Za maskou

Herectví patří k těm povoláním, které spousta lidí touží dělat, ale jen málokomu se to nakonec povede. Patřím k oné menšině, které se to povedlo, a spousta lidí mi říká, jaké mám štěstí. Nikdo z nich ale nezná skutečný důvod, proč jsem se zrovna já dokázala prosadit.

Herectví je založené na předstírání, že jste někým jiným. Každý den žijete 2 životy. To pro mě není nic nového, předstírání mě provází celý můj život. Nic jiného mi totiž nezbývá. Vím, že kdybych někdy projevila své „pravé já“, lidé by se na mě dívali skrz prsty. To, že jsem jiná než ostatní, jsem si uvědomovala už od útlého dětství. Mám dojem, že už tehdy jsem nějak intuitivně tušila, že je se mnou něco špatně a že jedinou možnost, kterou mám, je napodobovat chování ostatních „správných“ lidí.

Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsem se naučila vystupovat jako „správná“ holka, která ví, o čem se před lidmi mluví a o čem ne, která se usmívá a občas se vám podívá do očí a která hlavně nikdy za žádných okolností nedá najevo svoje pravé emoce. Ty v sobě neustále dusím a dávám jim volný průchod, pouze když jsem sama.

Není to hezký pohled. V takových chvílích u mě propukne absolutní beznaděj, jediné, na co se zmohu, je nezadržitelný pláč a vztek. V těch chvílích mám chuť své trápení radikálně vyřešit jednou provždy. Jak snadné by to bylo… Nakonec se ale vždy ovládnu, vyjdu mezi lidi a znovu nasadím usmívající se masku.

Když jsem na střední začala přemýšlet nad tím, co budu studovat dál, bylo pro mě herectví jasnou volbou. Svým způsobem jsem herečkou vždy byla. O teorii herectví jsem sice nevěděla zhola nic, v praxi jsem ale měla před ostatními studenty obrovský náskok. A pokud jsem si s nějakou rolí nevěděla rady, nebylo nic snazšího než pozorovat chování ostatních lidí a napodobovat je. Tuto svoji metodu jsem už zvládala tak dokonale, že už nikdo vlastně nevěděl, kdo doopravdy jsem, ani já ne. Nyní jsem ji mohla zužitkovat i na jevišti. Jeden podstatný rozdíl zde ale přeci jenom je. Žádná má role pro mě nikdy nebyla tak náročná jako role „normální holky“.

Nedokážu si představit, že bych tímto způsobem měla přežívat ještě další desetiletí. Mít dva životy je neuvěřitelně vyčerpávající. Co bych za to dala, kdybych mohla prožít jenom jeden jediný. Možná, že tam na „druhém břehu“ bych konečně nalezla klid.

___________

text Matěj Kočár / kresba Václav Nedvěd