Rozhovory

Na sítích člověk musí lidi edukovat, nebo je zablokovat 3

Na sítích člověk musí lidi edukovat, nebo je zablokovat

Středoškolačka Hana R. už dlouho probírá se svou psychiatričkou, že má autistické rysy. Od dětství stále slýchala, že je divná, že nemá kamarády, že se jí děti bojí, že je nepoužitelná k životu, neschopná, že nikdy nebude umět žít sama, že je úplně nepoužitelný člověk. Je objednaná na diagnostiku. Má termín na září, protože ten první korona překazila.

Jak a kdy jsi zjistila, že jsi odlišná?

U mě to bylo vidět odmalička. Od batolete jsem měla záchvaty vzteku, nenechala jsem na sebe sáhnout, ale neřešili to diagnostikou. Ve dvanácti letech jsem začala chodit na terapii, a i když jsem popisovala psychoterapeutce, jaké mám problémy ve vztazích s lidmi, že mám problém s navazováním očního kontaktu, tak jí to taky nedošlo. Mamka mi odmala vysvětlovala sociální situace, protože jako psycholožka tušila, že to budou nějaké rysy autismu. Ve čtrnácti letech jsem to začala umět pojmenovávat, co se uvnitř mě děje, a teď jsem v procesu diagnostiky.

Můžeš přiblížit, jak a kterým sociálním dovednostem tě maminka učila?

Třeba si pamatuju, že jsem se ptávala, jak si „udělat“ kamarády. Vysvětlovala, že mám přijít a pozdravit je, když přijdou k nám, loučit se a tak.

S jakými reakcemi ses setkala, když jsi nezdravila?

Hodně lidí o mně říká, že jsem byla hrozný fracek. Vůbec si sama nevzpomínám, že bych nějak zlobila. Prý jsem se mračila. Mamka mi taky říká, že jsem se chovala ošklivě k ostatním dětem. Ale já to vůbec nevím, naopak jsem si myslela, že ty děti jsou zlé na mě, ale asi jsem se chovala k nim špatně, ale nepamatuji si to. Nemluvila jsem, byla jsem zamračená, nedívala jsem se na ně… Děti jsou hodně citlivé, může jim vadit spousta věcí.

Možná jsem rozkazovala, chtěla jsem, aby se hrálo po mém. Třeba mi dělalo problém, když se řeklo, že budeme hrát nějaké role – maminka, tatínek – tak jsem to nechápala. Proto jsem to chtěla změnit, a když nechtěli, tak jsem na ně křičela. Nebo když děti přišly do mého pokoje a hrály si tam, tak mně vadilo, že mi sahají na mé věci, a zase jsem křičela.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Jsem v bublině aktivních učitelů 7

Jsem v bublině aktivních učitelů

Česká školní inspekce průzkumem zjistila, že pouze 16 procent učitelů volilo v době uzavření škol jiný systém výuky než e-mailem. V tomto čísle jsou zahrnutí i ti, kteří v malých obcích třeba donášeli úkoly do schránek nebo je posílali po hasičích. Povídáme si s druhostupňovou učitelkou a matkou tří dětí Rebekou Vadasovou, jak se s výzvou naučit se on-line technologie v době uzavřených škol, poprala, co jí to přineslo a jak je bude využívat dál.

Procenta učitelů, kteří své žáky učili on-line, jsou zřejmě tedy ještě menší. Navíc se ukázalo, že vedení škol většinou učitelům zadalo pouze komunikaci přes e-maily a nijak je nemotivovalo k novým aplikacím. Proto ti, kteří se to naučili, patří k odvážným a proaktivním. Nesjednocení se v tom, jak učit, od vedení škol i MŠMT znamenalo nejen problém pro učitele, ale i pro rodiče. Pedagogové neměli IT podporu a rodiče se často museli naučit i několik aplikací, protože učitelé volili různé, přes které učili a zadávali procvičování a případné testy, a zapomněli se domluvit mezi sebou. Ve zprávě České školní inspekce je pozitivní údaj, že přes 80 % učitelů chce pokračovat i nadále v získaných digitálních kompetencích. Pedagogové by je využívali pro výuku ve třídě i pro děti, které jsou třeba dlouhodobě nemocné doma, ale potřebovali by k tomu podporu a IT vybavení. To si přeje i Rebeka Vadasová. Doufá, že děti budou moci mít tablety nebo používat chytré telefony a budou moci to, co se všichni naučili v době uzavřených škol, na nich využívat i během hodin v škole.

