsem nečekal, protože aspoň ona mi dříve rozuměla. Vylily se na mě její výčitky o tom, proč chci odejít, jak si to představuju, že chci mít vlastní život a že nebudu schopen si to ufinancovat sám, a také, že když budu o víkendech pryč, kdo jako bude doma tátovi pomáhat, protože ona nemá čas pokaždé jezdit. Pravděpodobně budou podstatné jen ty dvě poslední. Když mu to říkala, radši jsem byl u sebe v pokoji a slyšel jsem otcův vztek. Když jsme se potkali, vařil jsem jídlo v kuchyni. Utkvěla mi mnohá slova z jeho dlouhého monologu. „Máš ty vůbec nějakej charakter? Ty nemáš pro svýho tátu ani slovo? Celej život jsem se snažil, aby měla rodina co jíst, abys měl co na sebe, a ty se mi takto odvděčíš?“

Otcovy výčitky jsou jak žiletky

Při těchto slovech jsem se cítil čím dál víc zahanben. „Celej život jsem se o tebe staral, jiný tátové chlastají a serou na svoje děti,“ řval na mě dál jako už tolikrát. To bylo a je pro něj typické srovnávat se s těmi horšími. Taky bych mohl říkat, jak se zase jinde měly děti líp, jak někteří vrstevníci už bydlí dávno sami. „Platil jsem ti studia, i když u nás byla krize,“ pokračoval další výčitkou, která se do mě také zadřela. Lituju, že jsem si ve třeťáku a čtvrťáku nehledal brigádu, abych si mohl alespoň z části sám něco financovat, a mohl říci, že jsem finančně pomáhal. Aspoň na bakalářském studiu jsem přes léto vydělal už kolem dvacítky a v druhé třetině magisterského jsem se snažil každý druhý víkend, i když otec říkal, ať na to kašlu. Nějakých sto tisíc jsem už vrátil a po celou vysokou jsme pobírali můj sirotčí a otcův vdovský důchod, což nebylo zrovna málo peněz, ale měl jsem už od začátku si to na 100 % platit sám, aby mi nemusel otec po letech vyčítat, jak mi platil studie.

Trochu mi následující týden pomohly kolegyně v práci, když mi vysvětlily, že je povinnost rodiče se postarat o dítě a ne obráceně, a především mu dovolit se osamostatnit, tak jsem pak částečně přehodnotil, kdo je větší hajzl. Jestli já jako nevděčnej parchant, anebo otec, který se mi snaží „mluvit do duše“ a citově mě tím vydírat.

Jsem finanční otrok a plním sny otce a ne své

Proč je vlastně otec naštvaný? Chápu, že se může zlobit oprávněně za to, že jsem ho postavil až před hotovou věc, ale myslím si, že je naštvaný hlavně proto, že nechce, abych začal svůj vlastní život, protože by to bylo proti jeho plánům a snům. Neměl by třeba na dodělání rekonstrukce té své chalupy. Já ji nechtěl, ale on mě do ní zaháčkoval tím přepsáním. Otec mi stále připomíná, že život vždy není takový, jaký chceme, že mám svoje práva i povinnosti a že si prostě nemůžu dovolit dělat, co chci, tj. v mém případě si dodělat magisterské studium na jiné škole a život ve velkoměstě. Myslím si, že on ale myslí hlavně ty povinnosti. Hezky co nejvíc peněz z mé výplaty musí jít na tu chalupu. Já ani nevím, jaká práva mám, když si nemohu dovolit to, co si přeju.

Také mi úplně nedocházelo, že jsem vlastně finančním otrokem svého otce, jak mi to vysvětlil o pár dní později můj dlouholetý NT kamarád, když jsem mu říkal, že mám s otcem společné konto. Říkal, ať mu pomůžu aspoň splnit jeho jediný sen, když si sny kvůli rodině odpíral. Ať mu nějaký svůj rok dám, když mi svoje roky dává už 29. Štve mě, že i poslední roky započítává do těch 29 let, jako bych ho nutil, aby se o mě staral, když moc dobře ví, že už bych dávno bydlel někde sám, ale drží si mě u sebe, jak to jen jde. Rekonstrukce se protahuje, a to nejdůležitější, přívod vody, se ještě vůbec nedělal, a otec často prohlašuje: „Já na ni nespěchám.“ Nedivím se, když mě nedokončenou rekonstrukcí chce udržet ve společné domácnosti kvůli společnému kontu.

Jsou autisti tak manipulovatelní?

