Kde je vaše sebeúcta, když tvrdíte, že neumíme vychovat své děti?

Na psychorelaxačním pobytu pro rodiče dětí s autismem, který pořádá Zuzana Poláková se svou organizací PAS, z. s. v Lorien u Nekoře, zahajuje odpolední sobotní workshop psychoterapeut Přemysl Mikoláš otázkami: Proč jste přijeli na pobyt a co očekáváte od semináře?

„Moc jsem se sem těšila, i když jsem prvně s rodinami autistických dětí,“ říká matka 12leté dcery s Aspergerovým syndromem, a dodává, „protože jsem konečně mezi normálními lidmi.“ Následuje dlouhotrvající salva smíchu všech přítomných zástupců rodin. Rodiče, jejichž děti jsou společností vylučované, a kvůli tomu se ocitá rodina v izolaci, se potýkají se slovem (ne)normální neustále. Mezi auti rodinami mohou vydechnout. Nemusí se cítit provinile a pořád ve střehu kvůli svým dětem a reakcím okolí. Mohou se zde i svěřit s těžkostmi, které běžné okolí a často právě příbuzní neunesou.

Postupně každý rodič vypráví, s čím aktuálně potřebuje poradit a krátce odvypráví příběh. Některý rozpláče i ostřílené matky dětí s autismem a těžkou formou ADHD. Rodiče si dávají rady navzájem. „Náš syn také nespal, náš také nesnášel zvuky od narození, nesměli jsme kvůli tomu doma ani zakašlat, ani kýchnout, náš autík jí tak jen tři druhy potravin….“ Mnozí rodiče říkají, že předávání zkušeností a rady od jiných rodičů jsou pro ně velmi cenné. Někteří už mají za sebou období, které se svými dětmi jiní právě žijí. Manželé 10letého nízkofunkčního autisty vypráví, jak jejich syn od tří let do sedmi let spal jen dvě hodiny denně. Spali na směny. V noci se oba u něj po dvou hodinách střídali a mnohdy vypomohli starší sourozenci. Jedni rodiče museli právě dát dítě na internát u speciální školy. Cítí se špatně, protože se domnívají, že výchovu a péči o něj nezvládli. Ani tady na pobytu nejsou rodiče ušetření občasného distresu u dítěte, ale nejsou tu na to sami. Pro každé dítě je zde asistent, mohou se u dlouhotrvajícího záchvatu střídat. A po celou sobotu je přítomen odborník Přemysl Mikoláš, který mnoho z dětí znal z individuální péče a s novými navazoval dobře vztah, takže dokázal pomoci.

Z péče o autistické dítě omdlela
Probírají se témata, jak pečovat o sebe a nevyhořet, jak pečovat také o partnerský vztah v mnohaleté zátěži. Žena, která po smrti své dcery vzala do péče její malé děti a jedno z nich je autistické, vypráví, jak musela začít myslet i na sebe, i když to pořád není, jak by mělo být. Od posledního workshopu tady v Lorien, kdy z přetížení omdlela, však ušla velký kus a vypadá lépe, jak jí potvrzuje Mikoláš a ostatní, kteří jí zde pomáhali. Rodiče se učí, jak sepsat se svým dítětem behaviorální smlouvu. „Dítě s autismem musí vědět, kdo je šéf,“ připomíná slova celosvětové známé autistky Temple Grandin školní psycholog a psychoterapeut Přemysl Mikoláš. Hovoří se také o tom, jak rodič pozná, že jeho dítě integrované do běžné školy je ve třídě vítáno a zda ho asistent a pedagog má rád. Mikoláš sem tam povypráví, jaké chyby udělal na pobytech s auti dětmi on sám a jak se od rodičů učí nejvíc. Probírají se strategie dětí, když mají úzkost/strach z nějaké situace (třeba právě ze školy). Jak je přimět, aby neprokrastinovaly či neproměňovaly své strachy v nežádoucí chování a neunikaly z povinností. Řeší se, jak v domácnosti fungovat, když jedno dítě je autistické, druhé dysfatické a třetí ADHD a vzájemně si narušují svými specifickými projevy a potřebami prostor. Mluvilo se také o poruše opozičního vzdoru /ODD/. Dozvěděli se, čím vzniká a že se vylučuje s Aspergerovým syndromem.  Rozdíl je v tom, že dítě s poruchou opozičního vzdoru nemá narušenou kvalitu vztahu.

Cestujte s autistickými dětmi
Děti s autismem těžko snáší změny, proto přejezdy z bodu A do bodu B jsou pro ně stres. Na novém místě si první den až dva těžko zvykají a může se zhoršit jejich chování. Přesto Přemysl Mikoláš uzavírá workshop slovy dalšího známého autisty Josefa Schovance, že s autisty se má hodně cestovat. Při cestování se totiž učí přirozeně mnoha sociálním situacím, změnám a tím se lépe zapojí do společnosti v dospělosti.

Naučte se každý den ocenit sebe a oceňujte se v rodině navzájem
Následují individuální pohovory a po osmé večer rodičovská skupina. Psychoterapeut Mikoláš tentokrát učí rodiče metodu, jak se sám ocenit a také jak ocenit druhého. Rodiče autistických dětí, o kterých se mnohdy mluví jako o hrdinech, nesnadno hledají slova, jak by se ocenili. Jsou blízkým okolím vyloučeni stejně jako jejich děti. Mají pocity selhávání každý den. Při nežádoucím chování svého dítěte cítí pocity viny a stud, že nezvládají svou rodičovskou roli, mnohdy se cítí jako vyvrhelové.

Kde je vaše sebeúcta, když…
Padesátiletá učitelka, matka dvou zdravých dětí a jednoho autistického, vypráví, jak se jí kolegyně minulý týden před dětmi a kolegy přes celou školní chodbu ironicky otázala: „Tak kolikrát tě ten tvůj syn zase o víkendu zbil?“ Mráz přeběhl po zádech všech přítomných. Psychoterapeut Mikoláš připomene metodu procesních otázek, kterými člověk vrátí dotyčnému jeho hnus, místo aby emočně zamrzl a odnesl si pocit studu. „Paní kolegyně, kde byla vaše sebeúcta, když jste se mě na tohle ptala?“ nebo „Co za tím je vašeho, že jste se takhle zeptala?“

Po víkendu s rodiči autistických dětí se nabízí otázka: Kde je sebeúcta lidí, kteří vylučují rodiny s dětmi, které jsou autistické, s ADHD či duševní nemocí? Jak se cítí tito lidé, když jejich rodičům říkají, že si své děti neumí vychovat? Jak se cítí, když si to myslí, byť to nevyslovují nahlas? Kde je jejich sebeúcta často těch nejbližších, když radí, jak to mají dělat, a přitom nepohlídají takové dítě ani na pár hodin? Co zatím je jejich, že se takhle chovají?

Při pobytu páteční večer obohatila muzikoterapie Růženy Gally Jadrné, předsedkyně Asociace muzikoterapie ČR, a v neděli dopoledne canisterapie Kateřiny Tothové, se kterou jste si mohli přečíst rozhovor Canisterapii dělám už 7 let.

_______________

text a foto Dagmar Edith Holá