Velký rozhovor o ochraně lidských práv, o škodlivých praktikách médií v tématu inkluze a právech lidí s postižením, rozhádaných komunitách lidí s postižením, o sporu některých pečujících rodičů s některými tzv. vysokofunkčními autisty, o ochraně osobnosti dětí pečujících rodičů, o činu zoufalé matky a jeho právněfilosofické rovině a o mnohých dalších tématech jsme si povídali s právníkem Jiřím Černým, který je členem poradního orgánu úřadu veřejného ochránce práv.
Pane Černý, toto interview se vzhledem k zaměření našeho magazínu bude soustředit na vaše působení na poli obrany práv lidí s postižením, kvůli kterému jste znám už i mimo odbornou veřejnost, nicméně musím se nejprve zeptat na následující. Setkáváme se 27. ledna, tedy na Mezinárodní den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Všimla jsem si, že jste dnes na svém facebookovém profilu tento významný den připomenul a připojil jste varování, abychom byli ostražití vůči některým populistickým politikům. Myslíte si snad, že u nás hrozí osobám se zdravotním postižením riziko zločinů proti lidskosti pro jejich postižení?
Ano. To není moc hezký úvod, že? Je mi líto, ale o získanou úroveň práv se musí pečovat, neboť není samozřejmostí. Nejdříve to začíná na první pohled legitimním požadavkem na větší zdraví, následně segregací postižených v uzavřených komunitách, pak třeba nucenou sterilizací, to jsme ostatně měli v Česku od začátku 70. let zřejmě až do 90. let. A takto to pozvolně může takzvanou salámovou metodou dospět k systematické likvidaci již narozených postižených. Stačí vzpomenout například na nacistický program Akce T4.
A když se posuneme z historie do dneška?
Dnes tu například máme jedno nejmenované politické hnutí zastoupené v Poslanecké sněmovně, které si v posledních volbách dalo na plakát heslo „Pomoc postiženým? Zajistíme!“, ale při hlasováních ve Sněmovně hlasuje jako jeden muž proti návrhům, které by postiženým pomohly, přesto mnozí lidé s postižením tomuto hnutí fandí. Musím také poukázat na zvyšující se výskyt takovýchto názorů v aktuálním veřejném diskursu. Už jen to, že někteří vysoce postavení politici mohou beztrestně vyzývat k vrácení se k segregaci žáků se zdravotním postižením a říkat například: „Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity,“ jako kdyby postižení nebyli stejně cenní jako intaktní, to je pro mě něco strašného. Rasismus si seriózní média v ČR už publikovat nedovolí, výzvy k segregaci všech postižených žáků ve specializovaných školách dovolí a ještě to obhajují jako relevantní jiný odborný názor. Stejně tak pan „expert na školství“ jedné parlamentní politické strany, který navrhuje, aby ředitelé škol mohli opět rozhodovat jako nějací diktátoři, jestli škola přijme handicapovaného uchazeče. S tím třeba mám osobní negativní zkušenost.
Vaše osobní zkušenost by mě zajímala.
Mám těžké poškození zraku, nicméně o ten jsem v podstatné míře přišel až v průběhu vysokoškolského studia. V dobách docházky na základní školu jsem měl jen drobnou zrakovou neostrost, nekorigovatelnou opticky, nicméně stačilo jen psát trochu větším písmem. Na konci páté třídy jsem chtěl na víceleté gymnázium. Pocházím ale z malého městečka čtyřicet kilometrů jižně od Plzně a v okolí bylo jediné dopravně dostupné gymnázium, další až v Plzni. Jeho ředitel ale řekl, že mě nepřijme, protože bych to možná nemusel zvládat. To, že jsem v cvičných přijímacích testech dosahoval plného počtu bodů, ho nezajímalo. Paradoxně, na víceleté gymnázium se z mé třídy dostala jedna dívka, která se v oněch testech umístila daleko za mnou. Vnímal jsem to tehdy jako velkou nespravedlnost. Naštěstí dnes je školský zákon nastaven jinak a takový postup školy by nebyl legální. Je ale nyní ve Sněmovně legislativní návrh novely, kterou by se tato možnost volby ředitelům škol vrátila. Je třeba proti ní bojovat, protože se nejedná o nic jiného než likvidaci inkluzivní novely a tedy i Školského zákona z roku 2004. V médiích bouřlivě probíraná inkluzivní novela totiž nepřinesla vlastně nic nového, specializované školy se neruší, žáci s postižením už v běžných školách byli před ní, nárok na spádovou školu nabyl účinnosti už od ledna 2005. Nově ale dostávají školy jistotu v podobě odborné i finanční podpory na práci s takovými žáky, právní nárok na podpůrná opatření a žáci zase dostali jistotu v tom, že je škola nesmí tak sprostě odpálkovat, jako se to stalo mně. Bohužel, téma společného vzdělávání je u nás pokřiveno ve prospěch odmítajících názorů, hlavně díky jednomu konkrétnímu bulvárnímu deníku, který vytušil v tématu studnici kontroverzních článků s vysokým clickbaitovým potenciálem. A toho se samozřejmě chytili populističtí politici.
Pane Černý, my jsme se spolu poprvé setkali na vaší přednášce o antidiskriminačním právu a úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, kterou ČR ratifikovala mezi prvními (více o ní v Boxu pod rozhovorem). Přednesl jste ji na kurzu Jak se stát obhájcem lidí s postižením (psali jsme o něm zde). Aktuálně to ale vypadá, že jsme mezi nejhoršími, jak ji dodržujeme, resp. nedodržujeme. Narážím na novelizaci vyhlášky o inkluzi, o níž se říká, že porušuje mezinárodní závazky ČR.
To je onen návrh, o kterém jsem již trochu hovořil. Návrh jsem podrobně četl a odhlédnu-li od merita věci, protože je jasné, že já proti inkluzi vážně nejsem (smích), tak jde-li o kvalitu textu, troufám si odhadnout, že takový legislativní zmetek projít nemůže. Pokud by však v předkládané podobě prošel, a teď už se nebavíme o legislativní kvalitě, ale obsahu samotném, tak potom ano, to bychom se jako země zařadili na chvost států ratifikujících úmluvu.
Pokud se ptáte na mé hodnocení dosavadního naplňování této ratifikované mezinárodní úmluvy, tak samozřejmě lze mít námitky k rychlosti realizace legislativních změn, ale obecně lze naplňování Úmluvy hodnotit pozitivně. Jako příklad možno uvést nejen novelu školského zákona, ale třeba i autorského zákona směrem k přístupnosti stránek veřejné správy a institucí pro osoby se zrakovým postižením. Mimochodem, aktuálně se projednává novela autorského zákona, která naplňuje Marrákešskou smlouvu o usnadnění přístupu k publikovaným dílům lidí se zrakovým postiženým. Lze však najít i oblasti, ve kterých naplňování ustanovení Úmluvy vázne. Velmi mě trápí například bezbariérovost, protože vyhláška o bezbariérovosti č. 398/2009 Sb. se dle mých poznatků a zkušeností mých kolegů prostě a jednoduše v ČR nedodržuje. Řada jejích ustanovení je ignorována, jako kdyby šlo o nějaký nezávazný manuál. Například jsme se dozvěděli o jedné české společnosti dodávající osobní výtahy, která si bezstarostně na své stránky i do katalogu uvede, že dodá buďto výtah nebo jako další produkt výtah, který má ovládací panel a parametry odpovídající vyhlášce o bezbariérovosti. A to nejlepší, ten legislativně vyhovující výtah je za příplatek. To jsou v naší práci momenty, kdy si člověk říká: „No, kde to sakra žijeme; kde domov můj; Tyl a Škroup měli pravdu.“ (smích)
Pane Černý, jedna pisatelka nám ke statusu na Facebooku k tomu, že novelizace inkluzivní vyhlášky je proti právům podle této Úmluvy, napsala: ,,V úmluvě se píše, že státy mají právo na svrchovanost a některé body smlouvy se nemusí dodržet, pokud jsou v rozporu s legislativou nebo obecnými zvyklostmi daného státu.“ Má pravdu?
Kdepak, to tak není. V mezinárodních smlouvách to funguje tak, že sice jsou smlouvy, které smluvní straně, čili v našem případě státu, umožňují, aby několik málo ustanovení nepřejal do své právní úpravy, což se dělá z prostého důvodu, aby se státy na jednom znění dokumentu vůbec dohodly, ale to je tak vše, co lze připodobnit obsahu právní konstrukce předložené tazatelkou. Pak už musím odkázat na ustanovení ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, která ve svém článku 10 stanoví, že, cituji: vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
O praktické aplikaci Úmluvy děláte semináře. Kdo ji zná víc? Rodiče, nebo odborníci?
Jak říkají politici, to je dobrá otázka. (smích) Já myslím, že největší povědomí nemá ani jedna ze skupin, které jste jmenovala, ale ještě jedna skupina, a to handicapovaní aktivisté, nebo řekněme raději lidskoprávně angažovaní, protože pojem ,,aktivista“ byl dnes zprofanován, zkrátka aktivní postižení, kteří chtějí vlastní situaci změnit a získat stejná práva jako intaktní veřejnost. Rekrutují se z řad vysokoškoláků s postižením, neboť jsou vlastně první generací, která mohla s handicapem studovat vysoké školy, byť ještě ne za vhodných podmínek, ale mohla. A myslím, že je to správné, že jsou to právě oni, resp. bych asi měl říkat my. Jak jsem uvedl, velkou ztrátu zraku jsem prodělal až na vysoké škole, ale pravdou je, že kdyby při mém nástupu pražská Právnická fakulta nebyla ochotná vyhovět požadavkům na psaní zápočtových testů na PC nebo ústní formou, tak bych ji studovat nemohl, protože už tehdy jsem ani se zvětšovací lupou na text běžné velikosti neviděl.
Ale když už jste v otázce zformulovala ty dvě skupiny a měl bych jejich znalost vzájemně porovnat, tak bych odpověděl tak, že odborník je široká kategorie a že i rodič může být odborníkem, což se v poslední době často stává, neboť se rodiče v případě narození dítěte s postižením, či když dítě utrpí úraz, začínají více zajímat a sebevzdělávat, což je trend, který zjevně souvisí s vývojem společnosti a rozvojem zejména internetu, kdy jsou informace snadněji k dispozici. Samozřejmě do takových kurzů, jako je Jak se stát obhájcem lidí s postižením se přihlásí jen určitý typ rodičů, nelze si dělat iluze, že jsou tak zodpovědní rodiče všichni, čemuž třeba mohou nasvědčovat i výpady některých rodičů vůči například vašemu magazínu, jak sem si všiml, nebo nám, pracovně prosazujícím deinstitucionalizaci.
Které články z Úmluvy byste doporučil rodičům dětí s postižením, aby dobře znali a samotným lidem s postižením?
To je těžká otázka. Určitě platí, že čím více článků budou znát, tím lépe. Nejen pro ně samotné, ale myslím, že pro všechny, protože větší právní povědomí společnosti rovná se, zpravidla, více právní stát. Ale aby má odpověď neměla takovou nulovou výpovědní hodnotu, uvedl bych s dovolením, že zaprvé úplně postačí povědomí o příslušných článcích, než přímo jejich znalost.
Zadruhé je vhodné detailněji znát více ty články, které se konkrétního člověka s postižením, v případě rodičů pak postižení jejich dítěte, týkají. Samozřejmě některé články se týkají všech postižení, například článek 9 o přístupnosti, či mnou oblíbený článek 19 o nezávislém způsobu života. Dále lze ale hovořit o ustanoveních úzce zaměřených. Tak například doporučím rodičům a dětem, znát článek 7 nazvaný ,,Děti se zdravotním postižením“, který, shrnu-li, zakotvuje povinnost státu přijmout veškerá nezbytná opatření, zakotvuje princip, že primárním hlediskem musí být nejlepší zájem dítěte. Také stanovuje právo dětí s postižením svobodně vyjadřovat své vlastní názory ve všech záležitostech, které se jich dotýkají, přičemž se jejich názorům musí věnovat náležitá pozornost odpovídající jejich věku a zralosti, a při realizaci tohoto práva jim dle tohoto ustanovení musí být poskytnuta pomoc přiměřená jejich zdravotnímu postižení a věku.
Dále bych zejména rodičům dětí s postižením připomněl článek 17 o ochraně osobní integrity, která musí být zachována na rovnoprávném základě s ostatními, což se dle mých poznatků v případě dětí s postižením ne vždycky dodržuje, a rodiče, popřípadě kdokoli jiný v nadřízené pozici, zneužívají toho, že děti s určitým handicapem, se mohou méně bránit, pokud se jim něco nelíbí, nežli jejich intaktní vrstevníci.
Dále lze doporučit rodičům žáků s postižením, pedagogům i žákům a studentům samotným, přečtení článku 24 o vzdělání, kde zejména najdou v odst. 2 písmenu c), právo na poskytnutí přiměřených úprav ve vzdělání ze strany státu.
A pro zajímavost, Úmluva myslí na všechny děti, nejen děti s postižením, a tak v článku 8 odst. 2 písm. b) stanoví požadavek na výchovu k respektování práv osob se zdravotním postižením na všech úrovních vzdělávací soustavy, zejména výchovu všech dětí, od jejich útlého věku. Znalost tohoto článku bych doporučil všem pedagogům.
Média často napomáhají legitimizaci extrémních názorů
V prosinci bylo o vás hodně slyšet, když jste se vymezil proti rozhovoru s předsedou Asociace speciálních pedagogů Pilařem v televizi DVTV. Myslíte si, že to byl záměr nebo jen neschopnost editorů?
To vzniklo tak, že moje kamarádka a brněnská aktivistka za práva lidí s postižením, Hana Grygarová, si mně postěžovala 3. prosince, tedy na onen Mezinárodní den postižených, na to, že nalezla na zpravodajském webu České televize ČT24 rozhovor s představitelem jedné zájmové organizace handicapovaných, který zrovna nehájí naše zájmy, jako je deinstitucionalizace či větší autonomie rozhodování, tedy zájmy, které požaduje naplňovat sama Úmluva. Pět minut před tím jsem doposlouchal onen kontroverzní rozhovor s panem Pilařem na internetové televizi DVTV, a tak při zjištění, že na tento mezinárodní den byly publikovány hned dva tak pro nás nevhodné rozhovory, tedy přesněji jeden řekněme „nešťastný“ a jeden, na DVTV, naprosto nehorázný svým načasováním i obsahem, rozhodl jsem se, že to pro své svědomí nemohu nechat být a ozval jsem se. Můj příspěvek se začal šířit a pak už převzali iniciativu jiní uživatelé. Začali se dotazovat DVTV na otázky, které jsem v komentáři, aniž bych to plánoval, nastolil, a dotazovali se redakce DVTV či přímo moderátora Martina Veselovského na Twitteru, proč takový rozhovor s člověkem z profesní lobbystické organizace speciálních pedagogů, kteroužto organizaci mohu s klidným svědomím nazvat jako bránící se změnám, které přinesl Školský zákon a poté inkluzivní novela, zveřejnili právě na Mezinárodní den postižených osob.
Odpověděli vám z DVTV?
Musím zdůraznit, že já proti DVTV nic nemám, občas si i pustím některý rozhovor, který vede Martin Veselovský. Také chápu, že chtěli na ten den publikovat rozhovor na téma související se zdravotním postižením, což je i chvályhodné, ale jednak si měli udělat pořádnou přípravu a vědět, koho si tam zvou a nikoliv na duel, ale dávají mu plný prostor, jednak poté, co rozhovor vznikl, se měl ozvat pan editor Rozkošný nebo někdo jiný z jejich realizačního týmu a měli si říci: ,,Tohle přece nemůžeme na Mezinárodní den zdravotně postižených vůbec vypustit do světa.“ Ale to se nestalo. Chápu, že kontroverze zvyšuje sledovanost, chápu také, že nejsou experti na problematiku, ale toto muselo být jasné každému člověku, mám-li si vypůjčit slova nového občanského zákoníku z paragrafu čtvrtého, každému, u kterého můžeme mít za to, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí. (smích) Co mě na celé té kauze ale mrzí, je nulová sebereflexe dotyčného média. V podstatě se odpovědi Martina Veselovského nesly v duchu, že my, kterým rozhovor vadí, máme prostě jen jiný názor na odborné téma než pan odborník Pilař.
Ostatně, nejen následné odpovědi DVTV, ale už samotné otázky Martina Veselovského a absence jeho obvyklých brilantních rychlých reakcí v předmětném rozhovoru, naznačují nezvládnutí přípravy DVTV na hosta. Když například pan Pilař hromoval, jak je hrozné, že se k inkluzi vyjadřují různé neziskovky, tak on, i moderátor, jaksi „zapomněli“ uvést, že „Asociace speciálních pedagogů České republiky, z. s.“, jejíž pražské sekce je PaeDr. Jiří Pilař předsedou, je také neziskovou organizací, přesněji veřejnoprávní korporací, ještě přesněji zapsaným spolkem. Ať mi nikdo netvrdí, že si pan Pilař tohoto nebyl vědom, když zkratku „z. s.“ mají v názvu, ač chápu, že jen proto, že ji v něm podle občanského zákoníku mít musejí.
DVTV publikovala jako omluvu rozhovor s předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klárou Laurenčíkovou.
Publikovali, ale až 5. prosince, to si přesně pamatuji. Nicméně škody už byly napáchány, protože extrémní a Úmluvě neodpovídající – a postižené ponižující názory pana Pilaře byly dány na stejnou úroveň jako názory paní Laurenčíkové, takže veřejnost si z toho může vzít ,,odborníci se neshodnou, kdo ví, jak to je“ nebo ještě hůř „ale Pilař je starší, speciální pedagog, ten ví, o čem mluví, říkal, že inkluzi prosazují neziskovky, fuj.“ Mimochodem, toto vyrovnávání extrémního názoru na úroveň běžných názorů, je jedna z hlavních zbraní dezinformační války. Tomuto vyrovnání extrémního názoru druhým rozhovorem s hostem z opačného tábora, který naprosto ukázkově DVTV v této situaci učinila, se také říká „pět minut Hitler, pět minut Židi“ a je před tím varováno jako před škodlivou praktikou napomáhající legitimizaci extrémních názorů ve veřejném diskursu. Abych ale nějak uzavřel odpověď na otázku rozhovoru s panem Pilařem. Víte, mně na tom celém hlavně vadí, že rozhovor paní Laurenčíkové situaci nezachránil. Ani nemohl. Pan Pilař uvedl tolik zavádějících tvrzení a argumentačních faulů, navíc je dobrý rétor a dobře opírá svůj vyhraněný názor dlouholetou praxí. Rozhovor tak pouze rozdmýchal už tak emočně vypjatou veřejnou diskusi v zemi, ve které je extrémně vyhrocená nejvíce kvůli jednomu bulvárnímu médiu, které nechci jmenovat a které vytvořilo celý seriál článků s názvem „Stop škodlivé inkluzi,“ že se dnes k ní vyjadřují i lidé, kteří před nabytím účinnosti tzv. inkluzivní novely neznali snad ani slovo inkluze. Ale co hůř, ukazuje to, a setkávám se s tím čím dál častěji, že stejný a možná ještě trochu větší mediální prostor, dostávají lidé označovaní za odborníky, kteří prosazují řešení, které odporuje ratifikované mezinárodní úmluvě, tj. zmíněné Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením.
Odhaduji nápravu vztahování se k lidem s postižením na 70 let
Jak je možné, že u nás z médií stále slyšíte termíny „retard, mentál, hluchý, slepý“? Je to tak i v zahraničí nebo u nás mají média nějakou zvláštní etiku?
Za tuto otázku moc děkuji. Myslím, že to jednak souvisí s tím, že u nás příliš dobře nefunguje stavovská organizace novinářů, například by mě nenapadlo ztrácet čas psaním stížnosti na Syndikát novinářů už jen proto, že se nejedná o klasickou stavovskou organizaci a už vůbec ne s oporou „přenesené kárné samosprávy“ v zákoně, viz kupříkladu Kárná komise ČAK, ale nic proti Syndikátu novinářů. Téma, jak správně handicap komunikovat není nastoleno ve veřejnosti, a také není nastoleno pořádně ani na katedrách žurnalistiky. Druhý hlavní zdroj problému spatřuji v tom, že jsme do roku 1989 patřili do toho civilizačního okruhu, kde se na nějaká práva zdravotně postižených „moc nehrálo“. Žáci s postižením se záměrně segregovali ve specializovaných školách s internáty, a když přijela do Prahy významná vládní návštěva, tak v těch pražských internátech se nesměly udělovat vycházky, protože asi „proč bychom ukazovali nějaké fujtajbl postižené“ a tato praxe byla aplikována vedením některých internátních škol ještě po revoluci v 90. letech, o tom téměř nikdo neví. Mimochodem, už to, že režim považoval za normální udělovat i dospělým a plně svéprávným žákům, cituji ,,vycházky,“ stanovovat ,,večerku“ a zkrátka užívat tutéž terminologii jako ve věznicích, aniž by si obslužný personál uvědomil, že je to celé špatně, protože ti ubytovaní jsou tam přece kvůli studiu školy a nic neprovedli a plnoleté nemají už co vychovávat, to jen svědčí o tom, jaké trauma jsme si z historie v právech osob s postižením podvědomě jako společnost přinesli. Bude se to myslím napravovat hodně dlouho, odhaduji to tak na 70 let.
Všimla jsem si, že se často vyjadřujete k tomu, když nějaký novinář stigmatizuje.
Ano, protože považuji za velmi vážný problém, když se v seriózním textu seriózního média objeví. Nejčastější případ je, že jsou použita ona překonaná pojmosloví, která mohou ale napáchat velké škody, a to právě proto, že veřejnost se s nimi setkává v kvalitní žurnalistice, a tak se lidé zcela oprávněně diví, když jim sděluji, že některý slovní obrat je nevhodný a argumentují mi, že se onen pojem běžně užívá v médiích. V dubnu loňského roku jsem například nalezl článek Hospodářských novin, ve kterém paní redaktorka v článku na téma aplikací, které handicapovaným zlepšují život, čili žádný bulvární rozhovor, bohužel opakovaně uvedla reziduální výrazivo ,,slepecká hůl,“,,slepecký pes“ a pod. To jsou výrazy, které jsou dneska opravdu překonané a škodlivé a hned vysvětlím proč. V dřívějších dobách vážně platilo, že když už někdo používá bílou hůl, je pravděpodobně úplně nevidomý. Ovšem se změnou společenských podmínek a rozvojem lékařské vědy, která již dnes v některých případech umí alespoň zmírnit následky choroby a zachránit nějaká procenta zraku, tak dnes je situace obrácená a odborné odhady říkají, že z uživatelů „bílé hole“ má zachované nějaké zbytky zraku nejméně devadesát procent uživatelů. Bohužel, v českém jazyce je pojem ,,slepý“ významově jednoznačně svázán se stavem ,,nevidět.“ A to je problém, protože když se všude v médiích uprostřed seriózního rozhovoru najednou objeví ,,slepecká hůl,“ nelze se divit, že si veřejnost myslí, že kdo hůl užívá, je „úplně nevidomý.“ A tak kvůli lidem, kteří tyto přežité pojmy pořád užívají, dochází stále k verbálním – a bohužel někdy i fyzickým útokům na takové zrakově postižené, v očích pachatelů domnělé simulanty. A samozřejmě i různým faux pas či jinak, pro zrakově postižené nekomfortním, nepředvídaným situacím. To pak bohužel vede k tzv. zvýšené vigilanci osob s postižením ve veřejném prostoru, což je opět špatně, ať z hlediska kvality života, tak možnému dalšímu poškození zdraví, psychického i fyzického.
Rozhodl jsem se tehdy reagovat a paní redaktorku na to upozornit. Její odpověď ale byla naprosto arogantní, v podstatě mi napsala, že jde o běžně užívané výrazy, že to konzultovala s odbornicí z Ústavu pro jazyk český, a když jde o běžně užívané výrazy, tak je to v pořádku a nebude to měnit. Nic o tom, že názor samotné sociální skupiny je důležitý, nebo že ony problémy, které to nám zrakově postiženým přináší, považuje za hodné pozornosti a bude se jim věnovat. Ještě ten den jsem kontaktoval ředitele Ústavu pro jazyk český a situaci mu vysvětlil. Ten naštěstí přislíbil, že se problémem užívání těchto překonaných výrazů bude zabývat. Článek však zůstal ve stejné podobě.
Musím si dávat pozor na útoky z vlastních řad
A kromě novinářů? Kde se ještě objevuje stigmatizace?
Stále špatné pojmosloví setrvává v medicínském prostředí – názvy diagnóz – a toto medicínské je pak přenášeno i mimo něj. Nebo třeba legislativě, viz zákon o provozu na pozemních komunikacích, kde je upraveno přecházení s bílou holí a samozřejmě tam nějaký úžasný legislativec v 90. letech „plácnul“ výraz ,,slepecká hůl“. A stěžujte si na závadnost terminologie, když je stále ve Sbírce zákonů (smích). Co je vrchol bizarnosti, že stále u nás existují organizace na podporu lidí se zrakovým postižením, které, mimo jiné, mají na webových stránkách či v katalozích prodávaných pomůcek celou kategorii orientačních, opěrných a signalizačních holí pro zrakově postižené, nazvanou jako Slepecké hole. (smích) Podle neoficiálních čísel je v ČR cca dvě stě tisíc osob s problémy se zrakem, z toho osob zrakově postižených, laicky řečeno, kterým nepomohou operace či brýle, je už jen něco pod 75 tisíc osob, z toho kolem 16 až 17 tisíc s takzvaně těžkým zrakovým postižením. Mimochodem, pro „datožrouty,“ zpráva VVZP Úřadu vlády, č. 202/91, uvádí odhad sto tisíc zrakově postižených, z toho 17 tisíc prakticky nevidomých, a to tzv. vizus 6/60 a horší, čili počet naštěstí setrvale klesá. Z nich je ale jen kolem tisícovky zcela nevidomých, ostatní mají nějak zachované zbytky zraku, někteří rozeznají světlo a tmu, někteří mají i barvocit, někteří vidí trubicově, jiní zase pouze periferně, někteří vidí jen velmi neostře či deformovaně, popřípadě – a nejčastěji – kombinací více z uvedených variant. I přesto spousta z nich potřebuje využívat pomůcky jako především orientační nebo signalizační hůl, jenže se setkávají s verbálními útoky s nařčením ze simulování, čímž dochází k tomu, že řada zrakově postižených s hraničním poškozením zraku chodí raději bez hole a riskují, že přehlédnou tramvaj, protože jsou si vědomi toho, že jim tato ,,nedorozumění“ na veřejnosti hrozí. A při poměřování osobního bezpečí na ulici na jedné straně, versus dennodenní status simulanta a permanentně zvýšená vigilance na veřejnosti na straně druhé, samozřejmě vyhraje riskování a nelze jim tuto volbu mít za zlou. Přesto se najdou organizace, které toto pojmosloví užívají dál a nenechají si to vysvětlit, viz ta, o které jsem mluvil v úvodu, co má stále v oficiálním katalogu na prodej ,,slepecké hole“. A v takovém prostředí „zázemí“ vlastní komunity se snažte něco změnit, když kromě protivníka před sebou si musíte dávat pozor na útok z vlastních řad. Já si k tomu vypůjčuji pojem ,,stockholmský syndrom“, i když vím, že je to něco jiného, specifická pozitivní afektivní a emoční vazba (smích). Omlouvám se lékařům, ale ta paralela s tímto syndromem se mnohdy úplně nabízí. Abych šířil osvětu, nezmínil jsem ještě jeden druh bílé hole, na který se mě často lidé ptají, a sice hůl bílá s červenými pruhy. Toto znamená, že uživatel má kombinované poškození zraku i sluchu. Ošklivý medicínský termín je ,,hluchoslepota“.
Ozývají se proti vaší osvětě tedy nejen zástupci organizací, které neaktualizovali svůj přístup, ale i postižení, kteří pod vlivem těchto organizací nechtějí nic měnit, jak říkáte, pod vlivem ,,syndromu rukojmího“?
Ano, i někteří postižení. A není jich málo. Něco se snažíte změnit a oboří se na vás lidé se stejným handicapem, začnou vyvracet vaše názory a začnou s argumentum ad hominem útočit: „tihle mladí jen fňukají,“ či „takhle to prostě je třicet let, na co to měnit, se s tím smiř.“ A jak silnou máte pozici v očích toho, kterého chcete přesvědčit, aby například o handicapu komunikoval jinak, když si z toho vezme, že se na tom my se stejným handicapem neumíme dohodnout?
Před cca rokem jsem se třeba ozval proti tomu, že vozíčkáři musí u Českých drah objednávat zvedací plošinu dva dny dopředu, že je to zbytečně nekomfortní. Samozřejmě jsem dostal hroznou zpětnou vazbu, že to je jejich věc a že oni tak nefňukají a naučili se s tím žít a ať se o jejich problémy nestarám, když mám handicap zrakový.
Můžete přiblížit nějaký útok z vlastních řad?
