Schizofrenie je od nepaměti opředena mnoha mýty. Profesorka MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D. se zabývá psychiatrií, lékařskou psychologií, psychoedukací lidí s diagnózou schizofrenie a rodin takto nemocných lidí. Prozradí vám, co se v souvislosti s mýty učí medici.
Mýtus 1: Lidé se schizofrenií jsou agresivní a nebezpeční.
Pokud jsou lidé se schizofrenií nebezpeční, pak především sami sobě, pod vlivem psychotických prožitků si mohou ublížit. Agrese je chování, které má řadu příčin, v naprosté většině nemoc, tedy ani schizofrenie, na vině není. U schizofrenie se ale může někdy objevit agitovanost, tedy vystupňovaný neklid, při němž nemocný prožívá obrovskou vnitřní tíseň a strach. Jde o velmi nápadné chování pro okolí těžko pochopitelné, proto může vzbuzovat u lidí, kteří jsou takovému projevu přítomni, obavy.
Mýtus 2: Všichni lidé se schizofrenií musí být hospitalizováni a nemohou žít mimo ústavy.
Naprostá většina lidí se schizofrenií žije doma s rodinami a blízkými, stejně jako pacienti s vysokým krevním tlakem nebo cukrovkou, či s jakoukoli jinou chronickou nemocí. Hospitalizace slouží k léčbě akutních stavů, tedy k léčbě v období, kdy dojde k přechodnému zhoršení nemoci, stejně jako se to může stát u hypertenzní krize, dekompenzace cukrovky nebo jakékoli jiné chronické nemoci.
Mýtus 3: Lidé se schizofrenií nemohou pracovat a studovat.
Schizofrenie je závažné onemocnění, které může do značné míry ovlivnit pracovní plány a někteří nemocní musí ze svých očekávání slevit. To však neznamená, že nechtějí nebo nemohou pracovat či studovat, naopak, většina hledá uplatnění, ale často? marně, překážkou mohou být předsudky potenciálních zaměstnavatelů.
Mýtus 4: Schizofrenie je porucha rozpolcené osobnosti nebo vícenásobné osobnosti.
Autor názvu schizofrenie, Eugen Bleuler, se domníval, že pro tuto skupinu nemocí je charakteristický „rozštěp“ různých psychických funkcí. Proto zvolil název Schizofrenie, z řeckého schizein – rozštěp a phren – mysl. S osobností, ať již rozpolcenou či vícenásobnou, však schizofrenie ve skutečnosti nesouvisí.
Mýtus 5: Za vznikem schizofrenie stojí zlí duchové nebo magie.
Za schizofrenii duchové nemohou, na vině je souhra okolností, nejčastěji střet vrozené dispozice s vlivem zevního prostředí.
Mýtus 6: Rodiče jsou příčinou schizofrenie.
Teorií, jimiž se vysvětloval vznik schizofrenie, bylo mnoho. Jedna z nich, vlivná v polovině dvacátého století, obviňovala rodiče, že schizofrenii svých potomků způsobili nevhodnou komunikací. S nástupem moderních neurověd s možnostmi diagnostickými, výzkumnými a terapeutickými byla komunikační teorie překonána a příčiny schizofrenie se hledají na poli neurobiologie. Nicméně komunikace s nemocným může významným způsobem zlepšit prognózu, proto se jí věnuje značná pozornost a příbuzní se učí vhodné komunikaci v psychoedukačních programech.
Mýtus 7: Lidé nemocní schizofrenií jsou mentálně retardovaní.
Mentální retardace je vrozené snížení intelektu, se schizofrenií nemá nic společného. Schizofrenie však může především v obdobích akutních projevů snížit celkovou mentální výkonnost.
Mýtus 8: Schizofrenici se nikdy nevyléčí.
Schizofrenie je chronické onemocnění, které lze léčit, a to do značné míry úspěšně.
Mýtus 9: Schizofrenie je nakažlivá.
Skoro by se dalo říci, že jde o „mýtus na druhou“: nemocným se musím vyhýbat (první mýtus), protože jde o nakažlivou nemoc a mohu ji od nich chytit (druhý mýtus). Takže není se třeba těmto lidem vyhýbat a schizofrenií se nedá nakazit.
Mýtus 10: Lidé se schizofrenií nejsou schopni rozhodovat o své vlastní léčbě.
Každý nemocný má spolurozhodovat o léčbě a měl by takovou možnost vždy dostat. Pravdou ale je, že v akutním stavu mnohdy nemocný se schizofrenií nemá náhled na onemocnění, tvrdí, že je zdráv, ačkoli okolí jej přesvědčuje o opaku. Léčba je nezbytná a jelikož má lékař za svého nemocného zodpovědnost, musí v takové situaci rozhodnout za pacienta.
Chtěla bych poděkovat všem lidem, kteří našli odvahu svěřit se široké veřejnosti s vlastní duševní nemocí, ať již formou beletrie nebo sdílením svých životních osudů při besedách či přednáškách. Tím, že nechávají nahlédnout do osobních životů, pomáhají nám ostatním lépe pochopit, jak náročné je žít s duševní nemocí. Věřím, že díky tomu budeme nemocným a jejich blízkým lépe pomáhat v boji s jejich nemocí.
_________________
text profesorka MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D. / kresba Markéta Dohnalová
VIZITKA:
Profesorka MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D. vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Absolvovala postgraduální studium psychiatrie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové a dvouletý vzdělávací program na University of California Berkeley, USA. Získala specializace v oborech psychiatrie a systematická psychoterapie. V současné době vyučuje psychiatrii a lékařskou psychologii na 3. lékařské fakultě, školí lektory psychoedukačních programů a věnuje se destigmatizaci duševně nemocných. Zároveň působí v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech /NUDZ/.
BOX:
Schizofrenie je duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením, a jde ruku v ruce s rozsáhlou sociální či pracovní dysfunkcí. Symptomy se začínají objevovat typicky v rané dospělosti s globální prevalencí přibližně 0,3–0,7 %. Genetika, prostředí obklopující jedince v dětství, neurobiologie a psychologické a sociální procesy jsou důležitými faktory podílejícími se na vzniku nemoci; zdá se, že její symptomy způsobují či zhoršují některé rekreační drogy a předepisované léky. Hlavní způsob léčby představují antipsychotika, která primárně potlačují činnost dopaminových (a někdy serotoninových) receptorů. Psychoterapie a pracovní a sociální rehabilitace jsou při léčbě rovněž důležité. V závažnějších případech, které představují riziko pro dotyčnou osobu i pro ostatní, může být nezbytná nedobrovolná hospitalizace, nicméně pobyt v nemocnici je kratší a méně častý, než tomu bývalo v minulosti.
