Markéta Bednářová je autorkou knihy Ve stínech za zrcadlem, první knihy o závažném psychickém onemocnění u nás od české autorky. Jak žije dnes, sedm let po jejím vydání, se zeptala Markéta Dohnalová, která trpí stejnou duševní nemocí.
Markéto, co pro tebe znamená být psychotická? V čem tě to třeba omezuje? Třeba já, když jsem zrovna paranoidní, tak nemohu vyjít ven mezi lidi, natož dojít do práce a pracovat.
Už dlouhou dobu jsem žádné psychotické projevy neměla. Jen mě tu a tam napadne, že mě třeba někdo pomlouvá. V ten moment se zastavím, popřemýšlím, zda by to nemohly být projevy nemoci. Pak si řeknu, že sama za sebe se snažím udělat to nejlepší, co umím, a že přece není na světě člověk ten, co by se zalíbil lidem všem. Myslím si, že jde o to vážit si sama sebe. Učím se to, a až to budu umět, věřím, že i paranoidní příznaky zmizí. Podle mě je nejdůležitější, aby člověk obstál sám před sebou a svým svědomím.
A máš něco, co ti ještě dělá problémy?
To, s čím bojuji, je úzkost a obsedantní problémy. Všechno několikrát kontroluji, třeba zda jsou vypnuté přístroje, a i když vím, že jsem žádný spotřebič zapnutý nenechala, přesto mám při odchodu z domu nepříjemné chvění v žaludku. Ale s tím se potýká i spousta zdravých lidí. Všechno řádně zkontroluji a pak pokorně poprosím, ať je to v pořádku. Tak se mi uleví. Poslední dobou se to hodně zlepšilo.
V kolika letech se u tebe poprvé projevila psychóza a za jakých to bylo okolností?
Psychóza se projevila v akutní formě zcela nečekaně a udeřila velmi silně. Starala jsem se v Itálii o jednu paní, která dříve pracovala jako tlumočnice a naučila mě německy. Mé ego se ozývalo, chtěla jsem neustále někomu dokazovat, že za něco stojím. Přitom papír o státní jazykové zkoušce (tím vůbec nesnižuji jeho hodnotu) vaše vnitřní rozpory nevyřeší. Vaši hodnotu zvýší jen zdánlivě. Je dobré umět cizí jazyk, ale nelze to dělat způsobem, jakým jsem to dělala já. Za každou cenu. Co nejrychleji. Nespat. Nejíst. Měla jsem štěstí, že jsem neumřela. Myslím, že mi moje nervy pomohly. Zafungovaly jako záchranná brzda.
Takže to bylo v Itálii, kde jsi žila v rodině jedné paní. Co se přesně stalo? Jak ses chovala a kdo tě dopravil domů?
Učila jsem se na státní jazykovou zkoušku z NJ a přestala jsem spát. Sedm dní jsem nespala v kombinaci s hubnutím. Viděla jsem mimozemšťany, měla halucinace, byla jsem silně manická. Pamatuji si, jak jsem ležela na zemi a hlava mi třeštila a spánky silně tepaly. Do Itálie pro mě přijel tatínek s bratrem. Táta byl zoufalý a vyděšený, jeho zdravá dcera měla nyní obličej bílý s obrovskými kruhy pod očima a řvala nesmyslné věci. Bál se o mě a chtěl mě stůj co stůj přivést do rukou českých lékařů.
Co se dělo dál? Asi tvá první hospitalizace, že?
První hospitalizace byla tou nejhorší. Cítila jsem nesvobodu. Když jsem si měla vzít léky, musela jsem otevřít pusu a vypláznout na sestřičku jazyk na důkaz, že jsem prášky opravdu spolkla. Každý pacient to tak musel udělat. A pokud jsme léky odmítli, tak nám je píchli. Přišli ošetřovatelé a nikdo se nás na nic neptal. Před dvaceti lety se přes den zamykaly pokoje. Pacienti se silnou medikací různě pospávali po chodbách, protože jediný gauč v jídelně byl stále obsazený.
Pro mě byl otřesný zážitek kurtování.
