O oddělení 18B se dočtete v řadě psychologických učebnic. Je to místo, kde na sobě lidé intenzivně pracují a je svým způsobem v České republice ojedinělé. ATYP magazín by vám ho proto rád představil v rozhovoru s PhDr. ROMANOU SUCHOU, která je klinickou psycholožkou a psychoterapeutkou tohoto oddělení a také autorkou mnoha knih pro děti.
Mohla byste nám něco povědět o vašem oddělení?
Naše oddělení má dlouholetou tradici. Bylo založeno v r. 1971 prof. Stanislavem Kratochvílem – našim předním psychologem a psychoterapeutem. V loňském roce jsme tedy oslavili krásné polokulaté výročí – 45 let od jeho založení. Profesor Kratochvíl na našem oddělení stále pracuje, je plný energie, optimismu, velmi si cením jeho lidského přístupu i ochoty předávat své letité zkušenosti. Celé oddělení 18 B v PN Kroměříž funguje na principu terapeutické komunity a patří mezi první komunity v rámci celé ČR. Je zmiňováno v učebnicích psychologie a my se i nadále snažíme rozvíjet tradici a udržet jeho dobré jméno. Troufám si říct, že se nám to daří, protože k nám přijíždí pacienti z různých koutů naší republiky.
Komu je léčba určena?
Léčebný program na tomto oddělení je určen pacientům s neurotickým onemocněním – což je lehká duševní porucha, jejíž příčinou jsou adaptační problémy, chybné sociální učení, konfliktní mezilidské vztahy i osobnostní vlastnosti pacienta. Často sem přichází lidé, kteří zažívají nějaké krizové období a které něco intenzivně trápí. Důležitá je motivace pacienta – jeho upřímný zájem se neurotických obtíží zbavit. Pacienti jsou přijímáni na základě písemného doporučení psychiatrů, psychologů i praktických lékařů. Objednací lhůta zpravidla nepřesahuje 1 měsíc. Doba léčebného pobytu je pevně stanovena na 6 týdnů – dnem nástupu je pondělí a končí se v pátek.
Mluvila jste, že oddělení funguje na principu terapeutické komunity. Co je vlastně terapeutická komunita?
Terapeutická komunita je komplexní metoda, která je postavena na využití denního režimu i veškerého času k psychoterapeutickým účelům. Základem jsou jasná pravidla a pevně stanovený režim. Při léčbě se uplatňuje systém týmové spolupráce psychologa, psychiatra, středního zdravotního personálu i sociálního pracovníka. Terapeutická komunita také podporuje spoluúčast pacientů na řízení a plánování jejich léčby.
Co klientům léčba přináší? 
Už samotné členství v komunitě může být pro mnohé pacienty silnou korektivní zkušeností. Zvláště pro ty, kteří mají minimum společenských kontaktů, žijí izolovaně a nevěří si – trápí je pocit, že nemají druhým co nabídnout. Komunita jim pak zprostředkovává zážitek otevřených a respektujících vztahů, kde mohou zažít vlastní zajímavost a potřebnost pro druhé a získat sebevědomí. Prostřednictvím zpětných vazeb od ostatních dostávají cenné informace o tom, jak působí navenek. Mohou tak dospět k náhledu, díky kterému lépe porozumí příčinám svých psychických problémů, pochopí dříve neuvědomované souvislosti a uvědomí si vlastní podíl na svých problémech a konfliktních situacích.
Celá léčba v podstatě vychází z intenzivního celodenního programu, který je velmi pestrý a různorodý. Do programu jsou zařazovány různé činnosti z běžného života – pracovní činnost v kolektivu, úklid a stolování, sport, vycházky i společenská zábava. Důraz je kladen na to, aby pacienti trávili co nejvíce času pohromadě a mohli se tak projevit v různých situacích, díky kterým lépe poznají a pochopí sebe i druhé.
Jak takové poznávání sebe i druhých v rámci komunitního dění probíhá?
Vše, co se v komunitě stane je využíváno v terapeutickém procesu. Program je vytvořený tak, aby se do něj mohly promítnout navyklé způsoby chování pacientů z běžného života. Prostředí komunity i vztahy v ní jsou poměrně blízké životu mimo léčebné zařízení. Při společném soužití pacientů dochází k vzájemným interakcím, ale také konfliktům a problémům, které se učí konstruktivně řešit – může na nich dále pracovat i v rámci skupinové psychoterapie nebo v nácviku sociálních dovedností.
Jak funguje terapeutická komunita na vašem oddělení 18B?
V rámci naší komunity pracují dvě samostatné terapeutické skupiny, které se během týdne setkávají při společných aktivitách. Na plánování těchto aktivit se podílejí samotní pacienti, kteří mají svou samosprávu. Každá skupina si volí svého zástupce – šerifa, který je ve funkci jeden týden. Zvolení šerifové pomáhají skupinu organizačně řídit, zahajují a ukončují sezení, určují služby, které se starají o pořádek na oddělení. Každý den probíhají ranní schůzky celé komunity, kde se řeší organizační úkoly a jednou týdně je „velká“ komunita, na které jsou za přítomnosti terapeutů diskutovány pokroky v léčbě jednotlivých pacientů. Nejdůležitější součástí léčby je skupinová psychoterapie, která probíhá každý den a trvá jeden a půl hodiny. Jako velmi silný prožitek pacienti vnímají psychodrama, v rámci kterého přehrávají problematické scény ze svého života a dostávají tak prostor k odreagování emocí i přijetí alternativních možností zvládání dané situace. Podnětná je i psychogymnastika, ve které neverbálně ztvárňují postoje, pocity i vztahy. Součástí terapeutického programu je také nácvik sociálních dovedností, skupinová hypnóza, přednášky na různá témata (jako například konstruktivní hádka, transakční analýza a jiné), dále činností terapie a sportovní aktivity. Všichni pacienti se během pobytu učí autogenní trénink, který jim pomáhá navodit potřebný stav rovnováhy a klidu.
Prozraďte nám něco víc o skupinové psychoterapii.
Síla skupinové psychoterapie spočívá ve skupinové dynamice, která je založena na vztazích a interakcích mezi jejími členy a terapeutem. Psychoterapeutická skupina je vlastně jakýmsi umělým modelovým prostředím – mikrosvětem, který umožňuje sebepoznání a poskytuje bezpečný prostor, kde pacienti hovoří o svých starostech, osudech a problémech. Hlavními zásadami práce skupiny je otevřenost, upřímnost a také tolerantnost k jiným.
Cílem skupinové psychoterapie je především růst a rozvoj vlastního potenciálu. Pacienti zde získávají podporu i kritické podněty od ostatních. Poznávají tak nejen své rezervy a způsoby, jak je překonávat, ale především nalézají své silné stránky, na kterých mohou stavět a které se učí lépe a více využívat. Mohou zde přehodnotit postoje i svůj život, učinit nová rozhodnutí k tomu, aby si zařídili svůj život doma lépe – bez neurózy.
Zmínila jste, že jedním z nejsilnějších prožitků je pro pacienty psychodrama. Mohla byste nás blíže seznámit s touto technikou?
Jedná se o zjednodušené divadlo, které slouží psychoterapeutickým účelům. Namísto toho, aby pacient o dané události pouze hovořil, tak ji ztvární dramatickým způsobem. Na našem oddělení k tomuto účelu využíváme jeviště, které představuje ohraničený a zároveň bezpečný prostor. V psychodramatu představuje pacient sám sebe – vystupuje zde jako protagonista ve vlastním příběhu. Dále v něm účinkují pomocní herci, které si protagonista vybírá z řad diváků, aby mu pomohli ztvárnit danou situaci. Terapeut vystupuje jako režisér, který hru vede a vstupuje s interpretacemi, využívá poznámek a reakcí pomocných herců i publika. Tím, že je do procesu zahrnuto celé tělo (postoje, gesta, hlas), dochází ke zpřítomnění pocitů a jejich znovuprožití, vybití potlačených emocí a nakonec i očištění se od nich.
Jak vypadá psychogymnastika?
Psychogymnastika je metoda, ve které pacienti beze slov vyjadřují různé situace, pocity a vztahy za pomocí pohybů, gest a mimiky. Tím, že je vyloučena řeč, se samozřejmě projev člověka značně ochudí, ale zároveň je možné pozorovat řadu věcí, které nám při běžném hovoru unikají. Právě v pohybu se mohou projevit i některé jiné složky a tendence osobnosti – což nám může pomoci více poznat a pochopit sebe sama. Třeba v takovém tématu „Strážce pokladu“ se pacienti na straně jedné o sobě mohou dovědět, jak umí vzdorovat naléhání a na straně druhé, jak se jim daří prosazovat své potřeby a přání. Dalším zajímavým tématem je „Vláček“, ve kterém mají možnost poznat, zda je pro ně příjemnější někoho vést nebo být veden.
A na závěr, jaká je vaše oblíbená psychoterapeutická technika?
Já osobně jsem absolvovala sebezkušenostní výcvik v Modelu Virginie Satirové. Mou oblíbenou technikou je sochání, kterou Virginie Satirová využívala při práci se skupinami. Je to technika, ve které se podobně jako v Morenově psychodramatu uplatňuje určitá dramatičnost a divadelnost. Místo toho, abychom o vztazích mluvili, tak je ztvárňujeme tělesnými pozicemi. Pacient si staví do prostoru sebe i další zástupce a v sousoší tak ztvárňuje danou vztahovou situaci. Nastavené tělesné pozice a vzdálenosti nám mohou lépe zviditelnit komunikační a vztahové vzorce, které si pacient dříve neuvědomoval.
Čtenáři se mohou těšit na další články o psychoterapeutických technikách a na příběhy skutečných pacientů oddělení 18B.
_________________
Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv PN Kroměříž / úvodní foto Pixabay.com
VIZITKA:
PhDr. Romana Suchá, klinický psycholog a psychoterapeut
Vystudovala Filozofickou fakultu UP Olomouc – obor psychologie. V psychiatrické nemocnici pracuje od r. 2008. V minulosti pracovala v oblasti řízení a rozvoje lidských zdrojů a také jako školní psycholog. Jejím koníčkem je literární a výtvarná tvorba pro děti. Napsala řadu oblíbených knih, ve kterých uplatňuje znalosti a zkušenosti z oboru psychologie (nakladatelství Portál, Grada, Albatros). Ve své tvorbě se snaží podpořit zdravý vývoj dětí v mnoha oblastech – především v rozvoji řeči, pohybových dovedností (hrubé i jemné motoriky), prosociálního chování, vytvoření zdravého vztahu, ať už s osobou blízkou nebo vrstevníky. Některé knihy byly převedeny i do podoby elektronických aplikací a hraček. Mezi nejoblíbenější patří tetralogie básniček vydaných v nakladatelství Portál (Rozpustilé básničky, Veršované rozcvičky, Dovádivé básničky, Šikovné básničky). Malí čtenáři si též oblíbili knížku „Můj kamarád skřítek Vítek“ a já osobně mám nejraději „Divadélko se zvířátky v ZOO“, ke kterému si na webových stránkách nakladatelství můžete stáhnout i papírové loutky. Zajímavé jsou také cvičebnic s čertíkem Kvítkem, jejichž přílohou jsou tzv. „kouzelné karty“, které dětem pomáhají při učení vyjmenovaných slov, psaní s, z nebo slovních druhů (díky grafickému zpracování karet si děti učivo lépe zapamatují).
BOX:
OSMNÁCTKOVÉ ČTRNÁCTERO
1. Dodržuj přesně denní režim.
2. Nemlč jako ryba. Mluv o všem otevřeně a upřímně před kolektivem.
3. Vylez z ulity. Neizoluj se sám ve skupince, neutíkej se svými problémy od kolektivu.
4. Pomoz spolupacientům zapadnout do kolektivu a poznat a změnit jednání, které je příčinou jejich neurózy.
5. Neztrácej čas hovorem o problémech obecných, ale soustřeď se hned na konkrétní problémy své i jiných.
6. Nehovoř všeobecně, ale řekni, co cítíš ty, tady a teď.
7. Nevynášej sdělení o osobních problémech spolupacientů mimo kolektiv.
8. Piš do deníku denně své myšlenky, a nakonec si vytvoř svou vlastní formulku.
9. Cvič relaxaci 3x denně, každý týden jeden pocit.
10. Hýbej tělem při rozcvičce, práci a sportu.
11. Nepij alkohol během léčby ani kapku.
12. Napiš svůj životopis a sděl jej do 14 dni od nástupu.
13. Používej psychodramatu a pantomimy, abys vyjádřil jak cítíš a jednáš ty i druzí a vyzkoušel i jiné způsoby jednání.
14. Vyslechni názory a podněty druhých, přemýšlej o nich, ale rozhoduj se sám!
VIZITKA
Oddělení 18B psychiatrické nemocnice v Kroměříži je specializovaným oddělením komunitního typu, které poskytuje moderní léčbu skupinovou psychoterapií a řadou jiných psychoterapeutických technik. Oddělení je koncipováno jako jedna komunita. V terapeutické komunitě se léčí neurotické poruchy, dalším typem poruch, kterým se oddělení věnuje, jsou depresivní poruchy a dekompenzované poruchy osobnosti. Přijímají se muži i ženy od 18 do 55 let z celé ČR na doporučení lékařů a po vyplnění speciálního dotazníku.
