Nikdy jsem, myslím, nesnila o žádné konkrétní práci, o které bych byla přesvědčena, že právě tohle chci dělat a nic jiného. Ostatně, jak taky? Dokud si nějakou pracovní pozici nezkusím, tak o ní přece mohu reálně vědět jen velmi málo, jak bych si tedy mohla být jistá, že chci dělat právě toto? Vystudovala jsem vysokou školu, ale již rok mám pouze nekvalifikovanou práci. Dělání, dělání všechny smutky zahání, zpívá se v populární písničce, ve mně naopak smutek narostl. Doufala jsem, že i když pořádně nevím, co dál, to, že budu dělat alespoň něco, mě uklidní v tom, že nestojím na místě a aspoň trochu si vydělám. Co vlastně dělám špatně já nebo zaměstnavatel? Co bych potřebovala jinak?
Aby mi práce lahodila a cítila jsem se v ní dobře, jsou pro mě důležité úplně jiné věci, než JAKO CO budu pracovat. Bohužel právě ty, které se poznají, až když v daném prostředí strávíte nějaký čas. Zejména jste-li úzkostněji založený introvert, který potřebuje mnohem více času, aby se otrkal a vůbec přivykl faktu, že teď chodí do této práce. A věřte mi, že mi kolikrát trvalo několik měsíců, než jsem se přestala do práce budit s bušením srdce a svíravým pocitem na hrudi, který mi půl hodiny před budíkem už nedovolil ještě na chvíli usnout (tedy, teď se to děje zase, ale už ne proto, že bych ještě práci nepřivykla, ale proto, že už mě velmi stresuje a mám strach, odkud mi zase přiletí, obrazně).
Ještě než se zeptáte, tak ne, nebylo to pouze “otravné ranní vstávání”, které zažívá většina lidí, ať už jsou sovy nebo ranní ptáčata (jsem spíš ptáče, proto to vím). Když jsem měla někam docházet odpoledne, mohla jsem si sice k ránu pospat, ale už tak čtyři hodiny před plánovanou směnou jsem začala každou chvíli nervózně hlídat čas a mít pocit, že teď už nic nestihnu, protože za chvíli jdu do práce.
Ne každý autista potřebuje řád, já ano
Tím se trochu dostávám k první věci, která je pro mě v práci důležitá, a tou je rozumné rozvržení pracovní doby. Tím “rozumné” myslím zejména to, že pracovní doba je jasně daná. Jsem na to zvyklá ještě ze školy, kde byť byl každý den jiný rozvrh, tak rozvrh BYL a opakoval se v pravidelných intervalech. Bylo čeho se chytit. Jelikož jsem úzkostná, jak jsem už řekla, a navíc ještě se sklonem k perfekcionismu, dělá mi neurčitá rozplizlá pracovní doba potíže. Proto jsem přesvědčena, že bych nemohla s tímto nastavením být OSVČ, protože by mě pocit, že něco někde není hotovo, neustále kompulzivně nutkal k tomu to dodělat. Jenže všichni víme, že když děláte na sebe, většinou není a nemůže být hotovo vše. S tímto se potýkám i teď, a to žádný podnikatel nejsem. Stačí, že máte jednu práci z domova, a už “můžete” pracovat v podstatě kdykoli – ať je víkend, svátek, jedenáct hodin večer, kdykoliv na vás může vybafnout pracovní mail nebo prosba, podle toho, kdy preferují zasedat k počítači vaši kolegové. Jasně, můžete to ignorovat, ale asi tušíte, že úzkostný perfekcionista si takovou “zahálku” náležitě vyčte, takže si vlastně vůbec neodpočine a jen se utvrdí v tom, že to měl radši běžet udělat ihned a měl by pokoj. Snažím se si nastavit hranice, když se na mě něco vyvalí v půl desáté večer nebo v sobotu v půl osmé ráno, tak se to snažím odložit, ale…obvykle prohraju bitvu se svým svědomím a prostě to MUSÍM jít řešit.
“Do našeho mladého přátelského kolektivu hledáme…”
Slovo “kolektiv” nemám moc v lásce, protože mi evokuje něco, čeho se tak trochu obávám – skutečně kolektiv lidí, kteří jsou v pohodě, mají mezi sebou přátelskou atmosféru a jsou v podstatě kamarádi (potud v pořádku), ale…já tam nezapadám. Nikdo na mě není zlý, naopak, třeba se se mnou snaží konverzovat, ale já ten vztah prostě neumím posunout na vyšší než formální úroveň “kolega z práce”. Kdybych si měla vysnít svůj ideální kolektiv, pak by to byla menší skupinka lidí různých věkových kategorií (jakmile jsou to jenom vrstevníci, obvykle nezapadnu), kteří jsou hodní, vřelí, laskaví a vtipní. A moje vtípky se jim taky zdají vtipné, aspoň trošku! Humor je můj nejsilnější nástroj v komunikaci s lidmi, takže když se někomu nestrefím do vkusu, v podstatě nemám šanci prolomit ledy. Vřelost a laskavost je taky vysoce ceněná. Málokdy potkáte vyloženě zlé lidi, většina bude samozřejmě hodná, přesto to nemusí znamenat, že by se do vás vcítili a snažili se vám příchod na nové pracoviště nějak ulehčit nebo zpříjemnit. Na to už je potřeba dávka empatie a právě oné vřelosti, která ani nemusí být nějak přemrštěná. Zjistila jsem, že když jsem se někde ocitla já v pozici toho “mazáka” který se setká s někým novým, najednou jsem sama začínala rozhovory, snažila se povzbudivě usmívat, představovala jsem se jako první… Skoro jsem se nepoznávala. Až mi došlo, že to dělám hlavně proto, že bych si já sama přála, aby se tak na novém pracovišti chovali kolegové ke mně – s pochopením, vstřícně a s úsměvem.