Byla jsem kurtovaná, protože jsem byla manická a bylo těžké udržet mě v posteli. Lékaři potřebovali, abych spala a nerušila chod oddělení svým velmi hlasitým projevem. Zpívala jsem, křičela. Když šel táta do nemocnice, slyšel můj křik už u brány. Psychiatrická nemocnice je docela velký areál. Brzy jsem přišla o hlasivky. Jinak u kurtování mi připadalo, že záleží na tom, která sestra slouží. Lidský element je nejdůležitější. Máte hrnek s čajem, jste na pokraji sil, díváte se na ten hrnek a nemůžete se napít. Chce-li se vám na záchod, je to hodně nepříjemné.
Dostala jsi po hospitalizaci ihned invalidní důchod, nebo ses vrátila do práce?
Fakt, že budu mít důchod jsem si vůbec nedovedla představit. Při té myšlence se mi hroutil svět. Vrátila jsem se do práce. Na náročnou pozici asistentky a plánovačky. Po dvou letech jsem opět vyčerpaná skončila v nemocnici.
Co přijetí nemoci? Věřila jsi, že jsi nemocná?
Nemoc jsem si vůbec nechtěla připustit, myslela jsem si, že je všechno způsobeno nedostatkem spánku. Ale problémy se vracely a já jsem vyhledala svého psychologa, v jehož péči jsem dodnes. Spolu s ním jsme krůček po krůčku zpracovávali moje přijetí psychické diagnózy. Nejde to za den, dva, či týden, je to dlouhodobý proces s mnoha úskalími. Zajímavé je, že opravdové změny v mém životě v pozitivním smyslu se začaly dít až po přijetí svého onemocnění.
Jak dlouho trvalo, než sis přiznala, že takhle dál ne? Jaké to je, přijmout nějaká omezení ve svém životě? Mně to trvalo dlouho.
Popravdě nevím, kdy ten zlom nastal. Všechno šlo tak postupně a nenásilně. Mám spoustu omezení. Koncentrace je u mě možná tak půl hodiny, a pak si musím udělat přestávku. Není výjimkou, že si jdu odpoledne lehnout. Stane se, že pokud mě navštívíte bez pozvání, nebude zrovna vyluxováno a v koupelně vás překvapí nevyprané prádlo. Ráda si uklidím, ale potřebuji více času než zdravý člověk. Nemám tolik sil, protože si myslím, že můj organismus je po tolika atakách značně vyčerpaný. Dlouho se mi hodně třepaly ruce. Kávu si raději ode mě přinést nenechte, asi by to nedopadlo dobře (smích).
Podržela tě rodina?
Manžel, rodiče, sestra – to byl střed, bez kterého bych nezvládla vůbec nic. Nebylo to pro nás lehké, byla to zatěžkávací zkouška na všech frontách. Prověřila naše vztahy. Sestra mi do nemocnice nosila čokolády a všechno, co jsem potřebovala. Maminka mě chodila krmit, když jsem na tom byla nejhůř, a potom mi oba rodiče vždycky poskytli zázemí, abych se mohla nadechnout a pokračovat dál. Manžel měl zrovna zlomenou nohu. Volal mi každý den a jezdil za mnou i přesto, že pro něj bylo obtížné sehnat si odvoz do nemocnice, která je od nás vzdálená šedesát kilometrů. Všech si moc vážím a všem moc děkuji.
Kolik máš do dnešního dne za sebou hospitalizací a kolik let už se vlastně léčíš?
Jejda. Přesně bych to musela spočítat. Asi osm nebo devět. Nebyla jsem ale vždy léčena na uzavřeném oddělení. Později jsem už dokázala svoji nemoc rozpoznat včas a přišla se léčit. Zůstala jsem měsíc na otevřeném oddělení, bez kurtování. Otevřené oddělení je příjemná léčba, s uzavřeným oddělením se nedá srovnat.
Je také zajímavé, že od té doby, co jsem napsala autobiografickou knihu (je to přesně sedm let), jsem hospitalizována nebyla. Kniha, jak říká psycholog, mi terapeuticky velmi pomohla. Měla jsem v sobě bolest, kterou jsem vypsala. Dostala jsem to ze sebe ven.