Sestra nepodlehla citovému vydírání svého otce, jako jsem to udělal bohužel já. Už jsem byl předem varován svými přáteli s autismem, že na mě otec bude zkoušet své citové hry. Když onen večer probíhal, nějak jsem se nebránil, ale dovolil jsem si říct, a to jsem si dovolil opravdu hodně, že cítím z jeho strany manipulaci. „Ty cítíš manipulaci?! Já a manipulátor?! To jsem se teda dočkal od svýho syna! Ty vole, prej manipulace.“ A další asi hodinová přednáška o tom, jak jsem si fakt dovolil strašně moc. Ke konci ještě dodal hysterickou scénu. „Celé dva dny jsem z toho v háji. Nemůžu spát. Měl jsem chuť to autem napálit do stromu. Slyšíš mě vůbec! Kvůli tobě! Mně nevadí, jestli se mnou nebude mluvit ani vlastní syn!“ A přitom jsem nic neudělal z toho, co by nasvědčovalo, že s ním končím, to spíš bych svým odchodem zapříčinil to, že by on se mnou přestal mluvit. Nakonec zařval, jak jsem špatný a že on je nejlepší táta. V ironii jsem mu řekl: „No jo, jsem ten nejhorší syn.“ Namísto toho, aby řekl, že to není úplně pravda, tak naopak důrazně přitakal. „Nerozhoduj se podle toho, co ti kdo řekne, že se máš na to vysrat, ale podle svého srdce, jestli nějaké vůbec máš,“ mi zní pořád v hlavě a bolí. Tohle bylo završení jeho citové vydíračky. Samozřejmě i chvilkama brečel, ale jsem asi tak paranoidní, že se domnívám, jestli to taky na mě nehrál. Zůstal jsem s ním, abych nebyl ten strašný, a vzdal se svých nadějí na lepší život. Zrušil jsem spolubydlení, odhlásil jsem se ze studia na inženýra, všechno šlo do háje, ale to jen proto, abych otci maximálně vyhověl. Svědomí mi nedovolilo si odchodem rozeštvat vztah se svým otcem. Nakonec mi slíbil, že až se dodělá chalupa, tak se do ní odstěhuje, a já si s bytem můžu dělat, co chci, můžu ho prodat, ale takhle to zas nechci. Radši bych si vzal úvěr na 20 let anebo bydlel celý život v pronájmu… Jestli rekonstrukce půjde tímhle tempem jako doposud, tak to budu muset čekat minimálně další tři roky, když táta na rekonstrukci dle svých předešlých slov nespěchá a teď navíc ví, že po ní chci odejít.

Zklamal jsem sám sebe i ostatní

Kolegové v práci, mí NT kamarádi, AS kamarádi, všichni byli na mé straně. Některé z nich to, že jsem neodešel, tak vzalo, že je to dokonce rozplakalo. Já se vás, čtenářů, ptám, kdo je víc na vině, kdo je ten špatnej? Já nejnevděčnější synátor, anebo otec, který zastává názory jak někdy ve středověku? Od onoho večera uběhly víc jak tři měsíce. První dva měsíce jsem při cestě do práce měl psychotické meltdowny a myslel jsem i na vietnamského mladíka, který zabil své rodiče. Doufám, že to jednou neudělám i já, ale ten kluk měl podobný osud, chtěl se odstěhovat a mít svůj život, ale často se hádal se svým otcem a ten mu to nechtěl dovolit, musel pracovat v jejich obchodě, tak mu jednou ruply nervy a ubodal je. Vůbec se mu nedivím. Nechci obhajovat vraždění, ale jak jsem psal u předešlého článku o Jokerovi, společnost, konfliktní rodina, škola, vytváří sociopaty. Depresi, která se netýká jen toho, zapíjím alkoholem, ztratil jsem chuť do sportu a na společenský život. Neumím prostě vystoupit z otcovské manipulace, udělat krok k osamostatnění a odstěhování se… Neumím unést, že budu nevděčný a zlý syn. Přitom vím, že tím ztrácím sám sebe a deprese se prohlubuje…

_______________

text Josef, 28 let / kresby Václav Nedvěd

(Vzhledem k velké stigmatizaci lidí na autistickém spektru, neuvádíme příjmení u těch, kteří si přejí zůstat v anonymitě.)

Pokud se Vám článek líbil, prosíme, přispějte na honorář pro autory, korektorku a grafičku. Svůj finanční příspěvek můžete zaslat na účet Nadačního fondu ATYP u Raiffeisen Bank 9756596001/5500. Děkujeme.