Mají jiní lidé stejné problémy se spaním jako já? Nebo jen neurodivergentní, či ani ti ne? ptá se Dodo ve svém následujícím textu a doufá, že díky němu najde lidi, kteří to mají s usínáním, nespavostí a deficitem po nedostatečném počtu hodin spánku obdobné. Existuje něco jako smyslová přecitlivělost, ale na spánek a jeho nedostatek?
Celý život jsem hůře spala. Už odmalička jsem usínala déle než mí vrstevníci, ale nikdy jsem to nepovažovala za nic zvláštního či snad patologického. Přijde mi zkrátka přirozené usínat tak, jak usínám, jinak si to ani nedovedu představit. To, že ostatní usínají dříve nebo záhy po uložení se ke spánku, není nic, nad čím bych nějak víc přemýšlela. A vlastně mne to nijak neomezovalo.
Od šesté třídy jsem ale začala občas usínat už velmi pozdě a pamatuji si, že jednou jsem šla do školy třeba jen po třech hodinách spánku. Fungovat jsem přesto dokázala znamenitě. Dokonce jsem se vychloubala před ostatními vrstevníky, že to určitě znamená, že potřebuju k životu méně spánku než oni. Teď bych ale zpětně dodala klišoidní povzdech: „Jak hluboce jsem se mýlila.“
Když mi v šesté třídě nastoupily i panické ataky, vše se pro mne stalo hůře snesitelné a spánek nebyl výjimkou. Začala jsem si všímat, že opravdu špatně usínám a že mi pak nedostatečný počet hdoin spánku nedělá dobře. V osmé třídě jsem dostala antidepresiva a melatonin. To zčásti pomohlo. Přísný časový režim tradiční školy mi také přišel vhod, a tak jsem sice do konce deváté třídy spala asi o něco hůře než většina lidí, ale nebylo to nic nezvládnutelného.
Lockdowny mi otočily režim o 180 stupňů
Naprostá změna nastala v období proticovidové celostátní karantény, kdy se mi spánkový režim několikrát otočil o 180 °. Bláhově jsem si totiž myslela, že absence rutiny a vyspávání mi pomůže, ale opak byl pravdou. Změnilo se i to, že jsem po nedostatečném počtu hodin spánku už nefungovala dobře. A tak začaly moje spánkové problémy vystupovat na povrch.
Začala jsem si více uvědomovat skutečnost, že zatímco ostatní lidé dokáží fungovat relativně v pohodě, i když se nevyspí, mně i sebemenší spánkový deficit zkazí úplně celý den. A že takových dnů bylo.
Cítila jsem se jako člověk trpící insomnií (nespavostí), ale když jsem se svěřila ve skupině lidí s nespavostí, někdo mi řekl, že co on by za mých sedm hodin spánku, se kterými nejsem spokojená, dal. Začala jsem se cítit jako neviditelná a všímat si, jak moc se v tomto ode mne společnost liší. Společnost je ohledně spánku nastavená úplně špatně. Místo toho, aby byla nastavená pro “noční sovy”, což je podle mě většina populace, vyhovuje menšině “ranních ptáčat”. Vzhledem k tomu, že jsem „noční sova“, neusnu, i když chodím ve stejný čas spát. Bdím dlouho, dokud mi úplně nevypne mozek. Své (ne)usínání jsem již popsala v článku: Nespavost je prokletí, vypráví autistka
Chybějící byť jen půlhodina je pro mě kolaps
Když jsem si vyslechla jakoukoliv přednášku o poruchách spánku, nikdo se nezmínil o tom, že by mohli mít lidé stejný problém jako já. Vnímám to tak, že narozdíl ode mne je většina lidí daleko flexibilnější a nesnáší spánkovou deprivaci tak špatně. Všichni spíš naznačují, že když člověk nespí dostatečně (třeba se i několikrát za noc vzbudí), může být druhý den spavý, zívá a to je všechno. Ale tak tomu u mne vůbec není! Stačí, že mi je upřena pouhá půlhodina spánku, a celý den jsem slabá, v lehké disociaci (“mimo realitu”), pálí mne oči a bolí hlava. Půlhodina pryč! Když spím méně než šest hodin, přidává se přecitlivělost na zrakové a sluchové podněty a cítím se tak slabě až na omdlení. Možná to sice takhle z textu nevyzní, ale je to opravdu nepříjemné. Sice jsem se nikdy neopila, ale takhle nějak si představuji kocovinu nebo zkrátka proflámovanou celou noc. Odborníci vlastně říkají, že krátký spánek – oni tím myslí v trvání čtyř hodin – představuje pro organismus stejnou zátěž, jako by měl v krvi 0,5 promile. Ale co když to někteří lidé – možná právě neurodivergentní – mají i v případě, že jim chybí byť jen půlhodina? Proto vnímám dlouhé usínání jako svůj sekundární problém. Primární je ten, že stačí velmi málo spánku ubrat a cítím to silně celý den. Všichni kolem mě nedostatek spánku snášejí lépe. Je to jako smyslová přecitlivělost, ale na spánek a jeho nedostatek.
A to nejhorší, co mi můžete udělat, je vytáhnout mne z postele o dost dříve, než mám zrovna nastavený režim, a ani mi nedovolit se povalovat. To se stávalo například, když se mnou ráno mamka ještě chodila k doktorům. To je pro můj mozek tak matoucí, že mi je celý den poté neuvěřitelně zle, je mi zima, chce se mi spát, ale usnout nejde a mám pocit, že jsem kousek od kolapsu. Naštěstí těmto situacím se dá jednoduše předcházet tím, že mne nikdo nebude tahat z postele dřív, než je můj čas, protože i když jsem nevyspalá a mám možnost se válet, přejde to později zpravidla jen v obyčejnou nevyspalost a ne v tuto horší.
Stačí každému člověku stejný počet hodin spánku?
Obecně mám lehký spánek. Ale pokud mne nikdo a nic ho nenaruší, budím se tak jednou za noc. Zkoušela jsem už na své problémy se spaním různé věci – melatonin, Atarax, CBD kapky, Trittico, Quetiapin, a ač jsem možná u některých z těchto přípravků pozorovala zlepšení, nic nebyl žádný zázrak. Nejslibnější se zdálo CBD. Jenže tím, že jsem kvůli němu vysadila melatonin, který jsem předtím brala dva roky (čili neúmyslně o dost déle, než by se brát měl), mi to rozházelo rytmus tak, že jsem celé léto prožila s mozkovou mlhou, slabostí a neschopností si odpočinout ani po dlouhém spánku. Došlo mi, že můj problém nebude primárně v tom, že bych spala málo – spím denně minimálně sedm hodin – ale jak přecitlivělé je mé tělo na sebemenší spánkový deficit. Možná si při čtení říkáte, ať si přes den po škole třeba “dám dvacet”, ale já přes den nikdy neusnu, i když jsem ve spánkové deprivaci.
Nemoc vše mění
Vypozorovala jsem také navíc další věc, která přišla zajímavá více lidem – mé problémy s nevyspalostí zdánlivě mizí, když mé tělo zatíží něco jiného. Může to být třeba menstruace, ale především nemoc. V horečce můžu spát tři hodiny a druhý den se paradoxně duševně cítím líp a zvládám toho mentálně víc, než kdybych byla zdravá. Když mám týden i pitomou rýmu, libuju si, že se konečně nemusím tolik ohlížet na to, kolik hodin spánku budu mít, když zase budu usínat dlouho… a bude mi spánek chybět. Takže ono to vypadá, že v zátěži to celkem zvládám, ale pořád to nemění nic na tom, že v každodenním životě to velmi snižuje jeho kvalitu, a to i když se jen trochu nevyspím.
S kamarády, kteří se poměrně vyznají v biologii, jsme nadhodili pár teorií, proč by tomu tak mohlo být, od toho, že to má něco společného s imunitou či hormony, až k možné poruše smyslového zpracování. Já se ale rozhodla, že se tomu budu snažit přijít na kloub, a tak jsem si řekla, že půjdu do komerční spánkové laboratoře, kde třeba budou znát odpovědi.
Doktor House nepřišel
Spánková laboratoř mne ale zklamala. Bylo vidět, že tam moc lidí s obdobným problémem nechodí, a bylo se mnou jednáno poměrně arogantně. A tak jsem se rozhodla napsat e-mail jedné z našich největších kapacit na spánek – profesorce Soně Nevšímalové.
Paní profesorka byla moc milá a ochotná pomoci, ale bohužel ani ona přesně nevěděla, co by to mohlo být. Prý se výzkum tak daleko ještě nedostal a nikdo se tomu tady nevěnuje. Řekla jen, že si myslí, že je to něco od neurodivergence a že se s tím budu muset naučit žít. Upřímně jsem byla tímto zjištěním zklamaná. Byla jsem naivní a představovala jsem si to jako v nějakém seriálu, kde člověka hned zkoumá celý tým odborníků a nakonec ještě přijde doktor House a řekne mi, co tedy se mnou je jinak.
Hledám lidi, kteří to mají se spánkem podobně
Došlo mi, že si asi budu muset pomoci sama. Kamarádka, která rozumí jídlu, mi upravuje jídelníček a doporučuje návyky na lepší spánek i životosprávu vůbec, tak to snad pomůže. Nyní mám vlastně jen pár možností. Buď se přestat snažit o jakoukoliv osvětu, což rozhodně nechci, protože si myslím, že nejsem jediná, kdo to takhle má. Anebo se můžu stát vědcem a zkoumat to vše sama. A tady mám zase dvě další možnosti – oficiální cestu a cestu undergroundového biohackingu.
Musím se přiznat, že ač se vědomě nevyžívám v anarchismu tolik jako spousta mých přátel, po zklamání z oficiální vědy mi zní ta poslední možnost asi nejpotentněji. Proto také píšu tento článek. Třeba se dostane k lidem, kterých se něco podobného dotýká či je to zajímá. Pokud byste měli zájem si se mnou o tom popovídat, můžete se mi ozvat na Instagramu: @dodoismus369, FB: Dodo Doudové či emailu: girahiro379@gmail.com.
Nevzdala jsem to
O dva roky později: Existují věci, u kterých jsem téměř ztratila naději na to, že se ještě někdy vyřeší, a má přecitlivělost na spánkový deficit byla jednou z nich. Vezměte si, jde o neduh, o kterém (s nadsázkou menší, než bych byla ráda) na internetu existuje jen jeden, tedy ten můj článek, a se kterým si nevěděla rady ani přední česká spánková odbornice. Lidé se na mne často koukali jako na nějaký zajímavý exemplář v zoologické zahradě, když jsem jim svůj problém vysvětlila, a já se tedy smířila s tím, že se nedá nic dělat a že si budu muset do konce života hlídat přísný spánkový režim. Tedy žádné dovolené, žádné akce dlouho do noci, žádné ponocování ani kvůli práci, nebudu si moci dovolit ubrat ze svého spánku, jelikož by mi druhý den bylo špatně… Představa, že takto budu žít celý život, že celý můj život se bude točit kolem spánku, že budu muset lidem neustále dokola vysvětlovat, že můj a jejich pocit nevyspalosti opravdu není stejný a že je to jako přirovnávat bradavici k rakovině, opravdu moc příjemná nebyla.
A pak přišla odpověď z místa, odkud bych ji nečekala. S mojí psychiatričkou jsme se rozhodly, že svá antidepresiva (nejdříve Zoloft a později Venlafaxin) už beru dost dlouho bez nějakého patrného zlepšení mé agorafobie. Přišlo mi, že je možná docela zbytečné, abych je tedy brala. A tak jsme začaly vysazovat. A staly se dvě věci. Spánek obecně se mi zhoršil, přišla daleko těžší nespavost, ale já také zjistila, že nevyspání zvládám lépe. Mnohem lépe. Že už pro mne pět hodin spánku není konec světa. Nespavost byla tak intenzivní, že jsem například třikrát do měsíce probděla noc, a tak se postupně nasadila dvoje jiná antidepresiva (Mirtazapin + Trittico), se kterými se mi podařilo spánek opět upravit s tím rozdílem, že přecitlivělost se tentokrát zpět naštěstí nedostavila. Zpětně opravdu vidím o to víc, jaký rozdíl to je. A o to víc mne také zpětně bolí komentáře lidí, kteří mi říkali, že je to jenom v hlavě či že se dneska taktéž špatně vyspali. Dříve jsem si snažila nalhat, že třeba to je opravdu normální, ačkoli mi bylo divné, že jako mladší jsem to přeci také měla jinak. Dnes, když už mám opět porovnání, vidím, že můj stav byl opravdu patologický a že je velký rozdíl mezi „normálním nevyspáním” a tím, kterým jsem trpívala já. Do budoucna o tomto problému plánuji napsat Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, aby to popřípadě nechali napsat do nežádoucích účinků Zoloftu a Venlafaxinu, protože jiným faktorem si tuto změnu u sebe nedovedu moc vysvětlit, a třeba to pomůže i ostatním lidem zjistit, „odkud vítr vane”. Myslím, že by také stálo za to tento článek přeložit i do angličtiny, jelikož, ačkoli se mi tomu stále moc nechce věřit, na anglickém internetu se počet článků na toto konkrétní téma velice pravděpodobně taktéž významně blíží nule. Nikdy bych si nepomyslela, že k tomuto článku budu kdy dopisovat odpověď a především řešení mé tehdejší záhady, ale opravdu se to děje. Je to taková pěkná tečka za tím mým případem, který ovšem nevyřešil žádný doktor House, ale já sama. I nyní tento článek dopisuji nevyspalá, jelikož jedeme z dovolené. Naspala jsem asi čtyři hodiny a cítím to. Ale velmi jemně, vyloženě mi to nepřekáží. A cítím, že tak to má asi správně být.
_________________________________
Text a kresba Dodo / snímky Canva.com
P.S. Tento text se nezabývá chronickým nevyspáním se, kdy se dotyčný budí každou noc i několikrát, nebo dlouhodobě už vůbec po probuzení v noci neusne.
Zajímavý odkaz na text o tom, jaký vliv má chronické nevyspání a co udělá s kognitivními schopnostmi a tělem: Stačí jedna noc málo spánku… To cítím i v případě, že mi chybí byť jen půl hodina spánku.
Pokud si chcete poslechnout přednášky od Dodo, můžete na YT kanálu ATYP magazínu. V roce 2020 o školství a vzdělávání na svobodném principu, v r. 2021 o smyslovém vnímání a v r. 2022 o vztazích u lidí na spektru, sexualitě, parafilii, LGBT+… v roce 2023 o speciálních zájmech u lidí na spektru (sestřih se připravuje).
Práce na tomto textu je placena z grantu Ministerstva zdravotnictví ČR a s finanční podporou hlavního města Prahy.