Řada takto nemocných lidí nevěří, že by mohli někoho mít. Nějakého partnera, který by je chápal a nevadilo mu to. Jak jsi našla manžela a máš v manželovi oporu? Já v příteli velikou.
Manžel pochází ze stejného města jako já. Moje spolužačka, se kterou jsem seděla v lavici, si vzala bratra mého manžela. Byla jsem u ní na návštěvě a můj budoucí manžel tam seděl. Pak jsme se několikrát potkali. Jednou jsem ho pozvala na kávu. Řešíme s manželem spoustu problémů, tak jako jiná manželství. Ve svém muži mám velkou oporu a doufám, že i on ve mně. Máme se prostě rádi.
Čím ti pomáhá psychoterapie?
Spoustu věcí nemůžete svěřit partnerovi, protože on by to prostě nevzal. Psychoterapie je dlouhá cesta, která vám vnáší do života nové možnosti, a je na vás, kterou cestu si zvolíte.
Co říkali tvé knize ti nejbližší? Přeci je se jich týká…
Bála jsem se toho. Navzdory mému očekávání ji přijali velmi dobře. Nevyslovené se stalo napsaným. Oni nikdy nevěděli, co mi běží v hlavě, a říci jsem to neuměla.
Píšeš dál?
Chystám něco nového, ale je to zatím tajemství. Kniha je hotová, ovšem nevím, zda ji nakladatel přijme.
Jak bys popsala svůj zdravotní stav dnes?
Dnes se cítím velmi dobře. Díky tomu, že mohu psát. A také díky svému koníčku – koním a času stráveném ve stáji s těmito nádhernými zvířaty.
Jak se díváš na svou budoucnost? Prozradíš nám nějaké plány?
Příliš se nedívám do budoucna. Beru život tak, jak jde. Protože jsem se ocitla v blízkosti konce svého života, snažím se užívat si každičký okamžik. Minulost jsem nechala v knížce a budoucnost nechávám osudu.
Co děláš, když je ti hůř?
Nejvíc mi pomáhají koně a Hana, Lenka, Maruška – holky od koní. I když se něco slaví ve stáji, dlouho nevydržím být mezi lidmi. Jdu do ohrady a čistím koně. Tam bych dokázala za slunného dne strávit celý den. Mám koně ráda, přitahují mě a je mi mezi nimi dobře. A s holkama je sranda, jsou fajn. Právě tam se učím si důvěřovat. Spoléhat se na sebe.
Co bys na základě vlastních zkušeností změnila v péči o psychicky nemocné?
Přála bych si, aby se do psychiatrické péče investovalo více peněz. Aby duševně nemocní lidé dostávali více důvěry a lásky. A aby lékaři začali pracovat s alternativními metodami. Lékařů – odborníků si velmi vážím a věřím jejich znalostem, ale věřím i v sílu bylinek a přírodní způsoby léčby. Přála bych si, aby se tyto dvě cesty spojily. Věřím, že by to bylo dobré především pro pacienty.
Myslíš si dnes, že ti duševní nemoc víc vzala, nebo dala?
Ukázala mi, že něco v mém životě je špatně. Nutila mě rekapitulovat. Přemýšlet o sobě. Na druhou stranu, navzdory bolesti, kterou jsem si prošla, jsem v sobě a v blízkých lidech našla sílu a víru, že má smysl a důvod pokračovat dál. Zjistila jsem, že není důležité jít hlavou proti zdi, jak mé znamení Berana mívá ve zvyku, ale být trpělivá a mít v sobě alespoň špetku pokory.
__________________
rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv Markéty Bednářové
VIZITKA: 
Markéta Bednářová (44 let). Vystudovala Zemědělské učiliště s maturitou, má státní zkoušku z němčiny a angličtiny. Onemocněla v 19 letech schizoafektivní poruchou. Žije s manželem a dvěma pejsky na Vysočině. Je autorkou knihy Ve stínech za zrcadlem aneb o životě s psychózou. Ráda chodí ke koním a mazlí se se svojí kočkou Adélou. Má ráda také hudbu a hraje na klavír.
Jedna odpověď