Inspekce zjistila, že učitelé učící on-line v době uzavření škol, jsou ojedinělí. Vy teď navíc učíte od 25. 5. ve škole a propojujete on-line třídu s těmi žáky, kteří zůstali doma.

Já jsem asi ovlivněná svou bublinou aktivních učitelů, protože mám pocit, že on-line učí skoro všichni. Samozřejmě tuším, že to tak není, třeba i skrze zkušenost s distanční výukou u vlastního syna, ale ráda sdílím zkušenosti v učitelských skupinách na FB (doporučuji třeba https://www.facebook.com/groups/uciteleplus/ ), kde se asi scházejí hlavně ti aktivnější, takže to mám tímto zkreslené.

On-line myslíte také e-mail nebo opravdu aplikace určené ke komunikaci s více účastníky?

Za on-line výuku nepovažuji zasílání úkolů prostřednictvím e-mailu. Myslím tím, že vyučovací hodiny máme přes nějakou on-line platformu s žáky naživo, v reálném čase.

Jak a proč jste se k tomu rozhodla? Nařízení od vedení školy ani od MŠMT vás nenutilo, ba naopak.

Na začátku jsme si všichni mysleli, že karanténa bude 14 dní, a to by se klidně mohlo vyhlásit jako prázdniny a nestalo by se nic. Nikdo nepředpokládal, že to nakonec budou dva a půl měsíce. Nejdřív jsem čekala, jestli přijde nějaký pokyn, co budeme jako škola k výuce on-line používat. To se nestalo, a tak si postupně učitelé našli nějakou aplikaci sami, což není ideální, ale je to rozhodně lepší než nemít přímý kontakt s žáky vůbec.

Věděla jsem, že moje třída má skupinu na WhatsApp. V době, kdy ještě vše běželo normálně, jsem v ní nechtěla být i kvůli držení si nějakých hranic toho, kdy pracuji a kdy ne. Ale když nám zavřeli školy, tak jsem využila toho, že tuto aplikaci už většina třídy má a umí to s ní. Požádala jsem děti o připojení a začala jsem se s nimi domlouvat, jak by bylo nejlepší se učit. WhatsApp umožňuje videohovor jen pro čtyři účastníky, takže prvně jsme měli videohovor v malých skupinkách (já + tři děti), abych zjistila, jak se děti mají, a abych si zmapovala, zda by chodily na on-line hodiny a jaký preferují čas. Ale WhatsApp byl pro výuku nepoužitelný.

V té době už se začaly v učitelských facebookových skupinách řešit aplikace. Mám nějaký iracionální odpor ke Skypu, protože jsem ho používala snad před 15 lety, tak mi to přišlo jako zastaralá technologie, i když teď vím, že to umí dost věcí. Pak někdo z učitelů vypracoval přehlednou tabulku toho, co která platforma umožňuje a jaká má omezení. Zmiňoval se Discord, Zoom, MS Teams a další. V tabulce u všech bylo, jaké je omezení časové, kolik účastníků může být v jeden čas připojeno, kolik lidí může mít zapnuté video, zda je tam sdílení obrazovky pro výukové materiály atd. Mně se zdál Zoom nejsympatičtější, a navíc pro pedagogy nabízel v době pandemie neomezený čas. Takže jsem se přihlásila přes školní e-mail a mohla jsem začít.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Ve Švédsku vnímají autismus jako přirozenou variaci a ne poruchu

Ve Švédsku vnímají autismus jako přirozenou variaci a ne poruchu

Dvacetiletá Monika Malachová z Moravy studuje ve Švédsku Karolinska Institutet. Fascinuje ji věda a vesmír a jejím dalším autistickým zájmem jsou duševní poruchy a také lidská práva na psychiatrii. K tomu poslednímu tématu bohužel nepřišla jen náhodou, ale pobytem na jedné z českých psychiatrií v 17 letech, kdy jí podali léky, které byly kontraindikací a rozjely jí manické záchvaty. Její špatný stav ignorovali, stejně jako to, že má PAS. „Jako by ani neznali, co to autismus je a jak se má s těmito lidmi komunikovat a interagovat,“ říká v rozhovoru, který si můžete přečíst.

Máte svůj blog, který se zaměřuje hlavně na duševní zdraví a osvětu. Proč jste se rozhodla založit blog s další blogerkou?

V době, kdy jsem blog zakládala, jsem byla hospitalizována na dětské psychiatrii. Právě tam jsem se potkala se spoluautorkou blogu.

Kolikrát jste byla hospitalizovaná?

Třikrát. Poprvé celkem dva měsíce na mimopražském psychiatrickém oddělení a krátce poté v Praze. Zhruba rok na to jsem pak byla hospitalizovaná ještě jednou, tentokrát v pražském NUDZ. V té první nemocnici v blízkosti domova jsem skončila kvůli depresivní epizodě a sebevražedným sklonům. Bohužel, ani trochu mi nepomohli. Můj stav se zde vlastně zhoršil. Do té doby jsem nebrala žádné léky. Na psychiatrii mi pak nasadili antidepresiva, která nejspíš způsobila, že se mi rozjela mánie se smíšenými prvky. S tou mě také propustili domů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o stav dosti neslučitelný s normálním životem, hospitalizovali mě znovu, tentokrát v již zmíněné Praze. Poslední hospitalizace následovala asi rok potom, tentokrát kvůli smíšené epizodě.

A v Praze vám pomohli?
V Praze mi nasadili správné léky a stanovili diagnózu. Na pražské doktory si nemůžu stěžovat. Přesto na pobyt nerada vzpomínám, prostředí tam bylo dost nepříjemné, stejně tak jako chování sester.

A jaké tedy máte diagnózy, kromě PAS?
Bipolární afektivní poruchu a OCD.

Ve vašem blogovém článku týkajícím se právě prvního pobytu na psychiatrii jste popisovala, že se u vás začala rozvíjet bipolární afektivní porucha, ale doktoři to v podstatě nijak neřešili, naopak váš stav zhoršili. Můžete to nějak rozvést?

Dá se to tak říct. Nejspíš tu nemoc mám dlouho, první (a na dlouhou dobu taky poslední) mánii jsem měla pravděpodobně v 11 letech. Ale dřív se s mou chorobou dalo relativně normálně žít. Třeba jsem měla jednu epizodu za rok. Zhruba v šestnácti jsem začala hodně často trpět depresemi a tzv. hypomániemi (mírnějšími formami mánie). Následně jsem byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení, kde mi nasadili antidepresiva, aniž by předtím pořádně odebrali anamnézu. Bipolárním pacientům se ale samotná antidepresiva nedávají, protože mohou způsobit přesmyk do mánie a zhoršit celkový průběh nemoci. Přesně to se mi stalo. Z deprese se stala mánie, navíc se smíšenými prvky. To znamená, že mi zůstaly některé příznaky deprese, jako třeba ztráta zájmů, sebevražedné myšlenky atd. a k tomu jsem zažívala plně rozvinutou mánii. Byla jsem ve velmi špatném stavu. V noci jsem skoro nespala, mluvila jsem téměř nonstop, nebyla jsem schopná se zastavit, pořád jsem něco dělala, třeba jsem chodila jen sem a tam po pokoji, několikrát za den přišly autoagresivní záchvaty, kterých stále přibývalo… Doktoři si ničeho nevšímali, dělali, jako by se nic nedělo.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Malý císař s mámou na druhé straně planety 2

Malý císař s mámou na druhé straně planety

Lenka Linhartová je grafická designérka a vášnivá cestovatelka, ve svých 35 stihla navštívit téměř padesát cizích zemí. Po narození syna trochu zvolnila tempo. Když se později dozvěděla jeho diagnózu, Aspergerův syndrom, rozhodla se pro na první pohled šílený nápad. Měsíční cestu po Thajsku. Jen ona a její syn Kryštof. Cestu opravdu uskutečnila a zážitky ji inspirovaly k napsání knihy Císař ve světě.