Hozená do vody
Velmi důležité jsou v práci hranice. A to si myslím, že nejen pro mě. Hranice toho, co jste ještě schopni dělat a co už ne, co je ještě ve vaší kompetenci a co už má řešit někdo jiný, kolik času můžete čemu věnovat a tak dále. Potřebuji nějaký řád nejen co se týče pracovní doby. Když jsem ještě dělala grafiku, nejvíc mě děsily úkoly typu “máš volnou ruku”. Protože jsem stejně ve finále volnou ruku nikdy neměla a akorát to pak dopadalo tak, že jsem tedy byla kreativní, ale pak jsem to musela ještě několikrát předělávat, protože se to nelíbilo. Tohle mi vadilo vlastně nejen proto, že něco, co já jsem vymyslela, bylo poopraveno, ale také kvůli tomu, že jsem na té věci zbytečně trávila více času, než by bývalo bylo zapotřebí a než jsem předpokládala. Zjistila jsem, že moje seberealizace nejspíš leží někde jinde než v zaměstnání (momentálně v koníčcích a vztazích s mými nejbližšími), a tak i když za více odpracovaných hodin na daném úkolu bylo i více peněz, mrzelo mě, že tyto peníze získávám vlastně za opakování skoro téže činnosti, jen trošku jinak, a tím si ukrajuji čas, který bych mohla věnovat věcem, které mě naplňují a uklidňují. Kdybych od začátku dostala nějaký rámec toho, co “smím” a co spíš ne nebo kolik času daná věc může nebo musí zabrat, pracovalo by se mi daleko snadněji.
S tím se dostávám k dalšímu bodu, a tím je jakási péče o zaměstnance. Samozřejmě, že pokud se hlásíte na pracovní místo, očekává se, že k tomu máte alespoň nějaké předpoklady, potažmo vzdělání, ale právě třeba na mnoha místech, která vyžadují kreativitu a spíše jistý talent, se běžně děje, že tam člověk nastupuje v podstatě bez zkušeností, jen se zapálením a nějakou schopností. To ale neznamená, že dotyčný vůbec nepotřebuje nijak vést nebo zaučit. Těžko si představit, jak by to vypadalo, kdyby mě někam přijali jako uklízečku (protože na to stačí moct to fyzicky vykonávat, čili žádná velká kvalifikace), ale nikdo by mi neřekl, od kdy do kdy mám pracovat, které místnosti mám uklízet, jaké přípravky mohu použít na co, na které místo které věci patří nebo jak často se některé věci dělají. Zkrátka kdybych byla jen tak hozena do vody, protože to je “jasné”, co se má dělat – přece uklízet!
Nejspíš bych byla velmi často kritizována. Proč? Protože bych logicky dělala skoro všechno špatně! Neměla bych totiž informace, které bych potřebovala k tomu, abych mohla svoji práci dělat dobře. Byla bych tím pádem ale jen já ta, která to “kazí”? Nebyla by náhodou chyba taky na straně zaměstnavatele, že mi vůbec neřekl, co si ode mě jak představuje, ale prostě čekal, že se nějak zázračně zorientuji sama? A to ani nemluvím o tom, že jsem autistka, což některé procesy při zaučování nebo zkoumání, jak se nová práce dělá, ztěžuje. Alespoň můj mozek má totiž tendenci hledat ve světě vzorce a pravidla. Tak by se třeba mohlo stát, že bych si všimla, že někdo několikrát vynesl odpadkový koš ve čtvrtek – z toho by vznikl dojem, že ho mám také vynášet vždy ve čtvrtek, a tak bych to dělala někdy i zcela zbytečně, přestože by byl teprve poloprázdný, zatímco jindy by zase už přetékal odpadky, protože by býval potřeboval vynést už dřív. U sebe doma bych takto nepostupovala, tam bych koš vynášela dle potřeby, ale v práci mám jiné nastavení, tam si to jakoby nemohu dovolit, rozhodovat o něčem z pozice uklízečky, není to “moje”, je to pro někoho, a tak chci postupovat podle jeho pravidel. Ale když mi žádná nedá a já se snažím nějaká pochytit… Znamená to, že jsem líná? Nesamostatná? Že práci záměrně kazím? Že jsem hloupá a nevidím to? Po zkušenostech, které teď mám, si to už nemyslím. Protože vidím, že takové seky dělám i přes to, že jsem podle svých blízkých velmi poctivý a svědomitý člověk, i přes to, že se snažím dělat věci správně, i přes to, že domácnost dokážu vést velmi efektivně a bez problémů. Přesto to nestačí, protože můj mozek některé věci chápe odlišně.
Ukaž, že jsme v tom spolu, a já pro tebe udělám vše
Jistěže postupem času se člověk naučí, jak to v které práci chodí, co má dělat, aby byl šéf spokojený a nenadával, co naopak nedělat, co si může dovolit. Ale přinejmenším za sebe si myslím, že by bylo daleko příjemnější, kdybych to mohla zjistit taky jinak než tolika nepříjemnými pokusy a omyly, kterým se dalo klidně předejít, kdyby mi prostě někdo přátelsky a jemně řekl: “Koukej, vidím, že jsi nějak zmatená, asi úplně nevíš, co máš nebo můžeš dělat. Co kdybychom si nad tím třeba na hodinku sedli a pobavili se o tom? Mně totiž záleží na tom, abychom tě tu měli, protože vím, jaké máš schopnosti a proč tě tady chceme.”
To je totiž moc důležité, mít tu motivaci, vědět, že jsem součástí nějakého týmu, který mě nepotopí, kde nebudou lidi na sebe navzájem přehazovat stres, kde se nadřízený nebude snažit hodit všechny chyby na své podřízené při komunikaci s vnějším světem, protože “voni jsou takový, to je hrůza”. Nadsazeně řečeno slovy klasika Járy Cimrmana – za to, jací jsou žáci, odpovídá učitel, ne žáci. Mít motivaci taky jinou než jen peníze (které právě třeba u toho úklidu ani nejsou dostačující, co si budeme povídat), které se dají krásně použít jako prostředek manipulace, protože když jste v úzkých a potřebujete je, máte držet pusu a makat, jestli ty prachy chcete, a rozhodně si nemáte snad diktovat, jaké podmínky byste potřebovali, abyste se v práci cítili dobře! Mít pocit, že když něco dělám, tak to má smysl, a ne že každá moje práce bude buďto přehlédnuta, nebo vždycky jen zkritizována, ale nikdy pochválena, pocit, že je oceněna moje snaha mít nějaké nápady, a ne že každý můj (z mého pohledu dobrý) nápad je smeten ze stolu s tím, že na to není čas a kdo by to organizoval, ale když pak rezignuji, jsem zase jen kritizována, že sama aktivně nevymýšlím milion věcí, co dělat a jak si vymyslet další práci.
Už to je vlastně rok, co nestuduju a dělám pouze nekvalifikované brigády. Potřebovala jsem to zkusit, protože na HPP jsem se ještě necítila (a stále necítím, nechápu, jak to, když ve škole jsem dokázala šest hodin pracovat pouze hlavou a únava nebyla taková) a zdálo se mi to jako dobrý nápad – když budu mít brigád více, budu mít alespoň různorodé činnosti a neupadnu do stereotypu. Zkušenost je zkušenost. Výsledkem je moje totální vyhoření, kdy se postupně rozhoduji upustit od jedné práce za druhou, protože se do nich opakovaně už netěším, nýbrž vleču s nechutí a odporem. Ale díky tomu už přesně vím, co pro sebe v práci nechci.
Potřebovala jsem tuhle zkušenost, protože jsem byla z dětství velmi zvyklá na to, že se mi musí všechno vždycky podařit, tolik jsem se bála selhání, že jsem si asi podvědomě vybírala takové práce, ve kterých budu selhávat takřka neustále. Kupodivu ale, i když každý týden zažívám kritiku ze všech stran, neustálé připomínky, ba až manipulaci a pasivní agresivitu, abych dělala to, co po mě nadřízení chtějí, protože to zřejmě nejsou schopni říct lidsky a přátelsky, to ve mně neutvrdilo dojem, že když nezvládám ani takovou práci, tak to už se opravdu nehodím na nic. Naopak. Vlastně se ve mně dokonce probudila určitá hrdost a pevnost. Ne, říkám si, když musím poslouchat ty jedovatosti a zaobalené výtky místo jasných pokynů a hranic, tohle pro sebe nechci. A tohle mi už nikdo říkat nebude. Protože to není potřeba. A když “i já”, zatím pouhá uklízečka, byť s vysokoškolským titulem, hned z fleku vidím, jak by se ty věci daly říct daleko jemněji a slušněji, tak, abych z podřízeného neudělala debila, flákače nebo nevděčníka, který se na mě vykašlal, tak je asi něco špatně. A proč bych měla vlastně chtít tyhle věci říkat někomu slušněji? Třeba proto, že mi záleží na tom, aby se i někdo, kdo “pro mě dělá”, cítil v té práci se mnou dobře. Protože pokud je na štítu firmy moje jméno, tak to, jak se moji podřízení v práci cítí, je i moje vizitka.
______________________
text: Vítězslava H. / foto ilustrační z Pixabay.com
