Woÿta

Podzimní paní

Na louce za městem sedím,
na protější stráně hledím,
kde stromům listí žloutnout začíná.
Dívám se, sním
a rozjímám.
Kdyby podzim byla žena,
měla by padající listy zapletené do vlasů,
oči jako dvě čisté studánky,
tváře jak červená jablíčka
a rety jako šípky rudé.
Kolem krku šedavě bílý, lehký z mlhy šál
ve větru chladném by plápolal.
A jaký šat
této dámě dát?
Netřeba jí přezdobené róby.
Jenom krajka ze stříbřité jinovatky
prosté šaty barvy země zdobí.
Zlatavé střevíce –
v nich ať lehce kráčí
do luk i do lesů,
kamkoli jen ráčí.
Nebo ať vyjede si
na grošovaném oři.
Kudy jdou, tam pak stromy
nachem a zlatem hoří.