Děti na spektru potřebují ve svém životě cítit důvěru, že něco zvládnou. Někdy je ochraňujeme víc, než by potřebovaly, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Se sociálním pracovníkem Martinem Vařejčkem z Rodinného Integračního Centra jsme si povídali velmi otevřeně o pubertě u dětí na spektru autismu, o vyhoření ze školy, o pouštění do světa v pubertálním věku... Jeho klienty jsou především puberťáci. Martin Vařejčko je také pravidelným návštěvníkem Autistických konferencí, kde přednášejí lidé na spektru autismu. Loni jsme s ním publikovali rozhovor Díky autistům vidím svět barevněji. Můžete nám na základě svých zkušeností říci něco o emocích u teenagerů na spektru autismu? Mám pocit, že starší děti (nejen) s autismem mají spoustu citových kanálů už uzavřených, mají problém emoce pojmenovávat a převládají pocity negativní. U těch malých v rané péči mi přijde, že pocity vyjadřují bezprostředně, ale u starších jsou emoční kanály spíše uzavřené. Je potom těžké dostávat emoce ven, protože jsou pod zámkem. Snažím se s takovým starším dítětem nebo mladistvým pocity pojmenovávat, aby se s nimi dalo pracovat. Takovým vyjádřením může být například pláč? Pláč samozřejmě hodně souvisí s vyjadřováním emocí, málokdo si pláč dovolí, je potřeba k tomu mít bezpečný prostor. Ale to je napříč společností, u lidí na spektru i u lidí neurotypických. Stalo se vám někdy, že by klient emoce pustil a pak tím byl sám překvapený? Přímo u klienta ne, ale u rodičů, kteří třeba nemají oficiální diagnózu, se dostáváme často do situací, kdy si to konečně dovolí a často si popláčou. Mají najednou dostatek bezpečí a prostoru. Je taky velký rozdíl mezi ženami a muži, vstupují do toho ještě různé genderové stereotypy. Například že muži nepláčou? Co byste řekl obecně k pláči u kluků v pubertě? Když si vzpomenu na svoji pubertu, tak jsem cítil spíš hodně naštvání, budování vlastního názoru, touhu, aby mě všichni poslouchali, také přesvědčení, že ostatní dělají věci špatně a já dobře. V pubertě jsem neměl moc na emoce náhled, nedokázal bych to rozklíčovat, říct, co která emoce byla, ukázat na to. Myslím, že to byl spíš emoční zmatek. Asi jsem ani neměl kolem sebe vrstevníky, kteří by si něco “odplakali”, všichni jsme měli výchovu “chlapi nebrečí”. Já svým dětem naopak říkám, ať pláčou, pokud to tak cítí. Tak vznikají poruchy chování, že se člověk uzavře, například protože má v sobě velkou bolest, kterou nesmí ventilovat? U dospívajícího a dospělého člověka je již velká historie selhávání. Od dětství má za sebou neúspěšné sociální interakce, zažívá od okolí negativní zpětnou vazbu z těchto sociálních interakcí. Pak je velmi těžké se na to dívat jinak a získat náhled, o to víc, když chybí pochvala, úspěch, přijetí. My se na skupinových nácvicích snažíme, aby si chlapci zvykli vůbec pojmenovat, co se v nich odehrává. Je to dlouhodobá práce, ale snažíme se, aby si začali říkat i úplně obyčejné věci, které se jim nelíbí. Snažíme se vytvářet prostředí, v němž mohou bezpečně říci cokoliv. Samozřejmě potřebujeme, aby totéž, co klienti zažívají tady, mohli pak zažívat i doma nebo ve škole. V emoci, kterou klient prožívá, jsem s ním. Není to pro mě zraňující, naopak v tom zažívám kus sebe a uvědomuji si, že i ve mně se něco odehrává: když pláče klient, pláču taky, když sdílí radost, raduji se.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Facebook
Twitter
Pinterest
LinkedIn
WhatsApp
Email

Přihlášení