Vánoce a autismus. V nynější době mnohokrát skloňované slovo. V někom budí hrůzu, někdo jej spojuje s genialitou, u dalších vyvolává spoustu otazníků. My máme doma dva syny a oba jsou autíci. Možná se budete divit, ale Vánoce u nás vypadají podobně jako v ostatních rodinách. Nebo ne?
Kapr potřebuje pořádně umýt
Když byli kluci menší, kupovali jsme živého kapra, kterého jsme mívali tak den dva v kádi v koupelně. Mladší syn neustále hlásil, že kapr smrdí. Když jsem ho načapala, jak se nad kaprem sklání se sprchovým gelem v ruce, začala jsem koupelnu zamykat. Starší syn se kapra bál, u něj žádné riziko mytí ryby nebo něco podobného nehrozilo. Zamknutá koupelna mu naopak vyhovovala, protože to chápal tak, že na něj ta divná ryba nikde nemůže vyskočit, nebude na něj někde číhat, zkrátka neuteče. Nakonec kapr pobyt u nás vždycky přežil, tedy dobu, po kterou přežít měl, jen pak bylo třeba nějak vysvětlit, kam se poděl. Říct jim, že skončil na svátečním stole, nepřipadalo v úvahu, a tak jsme vymýšleli se zbytkem rodiny různé historky, co se s ním asi tak mohlo stát. Jeden rok jsme třeba tvrdili, že když se doma nekrmil, zhubl, zmenšil se a uplaval odtokem pryč a už si plave v řece. Další rok se vyprávělo, že jsme ho s tatínkem v noci, když spali, odnesli zpátky do rybníka.
Cukroví s tatarkou
Velmi ráda jsem vždy pekla spousty druhů cukroví. Když byl mladší syn miminko, ještě se to dalo, ale postupem let jsem počet druhů snižovala. Mezi jeho třetím a čtvrtým rokem jsem přestala péct úplně. Syn má k PAS i těžkou formu ADHD a vytahovat ho co pár sekund z mouky nebo hlídat vajíčka, když se rozhodl s nimi házet, byl nadlidský výkon. Nebo když chtěl péct úplně sám, to pak připomínalo konání pejska s kočičkou, kteří v knize Josefa Čapka chystali sváteční dort. Do mouky nalil polévkové dochucovadlo, vysypal cukr, nalil jogurt, tatarku apod. Proto jsem tuhle činnost, s těžkým srdcem, vzdala. Záměrně píšu o mladším, protože starší syn nemá žádnou z forem ADHD a jako dítěti s těžší formou autismu mu ke štěstí postačily noviny, které si mezitím někde v koutku škubal a přehazoval z jedné misky do druhé; u této činnosti vydržel i několik hodin. Nyní se začínám k pečení opět vracet, dokonce jsme s mladším synem spolu plnili formičky na pracny a vykrajovali kolečka na linecké. Jednu činnost však zvládá jen velmi krátkou dobu, a tak ho to brzo přestává bavit. Navíc ještě než stihnu rozválet těsto, už křičí, že chce vykrajovat. Během pečení mi v levém uchu zní „Jednou v roce na Vánoce…“ na střídačku s písničkou od Slzy „Čím blíž jdu k tobě, tím jsi dál…“ a v pravém uchu zase „Zkraje týdne ovlivní počasí u nás okluzní fronta…“. Nakonec manžel sdělí, že nic z toho se nedá poslouchat, a zapíná nějaký „nářez“. Do toho následuje řev kluků, že chtějí mít jen to svoje. Pokaždé si říkám, že už musím Ježíškovi napsat o troje sluchátka a jedny špunty do uší.
Lepší je výzdoba z petky
Vánoční výzdobu jsme dřív omezovali na minimum. Pouze stromeček – a ten se zdobil jen den před Štědrým večerem. Stromeček jsme navíc pro jistotu upevňovali pomocí drátů a špagátů k obývací stěně. Skleněné baňky, ještě z mého dětství, postupně, jak je děti rozbíjely, nahrazovaly plastové a i ty občas vzaly zasvé, když mladší nemohl přijít na to, proč nejdou rozbít, snažil se je alespoň rozšlápnout. O adventním věnci, větvičkách nebo svíčkách jsem si mohla nechat jen zdát. Pejska máme venkovního a kočku nemáme, zato mladší syn vydal za oba dohromady. Ničil, trhal, škubal, vysypával. Vánoce jsou však svátky spokojenosti a synovi ke spokojenosti stačilo právě tohle. Několik let trvalo, než jsme to pochopili a začali akceptovat. Postupem let se jeho vztah směrem k vánoční výzdobě zmírňoval, až nakonec, k naší velké radosti, syn nechal výzdobu na pokoji. Dokonce se mu i začala líbit a inspirovalo ho to k výrobě vlastní. Z petky vystřihl nádobu, nalil do ní sprchový gel a vodu, oškubal vánoční řetěz zavěšený v dětském pokojíčku a naházel jej do svého výtvoru. Staršího syna nechává cokoliv, co se netýká světových stran, směru foukání a intenzity větru, úplně v klidu.
Od slavnostní večeře se neodchází
Starší syn se posadí, sedí a čeká. Mladší syn sedával v dětské židličce se třmeny (kvůli své bezpečnosti), ale stejně se z nich pokaždé dokázal dostat a začal řádit. Zvyk, že se nemá od štědrovečerní tabule vstávat, dokud všichni nedojedí, vzal brzy zasvé. Stejně tak sváteční prostírání, svíčky a další výzdoba stolu. Nakonec musel jít pryč i ubrus, jinak by všechno, co na něm bylo položené, na jedno zatáhnutí letělo na zem. Ubrus nemáme doteď, místo kapra mají kluci řízky, dřív mívali brambory, salát jim nechutnal, teď jedí i salát. Na stole máme výzdobu i svíčku, kterou se mladší snaží, od počátku usazení ke stolu, sfouknout – a my se ji snažíme celou štědrovečerní večeři uchránit. Pro případ nezdaru máme po ruce zapalovač. S mladším zpíváme u stolu koledy a dodržujeme všechny zvyky, které se u nás dědí z pokolení na pokolení. Nakolik tomu kluci rozumí a chápou to, nevím, ale z výrazů jejich tváře vidím, že jsou spokojení a šťastní, a to je pro mě to nejdůležitější.
Přeji vám požehnané Vánoce!
text Olga Martynková / foto archiv rodiny