Třeba jsem dostal „vynadáno“ z vlastních řad, když jsem poukázal na to, že pro dokončení studia jedné brněnské fakulty je kvůli nedávné změně studijních pravidel povinnost absolvovat zahraniční stáž, že je to obrovská překážka pro studenty se zdravotním postižením. A přišly mi od tamních studentů, ale především od zdravotně postižené veřejnosti, argumenty typu: že asi neumím moc anglicky, když nechci odjet, že vytvářím kauzu tam, kde není, etc. Raději jsem i napsal e-mail středisku podpory studentů se specifickými potřebami příslušné univerzity, jestli je to opravdu tak, jak se ke mně dostalo, ale ti v odpovědi, ve které potvrdili, že to tak vážně je a výjimka není možná, řešili jen jakou všemožnou podporu mohou nabídnout, a že několik studentů s tím či oním handicapem už do zahraničí vyjelo. Nikdo si tam evidentně neuvědomil, že za pět měsíců se těžce zrakově postižený sotva naučí trasy mezi ubytováním a školou a šestý měsíc, nebo maximálně o půl roku déle, by již musel odjíždět. Za takových podmínek se má vzdělávat? Nebo má vyjíždět s dvěma asistenty? Vždyť je to naprosto absurdní. Pro mě vyvstává u povinných stáží navíc otázka, jaký to má dnes smysl zejména u konferencí na pár dní či stáží na několik týdnů či měsíců. V současnosti můžete spolupracovat třeba přes videohovory či jiné telekomunikační technologie, kdy člověk nemusí být nutně s těmi lidmi a na tom místě v kanceláři, na tom daném ústavu, ale může s nimi komunikovat na dálku. Myslím si, že se to stane přežitkem, že moderní technologie to potlačí. Ovšem dnešní rádoby moderní požadavek na ,,mobilitu studentů“ způsobí, že v době, kdy už to bude přežitkem, bude stále méně vysokoškolsky graduovaných postižených, protože je dnes systém odfiltruje právě těmito překážkami a ve vyšším věku už se k tomu studiu zpravidla nevrátí z obdobných socioekonomických důvodů, kvůli kterým studuje ve vyšším věku vysoké školy tak nízký počet intaktních osob. Akademická obec i stát se tímto přístupem řekněme sebepoškozují dvojsečnou sekerou, jednak už v ČR máme dost velký problém s fenoménem odlivu mozků, no a jednak je vypočítáno, že státu se vyplatí, pokud zdravotně postiženého motivuje, dosáhnout co nejvyššího vzdělání, protože čím vyšší vzdělání, tím větší příjem, a tím vyšší odvody a hlavně mnohem menší náklady státu na jeho zabezpečení sociální podporou. Ten přístup „dvojsečná sekera“ však vítězí. Víc mě ale trápí ta kritika z vlastních řad, kterou jsem zmínil. Někdy je z ní patrno, že nesouhlas je vyjadřován toliko cíleně, jen s úmyslem provokovat, nebo snad abych byl konformní klas netrčící nad ostatními, či abych nebyl, jak říkával můj dědeček „růže mezi kopřivama“. (smích)
Takže si myslíte, že v Česku je komunita handicapovaných rozpolcená?
Ano, rozpolcená, pochybně konkurenční, a tak dále, ale jen pokud budeme souhlasit s tím, že vůbec něco jako komunita handicapovaných může existovat. Opět jsme u toho, že s vývojem společnosti se mění situace. Například díky tomu, že již můžeme studovat určitou část nabídky českých vysokých škol, dochází k diferenciaci vzdělanostní struktury uvnitř sociální skupiny zdravotně postižených, stejně tak k diferenciaci příjmových poměrů či politických preferencí, které s tím samozřejmě jdou ruku v ruce. Já to připodobňuji k tomu, že sdružovat dnes zdravotně postižené s klíčem kritérií dle druhu handicapu, je zhruba tak efektivní, jako se snažit vytvořit Spolek brunet České republiky a myslet si, že budou chtít trávit volný čas na společných akcích, budou se chtít pravidelně scházet a budou mít stejné politické názory. Jiná situace je, když spolek vyvíjí určitou činnost, třeba nějaký klub železničních nadšenců, kde se spolu sdružují dělníci s ekonomy, právníky, lékaři, nezaměstnanými, ale baví se spolu jen o železnici a neřeší, kdo volí jakou politickou stranu a jestli raději Západ nebo Moskvu. Nebo zájmová organizace autistů sdružující jak pečující rodiče tzv. nízkofunkčních, tak i tzv. vysokofunkční autisty samé a řešit bude jen oblast autismu. Jenže v případě české scény zájmových sdružení zdravotně postižených přetrvává ten model „sdružujeme se, protože jsme tak a tak postižení a dohodněme se, co budeme po politické reprezentaci kolektivně požadovat, budeme o tom hlasovat a pak budeme všichni prosazovat jeden názor, protože většina rozhodne.“ Jenže když budeme tento model používat jako vždycky, dopadne to jako vždycky.
Připadá mi, že tady u nás by si už nikdo nedovolil nahlas stigmatizovat Romy, ale lidi s duševním onemocněním, se zdravotním postižením docela běžně.
Je až fascinující, že ta samá společnost, která už je dobře nastavená k odmítání rasistických výroků, toleruje, aby člověk označující se za odborníka mohl prohlašovat segregační názor, že „postiženým dětem bude lépe mezi svými“ nebo neustále klást rozdělující „a“ mezi slova „nadané“ a „postižené“ děti, jako kdyby postižené děti, například smyslově či tělesně, nemohly být postižené a současně nadané. Nabádat k rasové segregaci je trestným činem či jinak postihovaným společensky škodlivým jednáním na téměř celém světě, včetně chudých afrických zemí, protože se poučili z vlastní minulosti, viz například Rwandská genocida Tutsijů a umírněných Hutú. A lze vyslovit, že všude v těchto zemích obecně veřejnost chápe, co je na rasismu špatného, ale nabádat k navrácení segregace žáků s postižením od intaktních je dnes v ČR ve veřejném diskursu včetně seriózních médií tolerováno coby odlišný názor, nebo dokonce „odlišný odborný názor“ na inkluzivní vzdělávání.
Situace je v tomto zoufalá a myslím, že ke změně může dojít buďto obměnou generace u moci dle principu ,,seniorního hafana juniornímu managementu nenaučíš“ nebo větší mírou aktivismu a protlačením zákona, ideálně ústavního zákona, který bude generálně zaručovat důstojné podmínky v situacích, na které běžná legislativa nemyslí. Prosazení takového ústavního zákona je samozřejmě při zhodnocení zájmu vládní koalice o lidskoprávní témata představa méně pravděpodobná, to přiznávám, na druhou stranu ministryně Maláčová či někteří jednotliví ministři, poslanci a senátoři působí nadějně, že tato témata myslí skutečně vážně a ne pouze jako toliko gesto pro voliče, ale vzhledem k mé funkci v Poradním orgánu veřejné ochránkyně práv, bych se k živé politice nerad blíže vyjadřoval.
Veřejnost se pořád diví, že má mladý handicapovaný člověk v občanském průkazu titul
Jak vy sám jako člověk se zdravotním postižením vnímáte to, že neustále musíte někde vysvětlovat o respektu?
Třeba tak, že když už odpovídám na nějaké odborné otázky, vždycky dojde na podobný dotaz na můj handicap. Bylo by krásné, správné a žádoucí, kdyby například v médiích se objevovali postižení experti v různých oborech a byli by dotazováni na svůj vystudovaný obor a nikoli na svůj zdravotní handicap. Takové rozhovory mi v českém prostředí vážně nejsou známy, a to jsem je aktivně vyhledával. Jediný rozhovor, který se tomu trochu přiblížil, byl rozhovor v České televizi, kam si pozvali nevidomého kolegu právníka Ondru Závodského, aby jim zodpověděl dotazy z jeho kauzy tzv. whistleblowing, ovšem i tam mu to zkazili, protože se na jeho zvládání profese se zrakovým postižením a na to, že přišel do studia s vodicím psem, stejně zeptali.