Když byly tvému synovi Kryštofovi 3 roky, zazněla diagnóza Aspergerův syndrom, což je jedna z poruch autistického spektra. Co všechno předcházelo tomu, než se tato diagnóza potvrdila?

Když se Kryštof narodil, všechno probíhalo standardně. Později mi připadalo zvláštní, že odmítá fyzický kontakt. Odtahoval se ode mě, chtěl být hodně sám, často plakal a byl hodně nervózní. Všichni mi říkali, že až se na mě bude usmívat, až mě pohladí, tak to bude dobré. Ale ono se to nedělo, takže jsem začala mít pocit, že dělám všechno špatně a že jsem ta nejhorší matka světa. Kryštof byl taky dost vzteklý a trval si na svém.

Kolik let Kryštofovi bylo, když sis tohle všechno začala uvědomovat?

Asi tak dva roky.

Před tím vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být něco jinak?

Já to nemám s čím porovnat, Kryštof je mé první a jediné dítě. Vztek může být samozřejmě jenom osobnostní rys, takže v úplně raném věku jsem si nic neuvědomovala. To až později, když se začaly projevovat jiné zvláštnosti – třeba úzkostné lpění na některých puntičkářských detailech.

Jak se to projevovalo?  

Pamatuji si třeba na dovolenou v Bosně. Rozprostřeli jsme u řeky dvoumetrovou deku, která měla trochu ohnutý růžek, asi centimetr nebo dva. Ale Kryštof už na ni nevlezl. Proběhla strašná scéna a my vůbec netušili, co se děje. Potom se roh deky otočil zpátky a on se ihned uklidnil. Podobné to bylo s jídlem. Člověk nevěděl, co je zase špatně. Situace s dekou mohla mít tisíce důvodů – že je na špatném místě, že nemá hezkou barvu, že je pod ní mravenec atd. Dokud je dítě malé a nemluví, dotáže své touhy vyjadřovat pouze brekem nebo vztekem. Bylo to náročné období, které se dá jednoduše charakterizovat slovem „detektivka“.

Když byl Kryštof starší, došlo k nějaké změně?

Největší zlom nastal, když začal mluvit. Od té doby víme, co chce. A i když to mnohdy nedává smysl (pro nás), alespoň to víme a můžeme na to reagovat. Hranice naší tolerance je už ale taky jinde. Uvědomujeme si, že se hodně přizpůsobujeme a děláme často věci dopředu tak, jak chce on. Většinou jsou to malé drobnosti, ale pak je pohoda. Obzvlášť výživné bylo období, když se naplno projevila jeho láska k dopravě. Už od miminka rozpoznával všechny typy autobusů a tramvají, což je super. Jenže pak se při čekání na zastávce stávalo, že byl ochotný nastoupit jen do konkrétního typu/značky vozu. A skloubit to dohromady ještě s číslem určité linky, to bylo na dlouho. 

Jak všechno vnímalo vaše nejbližší okolí?

Hodně jsme si vyslechli, že nemáme systém ve výchově, že ho moc rozmazlujeme, že zbytečně ustupujeme. Jenže to může říct jenom člověk, který si s ním nezažil žádný záchvat úzkosti, to opravdu nikomu nepřeju. V současné chvíli mám pocit, že my už nemáme žádný problém s Kryštofem, ale občas má okolní svět problém s námi, bohužel. My jsme si našli cestu – on mi docela dobře vysvětluje, co chce, proč to chce a ono to i dává smysl. Ale okolí má sem tam jiný názor a na to asi budeme narážet stále.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení