Anankastická porucha osobnosti, neboli obsedantně kompulzivní porucha osobnosti, je porucha podobná OCD, ale s trvalými a hlubšími osobnostními odchylkami, které onomu člověku zdánlivě neznepříjemňují život, ale naopak je na ně pyšný. Mezi ně patří například: rigidita v myšlení, perfekcionismus, sociální konvenčnost, moralizování a posedlost kategorizováním, emocionální rigidita a tendence k neustálé kontrole. Je to jedna z nejmírnějších poruch osobnosti a může připomínat projevy Aspergerova syndromu. Dvaadvacetiletý student ekonomie a milovník Volva Jáchym nám přiblíží své vnímání světa s touto poruchou, která má tak těžko zapamatovatelný název. Za příklad takového člověka bychom mohli uvést pedantského a nesnášenlivého spisovatele v podání Jacka Nicholsona ve filmu Lepší už to nebude. Jáchym sám sebe přirovnává k filmovým postavám jako je Dexter a Michael Scofield.
Popiš mi, jak se u tebe tato porucha projevuje a co pro tebe znamená.
Poslední dobou se snažím vyhýbat slovům, jako je porucha nebo syndrom. U sebe bych to nazval spíš jako jinakost nebo nepovedenost oproti normálním lidem, která mi brání normálnímu soužití. A jelikož těchto odlišení u sebe pozoruju vícero, specifikuj, na kterou se zrovna teď ptáš.
Tuhle otázku jsem tu měla připravenou – jestli ti nevadí o anankastické poruše mluvit právě jako o poruše. Mně to třeba v případě mého Aspergerova syndromu vadí. Proč nepovedenost místo poruchy? Vždyť jsou to prakticky synonyma.
Nazývám to nepovedenost nebo už ta zmíněná jinakost z toho důvodu, že ji nemám diagnostikovanou psychiatrem. Byl jsem u lékařů, ale na nic nepřišli /více dál v rozhovoru, pozn. redakce/. Synonyma to možná jsou, ale nejde mi to přes jazyk. Vím o sobě věci, ve kterých jsem jiný než ostatní, a je občas těžké s nimi žít ať už z důvodu, že to působí problémy mně nebo ostatním, se kterými jsem v kontaktu. Prošel jsem si stavy, kdy jsem v životě nežil, jen přežíval, a teď se právě snažím tuhle jinakost využívat ve svůj prospěch, abych se z toho nezbláznil.
Jak se u tebe tahle jinakost (anankastická porucha osobnosti) projevuje? V čem vidíš klady, které můžeš využít ve svůj prospěch a v čem zase naopak slabiny?
Ty projevy je občas těžké popisovat nebo definovat, protože mi připadají naprosto normální. Můžou to být třeba nutkání provádět rutinní činnosti stále stejným způsobem bez zájmu ho jakkoliv měnit nebo přeskakovat. Pokud nějaký krok přeskočím nebo změním, trvá mi, než si na to zvyknu a mám z toho úzkosti – od slabých po silné, kolikrát i deprese. V tomhle ohledu se to trošku podobá právě AS. Slabiny jsou více zřetelnější, protože si spoustu věcí beru hodně osobně, nepoznám, jestli druhá strana narážky na mě myslí vážně nebo ne, nedostatek projevování empatie a emocí pak způsobí, že mám nepřiměřené nebo žádné reakce. Ale takhle obecně je těžké něco popisovat. Pokud mám mluvit o tom, v čem využít tyto trable k dobru, můžu zmínit například práci. Po období, kdy jsem měl sebevražedné myšlenky a opravdu jen přežíval, jsem si hledal nějakou letní brigádu. A jelikož mám rád, opravdu hodně rád čistotu, napadlo mě napsat e-mail do firmy s mytím aut. Nerad nějak zásadně měním prostředí, ve kterém se pohybuju, a tak už tu jsem dva roky a svůj potenciál udržovat věci v čistotě a pořádku využívám právě zde.
Když zmiňuješ ty emoce – říkají ti lidi třeba, že jsi robot? Přirovnávají tě k nějaké fiktivní postavě, nebo dokonce postavě z historie?
Mamka mi občas řekne, že jsem strašně chladnej a že jí často svým jednáním ubližuju. Kamarádům moje jednání zas tak nevadí, už mě znají, a naopak mě často žádají o rady, protože ví, že jim nebudu lhát a řeknu jim názor, co si myslím, nebo jak to může na ostatní působit, ale neřeknou to. A v práci ani možnost projevovat se moc nemám, ale opět kolegové ví o mně, že jsem silný logik, takže se tomu přizpůsobili. S více lidmi se nestýkám právě kvůli tomu, že emoce těžko projevuju. Pokud mě někdo nezajímá, tak se s ním fakt nebavím, jen abych udržel konverzaci. Co se týče fiktivních postav, sám sebe přirovnávám k Dexterovi. Po tom, co jsem tuto postavu popsal i kamarádům, vidí mě v něm i oni. Nedávno jsem se dodíval i na Prison Break a řekl bych, že mám hodně blízko i k Michaelovi Scofieldovi. Oba mají emoce, ale těžko je vyjadřují, oba dokáží manipulovat, Dexter má rád rutinu, Michaelovi zase záleží na přátelích.
A co romantické vztahy? Co nějaká přítelkyně?
Jednou jsem se o vážný vztah pokusil, ale nedopadlo to moc dobře. Teď se zaměřuju hlavně sám na sebe, pozoruju svoje vlastní chování, svoje limity, reakce a pořád i emoce a na vztah nejsem připravený. Vím, že kdybych potkal nějakou přítelkyni, z krátkodobého hlediska by to možná fungovalo, ale z dlouhodobého bych pro ni nebyl vhodným partnerem, protože sám ještě nevím, co chci.
Byl jsi někdy zamilovaný?
Těžko se mi to přiznává, protože nemám rád slovo láska, zamilovanost a cokoliv v tomto smyslu, ale ano. Byl. Dodnes na to určitým způsobem vzpomínám, co by, kdyby. Přeci jen jsem senzorik, vracení do minulosti je pro mě přirozené.
Můžeš, prosím, vysvětlit, co přesně pojem senzorik znamená?
Senzorik neboli smyslově vnímající člověk a jeden z charakterových prvků typologie MBTI. Senzorik má často retrospektivní myšlenky, těžko se mu uvažuje v budoucnosti a těžko odhaduje budoucí následky. Opak je potom intuitiv, který zase bere v úvahu spíše budoucnost a do minulosti se vrací jen, když musí. Jsem sice senzorik, ale postupem času se více přibližuju k hranici intuitiva.
Jo, já jsem intuitiv, MBTI je relativně přesná typologie. Máš pocit, že ta „strojovitost“ (rigidita, přehnaná pečlivost, neschopnost projevit emoce) je jen slupka, nebo to odráží realitu?
Nevím, po tom, co jsem jaksi osobnostně dozrál, jsem vyrostl v člověka, jaký jsem nyní. Nemyslím, si, že je to slupka nebo odraz reality. Jsem to prostě já, jak se na mě podepsalo určitým způsobem hrozné dětství a závěr střední školy.
Porucha osobnosti není vrozená jako třeba autismus. Je jasné, že ji patrně spustilo ono dětství. Můžeš nám aspoň trochu popsat, co se dělo?
Ještě před mým narozením můj otec mamku bil, kopal do břicha. Narodil jsem se s poškozenou nohou. Týrání jsem se taky nevyhnul, několik nehezkých vzpomínek mám, ale nerad o nich mluvím. Vzpomínám si například, jak jednou otec přišel domů a vzal mamce právě přinesenou výplatu. Ta se mu postavila do cesty, tak ji odhodil, až se bouchla o zeď do hlavy. Začal jsem křičet, tak mě vzal za nohu a začal se mnou mávat a třást hlavou dolů. Pak už si nic nevybavuju. Máš pravdu, že porucha osobnosti se projevuje až v dospělosti. U mě to bylo právě na konci střední školy, kdy se mi začal hroutit svět tak strašným způsobem, že jsem to všechno chtěl ukončit.
Zmiňoval jsi sebevražedné myšlenky v minulosti… Na mě ale pořád působíš jako člověk, který má dysthymii (vysoce funkční depresi), ale žije bez pomoci. Vyhledal jsi tenkrát nějakého odborníka?
Tak dysthymie a sebevražda se nemusí vylučovat, když to zachází do extrému. Ano, vyhledal, celkem už třikrát. Poprvé to bylo právě na střední škole, pak těsně po ní a nakonec pak asi půl roku poté. Je mi dvacet dva let, už tolikrát jsem chtěl vzdát život a nikdo z nich na nic nepřišel.
Z jakého důvodu? Bylo to kvůli podezření na PO, nebo ses chtěl zbavit depresivních stavů? Dostalo se ti nějaké pomoci?
První byla návštěva výchovné poradkyně. Bylo to krátce po tom, co jsem se spolužákovi svěřil s tím, že už nevím, jak s životem dál. A tak jsme řešili jen aktuální a akutní existenční problém. O témže problému byl druhý rozhovor, tentokrát už s psycholožkou. Řekla mi, že mám strach z odmítnutí. Dostal jsem pár rad, ale bez nějakého efektu. A třetí návštěva byla vyšetření na podezření na AS, s negativním výsledkem, avšak tady jsem pochopil, že mým primárním problémem není strach z odmítnutí, ale něco úplně jiného a co se už dlouhou dobu snažím zjistit. Vím jen, že tyto traumatizující následky společně s psychologickým dospíváním měly konečný vliv na můj aktuální psychologický profil.
Poslyš, mluvíš jako kniha 🙂 A jak ses od AS dostal k anankastické poruše osobnosti? Jak je vůbec možné, že ta třetí návštěva nedopadla prakticky nijak?
Jsem velký perfekcionista, vždycky se na lidi snažím zapůsobit tak, abych je hned neodrazoval a mám nutkání mluvit líbivě. Řekl bych, že před tím, než jsem přišel na OCPD neboli Anankastickou poruchu osobnosti, uběhla docela dlouhá doba, možná rok. Ale tomu zjištění vděčím v podstatě tobě, že? Tak nějak jsme se o tom bavili, vyměňovali si názory na poruchy osobností, až jsme narazili na jednu, která mě popsala opravdu do detailu. Třetí návštěva sice nedopadla nijak, ale myslím, že byla nejpřínosnější pro moje vlastní pozdější uvědomění si sebe sama.
Nikdy jsem nepochopil, proč se v psaném textu píše „Poslyš“ 🙂
Jo, dá se říct, že mám stejné zkušenosti. A vděčný mi nemusíš být, je to moje práce… nebo spíš bude. Ještě vím, že se domníváš, že máš sociální fobii. Máš nějaké výrazné momenty, kdy ti SF zasahovala do života opravdu výrazným způsobem?
Souvisí to s nízkým sebevědomím. Ale učím se s tím pracovat. On je totiž paradox, že mám malé sebevědomí a sociální fobii, ale jsem hodně egocentrický a egoistický. To pak klidně přednáším o cestování před 150 lidmi, ale jakmile mám mluvit v práci se zákazníkem, mám hodně nepříjemný pocit. Nebo když mám telefonovat někomu cizímu… Snažím se tomu vyhýbat. SF umí být hodně omezující, například když nedokážete zajít do obchodu a koupit si něco obyčejného, třeba oblečení.
A taky se rád vyhýbáš setkání s lidmi, které jsi poznal na internetu, co?
Nepoužíval bych slovo „rád“, ale je to pravda.
Ze strachu?
Možná jo. Třeba se tady právě projevuje ten strach z odmítnutí. A jelikož špatně projevuju emoce, stává se mi, že mi ty emoce „dojdou“ třeba až o pár dní později. A já jsem třeba smutný a vlastně ani nevím proč.
Aha, to zní jako alexithymie… jo, ta je docela hendikepující v mezilidských vztazích. A co tvoje rodina – máma, nevlastní táta a sestra? Ví o tvých neoficiálních diagnózách?
Vztahy s rodinou jsou komplikovanější. Nikdo o mých problémech neví, skoro se nesvěřuju. Se ségrou si rozumíme hodně, ale často tvrdí, že neprojevuju emoce. Třeba v situacích, kdy mám projevit radost, si toho všímá nejvíc a říká, že jsem jak autista. A jelikož s rodiči žiju ve společné domácnosti a začínám se starat čím dál víc sám o sebe a o to, co chci opravdu já, dochází často ke konfliktům.
Zajímavý přirovnání vzhledem k tomu, že docela dost autistů projevuje svoje emoce poměrně explicitně. Dělá ti něco radost, která je i trochu viditelná na tvém chování a neverbální řeči těla?
Radost se mi těžko popisuje. Buď je to stav krátkodobé euforie, kdy je mi prostě dobře, anebo je to stav dlouhodobější, řádově v dnech, kdy jsem prostě šťastný. Pokud je to ten první případ, tak se snažím naschvál nevybočovat z mých normálních reakcí a zachovávat si ve všech situacích chladnou hlavu. Sem tam se neubráním úsměvům a tak. Pokud je to ten druhý případ, upřímně si to užívám, protože si myslím, že po všem, co jsem si prožil, si to zasloužím.
A má to nějaký konkrétní spouštěč, nebo se ráno probudíš a najednou ti nebe připadá hezčí, ptáci líbeznější a lidi příjemnější?
Tady právě nastává ten problém s pozdním uvědomováním si emocí. Například, když se dozvím, že se mi povedla zkouška, tak to beru podobně, jako kdybych se dozvěděl, že jsou levnější rohlíky. Nic mi to neřekne… Ale třeba večer mám z ničeho nic lepší náladu a já ani nevím už proč. A pak jsou situace, kdy vím, že bych se měl radovat, tak se raduju, ale uvnitř to opravdu necítím, a tak se to snažím nějak navodit. Ale to mi nefunguje.
Jaké jsou tvoje další zájmy kromě nadměrných obav?
Nevím, zajímám se rád o to, co aktuálně dělám. Rád poslouchám hudbu, vidím zvuky (synestezie, poznámka redakce), takže je to pěkná kombinace. Rád fotím. Baví mě filozofovat s kamarády o smyslu různých věcí a tak…
Takže to mám chápat, že máš velmi malý počet zájmů, za to se jim jako správný anankasta věnuješ velmi hluboce a do detailu?
Přesně tak. Například jsem se sám naučil hrát na kytaru jen kvůli jedné písničce, kterou jsem se chtěl naučit. Například se mi povedlo překonat SF, kdy jsem hrál písničky na přelidněném náměstí.
A co psaní? Ty máš blog Asociál v rozpacích. Funguje pro tebe jako nějaká forma terapie?
Píšu rád, ale dokážu se opravdu pěkně rozepsat jen o věcech, které se mě bezprostředně týkají a řekl bych, že je to i něco, za co mě ostatní obdivují. A můj blog… no… poslední příspěvek je z 26. listopadu 2016, ale pořád na něj myslím, a dokonce pár dní zpátky jsem přemýšlel, že něco napíšu, ale čekám na nějaký vhodný podnět. Nevím, jestli je to forma terapie. Spíš si tím chci uklidnit svoje ego, takže možná jo.
Máš nějakou vizi o své budoucnosti?
Vizi o budoucnosti… To je zajímavá otázka, zatím jsem nad ní nepřemýšlel. Snažím se budoucnost nějak neformovat, protože nechci mít očekávání. To je pro úzkosti a deprese jeden z kamenů úrazu. Mám několik takových dílčích životních snů, kterých chci dosáhnout a uvidím, co se mi na cestě při jejich plnění vyskytne za příležitosti.
A podělíš se o nějaký?
Moje uzavřenost mi to moc nedovoluje, spíš se podělím například o jeden, který jsem si splnil, a to bylo právě pořízení mé úplně první zrcadlovky a naučení se fotit na ni.
Řekneš někomu o tomhle rozhovoru?
To uvidím, až si ho přečtu.
Máš nějakou myšlenku, co bys chtěl sdělit čtenářům? Nebo poznatek? Cokoliv.
Vím, jaké to je, bojovat se sebou samým, s odmítáním druhých lidí. Přál bych si v době, kdy jsem měl sebevražedné myšlenky, mít vedle sebe právě sebe samého v této době. Abych si řekl, že jsou okamžiky, pro které tu jsem rád a že některé věci prostě potřebují čas. Taky bych si řekl, ať se nesnažím žít život podle něčího očekávání, ale podle toho, aby to bylo příjemné mně samému. Ono totiž jen díky upřímnosti se dostanete do kontaktu s lidmi, kteří jsou na stejné vlně a mají stejný způsob myšlení. A pokud někoho takového nemůžete najít, dejte tomu čas. A pokud na to nemáte sílu, nebojte si říct o pomoc. Můj oblíbený citát je od Wentwortha Millera: “You only cry for help if you believe there is help to cry for” (Křičíš o pomoc, jenom pokud věříš, že existuje pomoc, pro kterou můžeš křičet”
_____________________________________
BOX:
Anankastická porucha osobnosti /F 60.5/ je typická extrémními projevy pořádkumilovnosti, systematičnosti, emocionální rigidity, tvrdohlavostí v dodržování vybudovaných rutin a pravidel, tvrdošíjným hájením vlastních přesvědčení a tendencemi k neustálé kontrole. K hlavním problémům spojeným s anankastickou poruchou osobnosti patří: umět se přizpůsobit proměnlivým situacím života, prožívání silné úzkosti, pokud je třeba změnit zažité chování a stereotypní chování k druhým.