Také nutno uvést, že málo jsou kvalifikovaní lidé s postižením na svou odbornost dotazováni. Vyjma toho, že samozřejmě mají menší šanci být v řídících postech atd. Téma intersekcionální diskriminace by bylo na samotnou přednášku, protože spousta z nás cítí, že abychom mohli důstojně vykonávat svoji profesi, musíme se nejprve angažovat v zlepšení podmínek, a až pak ji můžeme vykonávat, přičemž čím těžší handicap, tím více překážek k odstranění. Víte, já upřímně řečeno nezastírám, že kdybych neměl své zdravotní postižení, dělal bych dnes možná v jiném odvětví práva nebo v úplně jiném oboru, ale to proto, že díky, resp. kvůli, zdravotnímu handicapu jsem se shodou náhod dostal k těmto tématům, a to vedlo až k Ph.D. oboru Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení. Je nutno zdůraznit, že handicap nepovažuji u nikoho za kvalifikaci nahrazující odbornost. Lidé s postižením mohou legitimně žádat, aby za ně nemluvili odborníci, to ano, ale pokud mohou, ale neprohloubí si kvalifikaci, často jsou z jejich pokusů o osvětu, z pohledu nás, kteří se tomuto věnujeme profesně, jen řekněme ,,další mrzení navíc“.
Jak jste to myslel s tím, čím těžší handicap…
Čím těžší handicap, tím spíše absolventi VŠ s postižením se věnují zvýšení svých práv nežli vystudovanému oboru. Musím se zastat kolegů s těžšími handicapy, kteří jsou mnohdy křivě napadáni, že tento tzv. lidskoprávní aktivismus dělají po vystudování vysoké školy proto, protože práci ve vystudovaném oboru nezvládnou. Prosím vás, není to pravda, jen ještě více než například pro nás postižené zrakově, platí u lidí s těžšími druhy handicapu, že s větší intenzitou dennodenně pociťují, že nejprve musí odstranit překážky a až pak se mohou věnovat něčemu jinému. My slabozrací právníci se můžeme věnovat všem odvětvím práva, ale těžce tělesně postižení technici, kteří zvládnou teorii, praxi v obrovském množství činností mají zapovězenou. Je tak zcela logické, že se tělesně postižení zatím nebudou angažovat ve své profesi, když nejprve potřebují například získat minimální nutný rozsah osobní asistence, ve kterém ji k výkonu vystudované profese nutně potřebují.
Uzavřel bych ještě předchozí téma, že bohužel, zatím se u nás postižení v tématech mimo handicapu samotného jako experti neobjevují. Nanejvýše jako zástupci různých spolků či pacientských organizací. Nelze se pak divit, že se diví intaktní veřejnost, například že má mladý handicapovaný člověk v občanském průkazu titul, nebo že přišel v obleku, nebo že má práci. Nám samotným pochopitelně tato neznalost přináší značný diskomfort. Ale s přítelkyní máme v plánu, že vytvoříme nějaký ,,osvětový spolek,“ aby se to konečně začalo hýbat k lepšímu. Stanovy už máme, už jen najít takzvaný volný čas. (smích)
Na vaší přednášce na kurzu Jak se stát obhájcem práv lidí se zdravotním postižením jste se s účastníky dotkli několika témat, která rozbouřila emoce. Například zda smí rodič dítěte či už dospělého s postižením o něm říkat takové detaily, jako se objevuje v Reflexu, v Blesku a pod. Je dostatečně ospravedlnitelné, že to rodiče dělají, protože chtějí změnu systému péče o tyto lidi, která je tu velmi špatná nebo nulová?
To je otázka spíše z oboru právní filozofie, protože se střetává právo dětí s postižením takového charakteru, že se tyto děti nemohou k tomu vyjádřit, zda souhlasí s tím, co se o nich říká, píše, natáčí, a jejich rodiče, kteří si evidentně myslí, že jsou v tak tíživé situaci, že mají právo říci světu, aby všichni věděli, jak na tom jsou, a aby jim společnost pomohla. Já však mnohdy z jejich mediálních výstupů mám ten pocit, že sdělují citlivé údaje proto, aby někdo jim – ve smyslu rodiny – včetně jejich dětí pomohl a ukazují o svých dětech to, co hodnotím jako už daleko za pomyslnou čarou tolerance jejich postupu vzhledem k jejich životní situaci. Kdyby zde byla nějaká platforma těchto rodičů takzvaně nízkofunkčních autistů, nebo dětí, které kvůli svému chování potřebují vysokou míru podpory, a chtěli by o tom otevřít diskuzi a formulovali by si společně mantinely, co mohou ,,pustit“ do médií a sjednotili síly vyřešení tíživé situace, tak to by bylo jistě skvělé a nacházeli by lépe podporu od zavedených organizací, a tím i odbornou pomoc ve zprostředkování poradenství a zejména k dosažení na okamžitou hmotnou pomoc státu při finanční tísni nebo tísni z fyzického vyčerpání z permanentního poskytování péče, to je snad stejně častá námitka jako finanční nouze. Kopou však dnes pořád sami za sebe, dají rozhovor jednomu médiu, čtenáři si přečtou, jak jejich syn dělá to či ono, že je mu třeba dvacet let, nosí pleny a pořád masturbuje a ještě k tomu je uvedeno, z kterého poměrně malého města jsou, takže si lze představit, že je de facto celé město zná, tak to je porušování práv toho člověka s postižením zcela určitě. Mimochodem uvedený příklad není vymyšlený, je podle skutečné situace, článku v týdeníku Reflex z tuším začátku minulého roku. Pečující maminka tzv. nízkofunkčního autisty tam tyto informace o plenách a tak dále plně uvedla, protože žádala pomoc v tíživé finanční situaci. Pokusil sem se ji kontaktovat s nabídkou lidskoprávní pomoci, leč bez zpětné reakce.
Na kurzu se také rozebíralo, že je u nás v plenkách to, že se sami lidé se zdravotním postižením hlásí za svá práva. Zejména se probíralo, kdy lidé s vysokofunkčním autismem v zahraničí mluví za všechny lidi na autistickém spektru. U nás jim to není dovoleno a zejména někteří rodiče nízkofunkčních autistů je zaženou zpět do kouta argumenty, že jen oni mohou mluvit za své „děti“. V podstatě debata nakonec skončí tak, že jsou přeci sami postižení, tak ať jim nic nevysvětlují o jejich potomcích.
Rodiče by měli prosazovat své zájmy jakožto pečující, v tom by měli mít plný prostor a v tom mají mou plnou podporu, ale nemohou se, prosím pěkně, kvalifikovaně vyjadřovat k zájmům a potřebám autistů jako skupiny, když sami autisté nejsou. To, že protestují proti takzvaně vysokofunkčním, kteří chtějí mluvit za autisty, to by podle mě neměli dělat, minimálně z důvodu řekněme slušnosti a úcty vůči takzvaně vysokofunkčním autistům. Tím spíše podle mě pečující rodiče nemají kritizovat ty autisty, kteří jsou schopní formulovat svůj názor na autistické problémy, natož když to bohužel mnozí pečující rodiče činí s tristními argumenty, že jsou na tom tito komunikující, zpravidla takzvaně vysokofunkční, o moc lépe, než jejich takzvaně nízkofunkční potomek, a tedy jeho potřebám nemohou rozumět tak dobře jako oni sami. Byl bych naopak velmi rád, pokud by rodiče pečující o takzvaně nízkofunkční autisty a takzvaně vysokofunkční autisté nalezli společnou řeč, protože jsem přesvědčen, že spojení dokáží pro autisty udělat více. V jednom takovém sporu s právě takovou měsíce panující dichotomií jsem se nedávno nabídl, že bych se ujal role jakéhosi neformálního mediátora a pokusil se dostat k jednacímu stolu autistickou veřejnost rozhádanou ohledně projektu Děti úplňku. Zda se mi to podaří, ale bude záležet hlavně na ochotě obou stran jednat. Vstřícně jednat.
Když pročítám některé diskuse, ve kterých někteří pečující rodiče poměrně ostře napadají vysokofunkční autisty výše uvedenými argumenty, které se stručně dají vyjádřit jako „naše nízkofunkční děti, o které pečujeme, mají úplně jiné potřeby, vy vysokofunkční jejich potřebám nerozumíte a nám nerozumíte, takže buďte zticha, my budeme formulovat, co je pro naše děti nejlepší“, tak si u toho říkám, jestli si uvědomují, že to píší lidem – s možná jinými projevy PAS než mají jejich děti, ale se stejnou diagnózou, jako mají jimi opečovávaní, a zda si uvědomují, že to není soukromá komunikace a každý nezúčastněný pozorovatel si může položit otázku, jestli se v soukromí nechovají obdobně nehezky k vlastnímu dítěti, protože se tak dokáží veřejně chovat k někomu s diagnózou poruchy autistického spektra jen proto, že má jiný názor.
Apeloval bych na to, že síla v prosazení větších práv a dalších zájmů autistů je, ostatně jako v celém lidskoprávním aktivismu, toliko ve velikosti a vlivu lobbystické skupiny.
Dalším tématem, u kterého se na vaší přednášce zastavila řeč kvůli mnoha dotazům posluchačů, bylo, zda matka, která skočila z mostu i se svým dospělým synem s PAS, spáchala tak jeho vraždu. Jak vlastně rozebírat tyto případy, kdy člověk vnímá to zoufalství matky, absenci pomoci od státu, neziskovek i rodiny v jejím případě, a zároveň mluvit o tom, že nemá žádný člověk právo na to vzít život druhému, byť je tak komplikovaný. Na kurzu to vzbudilo velké emoce.
Je otázka, jak to s ním vykomunikovala, zda vůbec měl schopnost posoudit a vyjádřit souhlas. A je otázka, zda matka využila všechny možnosti podpory nabízené státem či neziskovými organizacemi. A naproti ní je ale otázka, jestli s ní někdo pracoval správně a o všech možnostech pomoci jí řekl, zda jí kraj pomohl, který má povinnost. Samé otázky. Já na to samozřejmě mám nějaký názor, zda její čin byl nebo nebyl alespoň částečně legální a zda byl či nebyl alespoň částečně legitimní a zda byl či nebyl morální, atd., ale s dovolením si ho nechám pro sebe. V tomto konkrétním případě jsou totiž kvůli medializaci známá konkrétní jména a ač je moje funkce člena Poradního orgánu čestná a nejsem v zaměstnaneckém poměru k VOP, zavázal jsem se dodržovat etický kodex úřadu, a ať bych odpověděl jakkoli, pohyboval bych se už na tenkém etickém ledě. Jen můžu říci, že je zde pro mě hlavní otázka případné špatné sociálně-poradenské práce s touto osobou, která se rozhodla ukončit život a nelze stoprocentně odpovědět, že někdo něco nezanedbal.
A ta špatná práce s klienty je častý jev v České republice?
Nebude to vzácnost. Znám i případ, kdy stacionář odmítal jednoho muže pro agresivitu. Pak se vyměnilo vedení a tito noví lidé dovolili, aby si klienti ve svém volném čase mohli dělat to, co je baví. Předtím je nutili pořád vymalovávat omalovánky a z toho pramenila ta agrese. Takže s tím nežádoucím chováním u lidí ve stacionářích to může být i takto, že vzniká špatným vedením, špatnou prací s klienty. Deinstitucionalizace je v případě, kdy zůstává stejná budova, jen se mění na jiný režim a terénní práci, správně provedená pouze tehdy, jestliže nabere nové zaměstnance do vedení i do personálu vykonávajícího přímou péči. V opačném případě by se nezměnily vzorce chování ke klientům, které si personál přenáší a čím déle s klienty pracuje, tím hůře se starých vzorců chování zbavuje. Bylo by to jako jen přišroubovat na dveře novou tabulku, ale fakticky nezměnit nic. To, že se něco začne jmenovat chráněné bydlení, ale bude tam stejný režim jako v ústavu, tak to by bylo absurdní. Mám zprávy, že v některých ojedinělých případech takové pokusy o „pseudodeinstitucionalizaci“ byly, snad to zastaví kontrola zřizovatelů a Inspekce sociálních služeb, ale pokud ne, tak takovým zařízením hodlám jít nemilosrdně po krku.
Jak se díváte na to, že je tady negativní postoj k orgánu veřejného ochránce práv?
Ano, jsme, slovy jistého poslance, škodlivá instituce. Bohužel onen institut ombudsmana, z hlediska teorie právní vědy, je mnohdy hodnocen jako špatně zapadající do kontinentálního právního systému. Ale já s nimi nesouhlasím, věřím, že kdybychom neměli úřad veřejného ochránce, měli bychom specializovaný soud po vzoru dnešních správních soudů, nebo úřad, který by se jmenoval jinak, ale zastával tutéž funkci. První ombudsman Otakar Motejl byl respektovaný. Za Pavla Varvařovského se vytratilo to lidskoprávní, on chápal celý úřad úplně jinak, laicky řečeno jako správní orgán na kontrolu veřejné správy, takže Anna Šabatová to musela dát dohromady a vlastně znovu a lépe vystavět ono lidskoprávno. Pak jsou tady samozřejmě i lidé mediálně známí, kteří nemají rádi lidská práva. Bohužel dnes stačí, aby se paní doktorka vyjádřila k podnětu stěžovatelky o nošení náboženských symbolů, když tím náboženstvím bude islám a odpověď nebude pro stěžovatelku negativní, a rázem je VOP „škodlivou vítačskou zrádnou a kdo ví jakou ještě“ institucí. A to podpoří negativní vztah určité části veřejnosti k úřadu veřejné ochránkyně, poškodí i pověst práce našeho poradního a monitorovacího orgánu.
Má to smysl bojovat v ČR za lidská práva a proti stigmatizaci? Má to smysl vstupovat do krvelačných a polopravdivých diskuzí na netu?
Má smysl se ozvat, i když se může zdát, že jsme přecitlivělí, jsme „škodolibí žalobníčci“, fňukáme nebo děláme problémy. Ale my nefňukáme, nežalujeme, ale protestujeme, aby byl nevyhovující stav napraven. Kdyby v diskuzích nikdo nepsal proti zastaralým argumentům, polopravdám, tak by se legitimizovaly a fungovaly by dále. Když se například nebudeme ozývat proti výrokům o vhodnosti specializované školy pro handicapované děti, nebo proti té diferenciaci na samostatné skupiny zdravých dětí a postižených dětí při hovorech o inkluzivním vzdělávání, tak si těžko můžeme představit, že společnost přestane mít podvědomě spojeny postižené s řekněme nižšími výkony.
A za takové situace si sotva někdo zaplatí služby neslyšícího nebo nevidomého analytika. U nevidomého to bude ještě podpořeno tím, že v hovorové češtině přežívají hojně reziduální frasémy jako ,,mít klapky na očích“ nebo ,,být slepý k“ neboli frazémy spojující špatný zrak s nedostatkem informací – neplést prosím s frasémy jako ,,slepá ulička“, proti tomu nic nemám, zde totiž není přímá souvislost spojující nás s nedostatkem informací. Kdo si při takovém společenském nastavení objedná služby nevidomého právníka, snad vyjma specializovaných lidskoprávních témat, například na obchodní právo? Řekněme si upřímně, že téměř nikdo. I úplně nevidomí, neslyšící či ohluchlí dnes mohou ty nejnáročnější vysokoškolské obory vystudovat, ale dokud se to neodstraní, kolik z nich si najde práci v oboru stejně dobře placenou jako jejich intaktní kolegové, když společnost bude mít pochybnosti k jejich odborné způsobilosti a diplom evidentně nebude stačit? A všímám si také, že v diskusních fórech, nebo z úst takzvaných youtuberů, se dnes honě ozývají nadávky vystavěné na handicapu. Například jsem slyšel coby nadávku výrok ,,chová se jako by byl postižený.“ Nebo nadávku „jsi autista.“ Opravdu je třeba nepodceňovat tuto otázku, co podvědomě jazyk v sobě může nést za informaci a jak může zpomalit integraci a plné faktické zrovnoprávnění postižených.
Co s takovými lidmi, jako je jeden filmař, který opakovaně prohlašuje na sociální síti, že inkluze je peklo, že autisté jsou agresoři. Jako kdyby všichni byli jako ten jeden, který je ve třídě jeho dcery, možná je navíc podle informací z jeho statusů asistentkou špatně veden? Plánuje dokument pod supervizí segregačního pedagoga a obskurní média už mu dávají prostor? Koho o tom informovat? Vás?
Zde doporučuji cestu zdola nahoru. Když s takovým člověkem není dobrá řeč, oslovit onu asistentku, která podle vašich slov nepostupuje dobře, pokud to nepomůže, tak vedení školy, dále školská inspekce, existuje už i školský ombudsman a samozřejmě je možná i cesta podnětu přímo úřadu veřejného ochránce práv. Jistě, můžete se obrátit přímo na mě, ale pokud ve věci není něco, kde bych mohl soukromě zasáhnout ihned, tak coby rychlejší cestu doporučuji napsat podnět na e-mail podatelny ochránce, neboť bych já musel požádat kolegy z odboru ochrany práv osob se zdravotním postižením, o zpracování onoho podání a jen by se to protáhlo. Podrobnosti o tom, jak podat podnět, i více informací o našem Poradním orgánu, naleznete na stránkách na adrese Ochrance.cz.
Rozhodně bych tímto vyzval čtenáře, ať se nebojí a píší své podněty. Není nutné podávat přímo stížnost, chápu, že řada osob se sporu obává, nebo na něj pro handicap či jiné důvody nemá čas. Upozornil bych, že cenné a nyní nedostatkové jsou i podněty, které nás informují o nějaké špatné praxi. Je řada příběhů, které se ani k nám, členům Poradního orgánu, nemusí dostat. Například před posledním zasedáním, na kterém se řešilo téma Zdraví, jsem se jen shodou náhod a po svém aktivním pátrání po případech špatné praxe oslovením svých známých, dozvěděl, že před pár dny v jedné středočeské porodnici odmítali předat nevidomé novorodičce její dítě, dokud nezajistí přítomnost kohokoli vidícího, což jí oznámili v oslabené chvíli, dvanáct hodin po porodu. Porodnice sotva mohla mít u ženy pochybnost, že by nebyla matkou, a tedy zákonnou zástupkyní, a coby zdravotnické zařízení nemohli mít ani pochybnost, zda má paní omezenou svéprávnost, a svěření dítěte by mohlo znamenat ohrožení jeho života nebo zdraví. Neuvěřitelné. Hned druhý den jsem o tom osobně řekl paní doktorce Šabatové a uvedl na zasedání Poradního orgánu a snad všichni nahlas povzdechli, že to je hrozné a že je to intenzitou vysoko nad obvyklou ,,hrůznost“ většiny podání o diskriminaci, se kterými se setkáváme. Kdybych se však shodou náhod v deset večer nezeptal společné známé s onou rodičkou, tak bychom se o tomto incidentu ani já, ani Poradní orgán, tedy ani paní ombudsmanka, nedozvěděli, protože novopečená maminka má teď svých starostí samozřejmě dost a tento otřesný zážitek nemedializovala. Vše je o komunikaci. Uzavřel bych odpověď tím, co jsem částečně zmínil v odpovědi na předminulou otázku: Hlášení podnětů či vyjadřování nesouhlasu k praxi, jak se k postiženým osobám lidé či instituce chovají, není žádné fňukání či žalování, ale legitimní nátlak na změnu. Budu tedy rád, pokud nám pomůžete měnit věci k lepšímu.
_________________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto Dana Kriso / grafika Naďa Korbářová
VIZITKA
Jiří Černý, člen poradního orgánu úřadu veřejného ochránce práv, doktorand Právnické fakulty Univerzity Karlovy, občasný právní publicista, lidskoprávní aktivista a expert na práva lidí se zdravotním postižením. Po studijní stáži na soudě a výuce práva na gymnáziu působil přes dva roky v korporátní sféře, následně přešel do oblasti zdravotnického práva a pak do advokacie, kterou ale po jmenování poradcem ombudsmanky opustil a po expertní činnosti pro hnutí Praha sobě do komunálních voleb, zakotvil jako právník sociální služby a lektor v organizaci Quip, ve které nyní působí souběžně s funkcí poradce a pozicí externího doktoranda. Mimochodem je i osobou s postižením, což však důsledně odmítá uvádět vedle informací o kvalifikaci, neboť jak uvádí: „Bylo by krásné, správné a žádoucí, kdyby se například v médiích objevovaly osoby s postižením coby experti v různých oborech a byli by dotazováni na svůj vystudovaný obor a nikoli na svůj zdravotní handicap.“
BOX:
Jiří Černý o Úmluvě: „Dne 13. prosince 2006 přijalo Valné shromáždění OSN text Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, též známa pod zkratkou ,,CRPD“ (dále jen „Úmluva“), ČR ji i její Opční protokol podepsala 30. března 2007. Mezi prvními. Proces ratifikace úmluvy však trval do roku 2010, respektive ratifikační listina ČR byla uložena u generálního tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 28. září 2009. Podle svého čl. 45 odst. 2 tak pro Českou republiku vstoupila Úmluva v platnost dne 28. října 2009, vyhlášena však byla ve Sbírce mezinárodních smluv až 12. února 2010, – byť nutno dodat, že s účinností od 28. října 2009 – a to jako zákon č. 10/2010 Sb. m. s. (sbírka mezinárodních smluv, pozn. red.) Opční protokol neratifikovala Česká republika dodnes. Jeho neratifikování znamená, že ČR jako smluvní strana Úmluvy, neumožňuje uznat pravomoc Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením zabývat se stížnostmi jednotlivců nebo skupin jednotlivců na porušení práv vyplývajících z jednotlivých ustanovení Úmluvy. A například náš poradní a monitorovací orgán – k jehož zřízení se státy jako smluvní strany úmluvy zavazují, a který tak má svůj právní základ jak na úrovni úmluvy OSN, tak zákona, č. 10/2010 Sb.m. s., tak v zákoně o veřejném ochránci práv v novelizovaném znění – zahájil svoji činnost až v červnu 2018, kdy jsme byli nominováni a vybráni být jeho členy.“
Ve snadném čtení zkrácená forma zde
V PDF ve formě Easy to Read (snadné čtení) na webu Kvalitavpraxi.cz zde.
