Markéta Dohnalová

Hanko, jaká je vaše psychiatrická diagnóza a kdy jste ji uslyšela poprvé?

Moje psychiatrická diagnóza je Panická úzkostná porucha a Agorafobie. Poprvé jsem ji uslyšela, když mi bylo 17 let, ale vlastně jsem tehdy přicházela do ordinace s tím, že už vím, co mi je, a lékařka mi to v podstatě jen potvrdila.

Jak vnímáte psychiatrické „škatulky“?

Psychiatrické škatulky moc vážně neberu, některé symptomy se prolínají napříč různými diagnózami nebo je zase některá samostatná diagnóza doprovodným jevem jiné diagnózy. Myslím, že to není až tak důležité, ale odbornice na psychiatrické diagnózy nejsem.

Vzpomněla byste si na své dětství? 

Od té doby, kam sahá má paměť, tj. zhruba v období školky jsme byla považována za introvertní, tiché, lehce úzkostné dítě, které má problém se projevit, navázat přátelství, komunikovat, zvládat změny, bránit své hranice. Dříve to prý bylo přesně naopak, byla jsem živá, aktivní, upovídaná, pak se něco změnilo. Své dětství vnímám na vědomé úrovni jako šťastné a harmonické, ale mé podvědomí si pravděpodobně zapsalo jiné poznámky, vzhledem k tomu, co se u mě později projevilo. Říká se, že dítě si do mozku zapisuje nejdůležitější informace o fungování světa zhruba do 6 let věku, a pak podle těchto programů funguje celý život, aniž by si toho bylo vědomé. To je pro mě moc zajímavé.

Kdy se tedy začaly objevovat ataky?

Základní školu jsem ještě dochodila v pořádku, vzhledem k tomu, že mé problémy začaly na konci 9. třídy. Střední škola už byla horší a potíže se pomalu stupňovaly. Prakticky od prvního až do posledního ročníku jsem trpěla panickými atakami, nejprve lehkými, pak silnými, které mě výrazně omezovaly v běžném fungování. Ataky se objevovaly zejména ve stísněných nebo naopak otevřených prostorách jako byly dopravní prostředky, nákupní centra, fronty v obchodech, výtahy, kluby, hudební festivaly, centra měst a samozřejmě škola. Přicházely několikrát denně a pokud už jsem neměla ataku, byla jsem v permanentních nervech, že ji dostanu.

Co na to škola?

Skrývala jsem to. Často jsem ze školy odcházela jakoby kvůli nevolnostem. Úzkost byla už tak velká, že jsem to nemohla vydržet a bylo mi hodně špatně. Většinu času jsem se to vydržet opravdu snažila, ale v podstatě jsem si to jen odseděla a veškerá moje energie šla na to nějak to přežít. Snažila jsem se to přede všemi tajit, neuměla jsem si představit, jak bych ve škole vysvětlovala, že je mi špatně z nervů, raději jsem to schovala za nevolnost. Když už mi bylo permanentně zle, nezvládala jsem do školy vůbec dojet. Dojížděla jsem do vedlejšího města a z dopravního prostředku jsem měla paniku, takže to vypadalo tak, že jsem často stála na zastávce a nechala odjet třeba tři autobusy. Buď jsem tedy přišla pozdě nebo vůbec. Třeba jsem dojela do města a rozhodla se jet hned zpátky s tím, že to ve škole vůbec nezvládnu a ani jsem tam nedošla. Když už jsem brala antidepresiva, měla jsem zase velký problém ráno vstát načas, bývala jsem dost vyčerpaná. Dostala jsem kvůli pozdním příchodům, myslím i nějakou důtku. Později se mi s absencemi začaly samozřejmě nabalovat různé problémy, kvůli kterým jsem se tam bála chodit, a to už byl začarovaný kruh. Ve třetím ročníku jsem měla zameškáno spoustu hodin a ze dvou předmětů jsem nebyla klasifikována. Měla jsem problémy s učitelkami, byla za flákače, i spolužáci se na mě dívali skrz prsty. Přesto jsem nebyla schopná za někým ve škole jít a vysvětlit mu moji situaci, tak abych nemusela mít tolik problémů a mohla si třeba od školy i odpočinout.

Zkusila jste to říci aspoň někomu?

Za své psychické problémy jsem se především nějakým způsobem styděla a nechtěla jsem, aby se to profláklo. Také by se to muselo řešit s rodiči a před těmi jsem to taky tajila, protože mi nerozuměli nebo nevěřili. Jejich nepochopení a zlehčování mi dělalo ještě hůř, takže jsem to víceméně vzdala, a rozhodla se, že to zvládnu sama, ačkoliv jsem to s nimi řešit samozřejmě nutně potřebovala. Dalším důvodem je to, že jsem neměla k nikomu ve škole důvěru, neumím si představit, za kým bych měla jít, třídní jsem vyloženě dráždila a někoho jako výchovného poradce nebo nedej bože psychologa jsme neměli. Byla to střední odborná škola na malém městě a podle toho to také vypadalo. Bylo pro mě snazší být záškolák než přiznat, co se mi doopravdy děje.