Články

Kdy už umřete? zeptal se ukrajinský autistický chlapec ruských vojáků

Dvanáctiletý Maxim Brovčenko je čím dál známější svými obrazy pod uměleckou přezdívkou Kosmo-Max. Kvůli okupaci utekl s maminkou z Berďansku do Záporoží. Odejít do jiné země nechce, protože by nemohl pomáhat Ukrajině. Za svou pomoc dostal ocenění od prezidenta Zelenského. Jaké téma se nejvíce objevuje na jeho obrazech? Jak se jim žije na Ukrajině a jak pomáhá? Co si o tom všem myslí autistický chlapec, který tušil už půl roku dopředu, že válka bude, i když doufal, že se tak nestane? Rozhovor s Maxem i jeho maminkou Oksanou Brovčenko probíhal on-line. 

Max alias Kosmo-Max dopisuje knihu o planetě A. „Ve své knize vyprávím o těžkostech života na Zemi o “pekle”, se kterým se setkala má rodina, o bolesti… Jsme Atlanti, narození z lásky mezi pozemšťany. Pro pozemšťany jsme autisté. Jsme tu už několik generací, ale stále pro vás zůstáváme cizími – mimozemšťany. Tak se to prostě stalo, že zatím nemůžeme opustit tuto planetu, která je, stejně jako pro vás, nyní naším domovem i kdybychom se nějakým zázrakem vrátili na Atlantu… Přijetí pozemšťany nám umožní přestat být na této planetě sami. Vše, co potřebujeme, je vaše pochopení. Přišli jsme s mírem a jsme připraveni vám otevřít nebe!” vypráví vzrušeně o své knize.

Oksano, řekněte, prosím našim čtenářům o Maxově autismu.

Max se narodil v roce 2011. Když mu bylo půl roku, všimla jsem si, že se zajímá o písmenka, vůbec si nehrál s hračkami. Do jednoho roku vše skládal do řady. Jelikož můj starší syn má také autismus, tak jsem na to už byla zvyklá. V Maxových třech letech byla diagnóza v Berďansku potvrzena. Nechodila jsem moc po doktorech, jelikož jsem psycholožka a mám zkušenosti se svým starším synem. Neměl moc rád světlo, vadily mu hlasité zvuky, ale časem se to zlepšilo. Začali jsme používat sluneční brýle a sluchátka. Max je používá jen, když je to opravdu nezbytné. Když začíná ostřelování, nasadí si sluchátka a začne si zpívat písničku.

Jaké rady byste dala rodičům, kteří mají děti s autismem, ohledně výchovy, podpory, socializace?

Za prvé bych chtěla popřát rodičům, aby se nikdy nevzdávali a aby vždy věřili sobě i dítěti. Aby se snažili rozvíjet jeho silné stránky. Milovat je, nehledě na diagnózu. Lidé ve světě jsou různí a každý člověk má právo existovat a právo žít, má právo na lásku. V tom jsme si všichni rovni.

Zajímá mě, jaká je situace s diagnostikou autismu na Ukrajině?

Je dost špatná, máme tu málo specialistů, kteří tomu rozumí a mají nějaké zkušenosti. Nicméně jdeme stále vpřed a nenecháváme se zastavit.

Jak s touto problematikou pracují ministerstva a jiné státní orgány?

Řeknu to ze své vlastní zkušenosti, jako matka svého dítěte. Stát pomáhá. Když se ředitelka dozvěděla o synově diagnóze, řekla, že je určitě potřebná inkluze, aby se dítě mohlo rozvíjet. Když byl Max první rok v mateřské škole, byl pro něj tento rok velmi obtížný. Byl uzavřený, nemohl kontaktovat okolí, bránil se mluvit. Odborníci si ale našli cestu, jak to zlepšit. Pomohli Maxovi se socializací, se senzorickou integrací. Jak říkám, kdo klepe na dveře, tomu určitě někdy bude otevřeno. Důležité je nepřestávat klepat, ale nemůžeme se spoléhat jenom na stát nebo na ministerstva. V první řadě vše závisí na rodičích, jak se k tomu postaví a co budou dělat. