destigmatizace

Duševní nemocí trpí každý pátý Čech, říká nový předseda  Psychiatrické společnosti profesor Pavel Mohr

Duševní nemocí trpí každý pátý Čech, říká nový předseda Psychiatrické společnosti profesor Pavel Mohr

Profesor MUDr. Pavel Mohr, PhD. se stal novým předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Jeho funkční období začíná 1. 1. 2019, prakticky od května 2019 a bude trvat tři roky. Povídáme si s ním o praktických krocích reformy psychiatrické péče, kdy jako nejzásadnější vidí výchovu a vzdělávání nových odborníků, kterých je nedostatek. Dále je nezbytným postupem spolupráce zdravotníků a uživatelů psychiatrické péče, včetně jejich rodin. Palčivým problémem je dostupnost psychoterapie. Redukce počtu dlouhodobých (následných) lůžek musí jít ruku v ruce jak s řešením otázek sociálních služeb (zejména bydlením), tak i rozvojem komunitních služeb, na kterých se mohou nemocnice podílet. Nedílnou součástí reformy musí být kultivace mediálního prostředí, které má na stigmatizaci duševních nemocí velký podíl.
Pane profesore, přebíráte žezlo Psychiatrické společnosti v době, kdy se dala konečně do pohybu psychiatrická reforma. Jaké jsou vaše vize?
Vize reformy je jednoduchá: dotáhnout ji do úspěšného konce tak, aby se podařilo splnit všechny její cíle a především, aby změny pozitivně pocítili uživatelé psychiatrické péče.
Reforma začala budováním Center duševního zdraví převážně pro pacienty s těžšími diagnózami. Kdy se dočkají ostatní pacienti (závislosti, poruchy příjmu potravy, úzkostní lidé, autisti …)?
Původní myšlenka Center duševního zdraví (CDZ) je, aby poskytovala péči pacientům z celého spektra duševních onemocnění. Je ale zcela přirozené, že první kroky směřovaly k pacientům s psychotickými a afektivními poruchami. S rozvojem komunitních služeb se nabídka pochopitelně bude rozšiřovat, v plánu jsou centra pro dětské a adolescentní pacienty. Vše záleží především na personální dostupnosti a možnostech dlouhodobé finanční udržitelnosti. Pravdou také je, že CDZ nejsou univerzálním receptem, vždy budou existovat skupiny pacientů (např. se závislostmi, poruchami příjmu potravy apod.), které budou mít odlišné potřeby a budou vyžadovat odlišný přístup.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě 2

Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě

Loni jsme jako vánoční dárek pro čtenáře připravili rozhovor s psychiatrem Cyrilem Höschlem. Letos s Martinem Fojtíčkem, protože má skvělý destigmatizační postoj, humor, umí se zasmát sám sobě a možná proto všechno dokáže opravdově komunitně pracovat s lidmi s mentálním postižením. Pokud takovýto člověk pomáhá s reformou psychiatrie, můžeme jí věřit, minimálně na Plzeňsku.

Martine, jak vás napadlo odejít ze školství do Británie bydlet s lidmi s mentálním postižením?

Se ženou jsme se jeli do Anglie rozhodnout, jestli myslíme vážně to, o čem jsme snili. Jeli jsme ochutnat komunitní život. Říkali jsme si, že ta zkušenost v zahraničí bude cenná, i kdybychom se nakonec rozhodli dělat něco úplně jiného. Zkušenost z Anglie byla důležitá v tom, že k těm podstatným věcem týkajícím se společného soužití jsme se dostali asi až po půl roce, že prostě nějakou dobu trvá, než porozumíte, co se v té skupině lidí vlastně děje a co to vlastně „žít spolu“ znamená. Nakonec jsme to – prvních třináct let Ledovce – s těsnějším soužitím zkusili.

Přenesl jste určitě své zkušenosti do ČR při zakládání Ledovce. Jaké to je bydlet a komunikovat s lidmi s mentálním postižením? A hlavně jak komunikovat, abyste se vyhnul stigmatu?

