Naše dcera, jakožto dítě žijící s autismem (plus ADHD, svalovou hypotonií a několika „bonusy“ typu úzkosti či fobie), má jednoho úžasného psího kámoše. Jmenuje se Max a je zlatý. Jak povahou, tak rasou – je to totiž zlatý retrívr. Ráda bych vám v prvním článku napsala, v čem dokáže asistenční pes pomoci autistickému dítěti, a v dalším dílu zážitky ze soustředění, které každoročně pořádají skvělí lidé ze spolku Pes pro tebe, z. s., kteří také vycvičili našeho psa.
V čem dokáže asistenční pes pomoci autistickému dítěti
U nás je těch oblastí hodně a mám pocit, že stále odkrýváme nové možnosti. Pokud jde o pomoc psychickou, je Max pro naši dceru oporou, v případě potřeby i bariérou mezi ní a tím, z čeho má Barunka aktuálně strach. Slovy opora a bariéra myslím například situaci na hřišti. Naše dcera má totiž výraznou sociální fobii – hodně se bojí dětí, zejména těch malých. Zřejmě jsou pro ni špatně čitelné. Max dokáže přesně vycítit moment, kdy se například dítě příliš přiblíží (překročí jakousi neviditelnou hranici) a v tu chvíli si k Báře prostě stoupne. Vytvoří přirozenou hranici. Dříve by toto byla situace, kterou bychom museli řešit úprkem do ústraní. Takto může Bára zůstat v centru dění, je přirozeně „chráněna“ a děti ani nepostřehnou, že je něco „jinak“. Čili je to taková přirozená integrace.
Se psem jde lépe komunikace s ostatními
Max je i komunikátorem. To je myšleno tak, že když lidé (včetně dětí) vidí pejska, začnou se o něm s Bárou bavit. Teď jsme ve fázi, kdy tyto rozhovory začíná naše dcera sama. Pravda, zatím si troufá oslovit jen dospělé, ale i to je moc fajn. Hovory se pak přirozeně stočí na další zvířata. Většinou Bára třeba v autobusu odchytí starší paní, ta jí potom i poděkuje za zpříjemnění jízdy. Samozřejmě, že hovor bývá poněkud kostrbatý (přece jen, dcerka má poruchu komunikace), ale protože je na Maxově vestičce nápis „asistenční pes“, lidi napadne, že něco zkrátka není tak, jak obyčejně bývá, a vůbec nic neřeší. Neptají se, a já tím pádem nemusím vysvětlovat a používat slovo „autista“. Dříve jsem jej vyslovovat musela a dcera se mohla cítit ponížena (byť ví, že být autista pro nás znamená jen mít jiný způsob myšlení, vnímání a prožívání, než má většina ostatních). To teď jednoduše neexistuje.
Pes zlepšuje schopnost vyjadřovat pocity
Další věcí je vyjadřování pocitů a vlastně i jejich prožívání. Z Barunčiných úst často padá věta „Maxi, já tě mám moc ráda“ nebo „Maxi, ty jsi můj miláček“. A to je prostě nejkrásnější. Nota bene když si toto dcerka přenese i na nás a slýcháme tedy „Mami (tati), mám tě moc ráda“. To jsou chvíle, kdy si člověk říká, že i kdyby nic jiného s pejskem nepřišlo, jen pro tohle to všechno stálo za to. Dcerka se také díky Maxovi přirozeně učí myslet na druhé. V tomto směru ji musím ve zverimexech i dost korigovat, nakoupila by pro něj naprosto všechno. Pokud jdeme například k veterináři, pak zásadně i s ní, chce vše se svým psím kámošem absolvovat. Dokonce si s sebou nosí plyšová zvířátka a naši skvělí páni doktoři je „ošetřují“. Zažijeme tedy i spoustu legrace a rozhodně jsme pro okolí nepřehlédnutelní a nezapomenutelní.
Pes je ochráncem v nebezpečí
Je tu ale i pomoc fyzická. Dcera nevnímá nebezpečí a je schopna vběhnout pod auto. Vzhledem k její citlivosti na tělesný (v letních dnech navíc zpocený) dotyk jí vadí držet se za ruku. K tomu má také tendenci různě poskakovat, tudíž kupříkladu při vstupu do rušné silnice vzniká poměrně výbušný koktejl. Jde-li s pejskem, pak je její krok klidný. Vodítka se Bára nepustí – není tam ten pro ni nepříjemný pocit zpocení a přílišného dotyku. Chodíme v takovém „trojlístku“ – já, u své levé nohy držím Maxe za vodítko připevněné k obojku, u Maxova levého boku jde Barunka s druhým vodítkem připnutým k jeho vestě. Pejsek je vycvičený tak, že když dojdeme na kraj chodníku, zastaví, a dokud ode mě nedostane povel, nejde dál, takže Báru prostě zarazí, protože ona se vodítka opravdu nepustí.
Pes přináší zlepšení jemné motoriky dítěte a odbourává případný strach z doteků
Naše dcera dříve nesnesla jakékoliv dotyky. Myslím tím kontakt se srstí, dokonce jí vadily i plyšové hračky. Díky Maxovi (a také Oliverovi – zlatému retrívrovi, který s ní dříve dělal canisterapii, a Nácíčkovi – koníkovi, na němž jezdila hiporehabilitaci) je toto stoprocentně odblokováno a Barunka dnes hlazení zvířat vyloženě vyhledává.
Další fyzickou, ale vlastně i psychickou pomocí je právě canisterapie, na kterou je Max cvičen. Díky ní se nejen posouvá dál hrubá i jemná motorika, ale také se zcela zastavily autistické afekty. A když už nějaký přišel, byl díky Maxově zásahu do dvou minut pryč. Zázrak? Ano, čtyřnohý.
Tolik tedy k vyprávění, jak pomáhá asistenční pes u dítěte s autismem. Jen dodám, že výcvik je individuální, dle potřeb klientů, a tak samozřejmě u jiné rodiny může čtyřnohý pomocník vypomáhat i jinak.
______________
Na základě osobních zkušeností napsala Petra Jungmannová, matka 9leté Báry, přezdívané Babu / úvodní foto Monyka Photography / další snímky archiv ATYP magazínu a rodiny
