„Tak už jsem ve svém šíleném pokoji u rodičů na vesnici,“ napsala mi redaktorka ATYP magazínu Markéta Dohnalová. A mě přepadlo najednou velké množství otázek, z nichž mnoho by se dalo hodit do pytle „mýty o lidech s duševní nemocí“. Markétě nevadí vracet se tam, kde jí propukla v dospívání schizofrenie, a navíc její pokoj se od těch dob nezměnil. V tomto pokoji také vznikaly její sbírky básní a část první knihy Homo psychoticus.
Jak jste se mohla zbláznit v tak krásném prostředí? (Ptám se od dveří.)
Má psychóza byla svým způsobem „krásná“. Tady v mém pokoji se mi začal zjevovat anděl.
Uf, co ty pavučiny na stropě?
Tehdejší projekce mého vnitřního světa. Jsou udělané z provázků. To jsem vázala já a tuhle bambusovou klec jsem vyplétala taky.
Takovou výzdobu vám rodiče dovolili?
Nechali mě, ať si pokoj udělám, jak chci, zdi jsem postříkala sprejema a některé zdi jsem polepila knihami.
Vy věříte tomu, že pavouci nosí štěstí? (Stále se nemohu vzpamatovat z tolika pavoučích sítí nad sebou.)
Pro mě ty jejich sítě byly spíš jako past, ze které nelze utéct.
Já osobně bych pod nimi vůbec nemohla usnout.
Bála jsem se taky. Ve snech mi omotávaly obličej, spoutávaly ruce a nohy… úplně jsem cítila, jak jsou lepkavé a jak jsem bezbranná.
Tomu nerozumím. Kdyby mě něco v pokojíčku děsilo, tak bych to odstranila.
Možná to zní zvláštně, ale když jsem své pocity dala ven okolo sebe, byly mírnější. To, co bylo ve mně, jsem udělala kolem sebe a už mě to tak neděsilo. Jako když to namalujete nebo napíšete, ztratí to na intenzitě. Prostě je to venku.
Vy jste měla ráda auta? (Dívám se na plakáty na jedné stěně.)
Jo, po tátovi. Už jako malá jsem znala všechny značky a koukala do tátových časopisů o autech.
Mně máma po odstěhování pokoj zrušila, respektive ten náš se sestrou. Jak to, že váš je zachovaný, když už tady nežijete? Vy jste jedináček?
Mám o osm let staršího bráchu – ten tu nebydlel. Rodiče pokoj na nic nepotřebují, v baráku je pokojů dost. Já sama nechávám pokoj tak, jak je. Teď už se v něm cítím dobře a Baryk mě ochrání. (Pes vedle nás zavrtí ocasem.)
Tehdy jste se tu tedy necítila dobře?
V Brně jsem doma, ale tady je to zvláštní. Je to moje, ale trvale bych tu žít už nechtěla, vadí mi vesnice, že tu každý o každém všechno ví. A pak se pomlouvají a roznáší drby.
Čím vám to zde připadá zvláštní?
Je tu málo lidí. Je to opravdu malá vesnice. Není zde ani obchod, ani pošta, nic, není to samostatná vesnice, patří k sousední vesnici. Je to pár domků kolem hlavní silnice a asi ještě dvě ulice, a to je všechno. Brno, jako velké město, je anonymní. Žiji na sídlišti a ani pořádně neznám všechny rodiny z našeho vchodu.
Říkala jste mi, že od dětství máte ráda masky. Máte tu nějaké?
Šašci a klauni na zdi – můj malý blázinec. V psychóze mi přišlo, že nosím masku šaška. Moudrého blázna, který smí říkat pravdu králi. To každý nemůže. Blázen se může chovat bláznivě. Svým způsobem získáte „svobodu“.
Jak vypadal váš anděl? Je tu někde zachycený?
Ne, nemalovala jsem ho. Zjevoval se jako bíle zářící bezpohlavní bytost. Stával uprostřed pokoje a já na něj zírala. Mluvil ke mně, vztahoval ke mně ruce, ale když jsem se ho snažila dotknout, mé ruce jím prostoupily, byl jako z mlhy.
Proč vlastně se člověk se schizofrenií musí léky zaléčit, když sama říkáte, že psychóza byla krásná, anděl krásný…
Protože nežijete v realitě, nejste schopná chodit do práce, protože máte halucinace, bojíte se lidí, protože jste paranoidní, nevycházíte třeba měsíc z pokoje či domu, povídáte si nahlas s někým, koho ostatní nevidí a neslyší … prostě blázníte, v noci nespíte, máte v očích šílenství…
Zvířata mají intuici, jak se tady cítí a chová váš Baryk?
Musí mi být pořád nablízku. Když sedím u stolu, leží pod stolem. Když ležím na posteli, lehne si mi do nohou, je tu trochu nervózní. Já jsem ale v klidu. Žádný anděl se neobjevil, spíš se tu nořím do vzpomínek a mám tu schovaných pár deníků z té doby, tak si je pročítám a říkám si, jak odlišně se na lidi a svět dívám teď.
O životě Markéty Dohnalové si můžete přečíst její dvě knihy a také několik článků v ATYP magazínu. Vede rubriku Diagnóza duše.
_______________
rozhovor vedla Dagmar Edith Holá