Bydlet s kýmkoli (s partnerem, s rodinou) v širší skupině je vždycky nějaký nárok. Ale my jsme v „ledoveckém pravěku“ společně nebydleli, my jsme měli lidi u nás v kuchyni jen od pondělí do pátku přes den. A z té komunikace jsme nedělali velký problém. Měli jsme z Anglie (a taky z matfyzu) zkušenost, že se často potkáváme s lidmi, kterým třeba hned nerozumíme, ale stejně se s nimi musíme domluvit. A v Anglii (ani na matfyzu) to vesměs nebyla chyba těch druhých, že si nerozumíme, míček byl spíš na naší straně hřiště. Tak s tímhle nastavením jsme se pouštěli do domlouvání i s lidmi, kteří přicházeli na Ledovec, a vlastně to tak máme dodnes. Tak nevím, jestli postoj „ten blbej jsem vždycky já“ je nebo není destigmatizační, ale funguje nám dobře.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky

Nemáme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky

Alena, Peťula, Sandra a Bára – čtyři mladé ženy, které se s námi podělily o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti. Společně se podílejí na webových a facebookových stránkách Nejsem psychopat, na kterých uveřejňují své příběhy, názory a zkušenosti s touto poruchou osobnosti. Jaké to je být hraničářem a jak moc to zasahuje do každodenního života, se dozvíte v našem rozhovoru. 

„Mám maturitu plus čtyři roky vysoké školy, kterou jsem nedokončila, což je pro HPO poměrně charakteristické,“ s humorem o sobě podotkne dvacetiosmiletá Peťula (vl. jménem Petra Zhorná Schönacková), která žije s manželem a se spoustou zvířat v domku na vesnici. Báře Žižkové je dvacet šest let, rovněž nedokončila vysokou školu. Dnes pracuje v chráněné dílně.  Šestadvacetiletá Alena momentálně dokončuje magisterské studium sociální práce se zaměřením na psychoterapii, přes dva roky pracuje v oboru a o hraniční poruše píše diplomovou práci. „Když jsem zjistila jaké o nás kolují nesmysly, oslovila jsem pár svých hraničních kolegů, vyslechla si jejich příběhy a rozjeli jsme projekt „Nejsem psychopat“, vysvětluje 32letá Sandra. Je vyučená keramička s maturitou, aktuálně vede kurzy klasické fotografie a pracuje ve vytíženém informačním středisku. Více se o všech čtyřech dozvíte na webu Nejsem psychopat, ale teď už si pojďme s nimi povídat.

Proč se vlastně používá název hraniční? Je to porucha někde na hranici mezi něčím, nebo jde spíše o vnitřní hranice, které jsou nejasné?

Alena: Původně vznikl název „hraniční“ pro pacienty, kteří svými příznaky nezapadali zcela do neurotických poruch ani do psychotických. Hraniční porucha osobnosti je skutečně vcelku komplikovaná diagnóza, s mnoha různými přidruženými problémy. Lidi s HPO mohou trpět úzkostnými poruchami, depresemi a výkyvy nálad, ale i přechodnými psychotickými dekompenzacemi, tedy halucinacemi nebo bludy. Většinou se spíš jedná o stavy podobné psychóze. Osobně mám zkušenost s paranoidními myšlenkami, které jsem vnímala jako vystupňovaný strach z odmítnutí nebo z hodnocení ostatními. Tyto myšlenky jsem vždy brzo vyhodnotila jako nereálné a měla náhled na to, co je za tím. Nejednalo se tedy o klasické psychotické onemocnění, kdy člověk v atace ztrácí zcela kontakt s realitou. Důležité je taky říci, že příznaky a projevy jsou hodně individuální. Osobně mám zkušenost převážně s neurotickými příznaky – úzkostmi, panickou poruchou, depresivními stavy, PTSD.
Peťula: Ačkoli původní důvod pro název – hranice mezi neurózou a psychózou – už vlastně neplatí, osobně považuji slovo “hraniční” za docela příhodné. Protože člověk s hraniční poruchou, zvlášť pokud se ještě nezačal zotavovat, je stále na hraně mezi dvěma póly nebo více stavy, např. nenávidím – miluji, zlý – dobrý, deprese – mánie – vztek – úzkost – prázdnota. Pamatuji si období, kdy jsem stále byla na hraně života a smrti. A dotyčný nikdy neví, na jakou stranu hranice spadne.

Čím je tato porucha charakteristická?  

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení