Stovky let slavíme v naší kultuře Vánoce jako událost narození Ježíše Krista. Ukazují nám, kam patříme, kde jsou naše kořeny, kdo jsou naši blízcí. Pro tento zážitek vzájemné sounáležitosti, rodiny a domova jsme ochotni se o svátcích hodně změnit, zjihnout, ovládnout emoce, usmívat se a často sedět tiše u stolu s lidmi, se kterými jsme se ještě donedávna hádali.
A jak to vidí autisté? Taky jsou ochotni změnit se, aby byla o Vánocích pohoda? Nikoliv! Jsou neoblomní ve své autentičnosti. Jen to zkuste, požádat nějakého autíka, aby byl jiný – hodnější, vlídnější, tichý, milý, usměvavý… V tom lepším případě by se ptal proč, v tom horším vás bude zcela ignorovat a vánoční čas si prožije stejně po „svém“. Jen těžko bychom vysvětlovali, proč má být najednou na pár dnů jiný a proč právě teď. Ať už jsou Vánoce, nebo ne, naši autisté jsou pořád jedineční a autentičtí. Oni se nesnaží být lepší ani pro těch pár dnů o Vánocích.
Říkáte, že je za to nebudeme soudit? Proč? Proč nejsou v našich očích horšími, když nechtějí ani na těch pár dnů být lepšími? Co je tím důvodem naší tolerance vůči nim?
Myslím, že je to jejich přirozenost. Oni nepotřebují být lepšími, protože nevědí, co znamená být horšími. My to dokážeme posoudit – oni to nedokážou posoudit. To nás odlišuje – souzení. My je někdy vnímáme jako omezené bytosti, ovšem právě v tom je jejich nevinnost a síla zároveň, v nesouzení. Skutečnost, že nesoudí ani sebe, ani své okolí, je zvlášť pozoruhodná o Vánocích, protože ty naše obvyklé hry na lepší lidi kvůli svátkům mají původ právě v souzení: posuzujeme sami sebe jako nedokonalé, a proto chceme být lepší, alespoň o Vánocích.
Myslím, že se zde můžeme něco přiučit od našich autistických dětí: jsou tak přirozené. Ať zrcadlí pozitivní, nebo negativní emoce, jsou pořád samy sebou. Nesoudí okolí ani samy sebe a nevyčítají si, co způsobují – jsou takové, jaké jsou, a svět patří i jim. Kéž by si každý dokázal dopřát ten pocit nesoudit ani „špatné“, ani „dobré“, ale jen žít. Žít jako bytost, které patří kousek světa – v plné důvěře v život, který mě do toho světa uvedl, a ať už chci, nebo ne, stejně mě unáší od pramene nevědomosti k nekonečnému oceánu poznání.
Přeji Vám poznání, že svět patří Vám, že vše je dobré, že posuzování jsou zbytečná. Přeji Vám srdce zalité radostí z toho, že jste.
Krásné Vánoce
text Jan Sokol, otec 8letého Radovana s nízkofunkčním autismem / foto Dana Kriso pro Nadační fond AutTalk
P. S.: Omlouvám se těm autistům, kteří smýšlejí, nebo se chovají jinak, než jsem nastínil.
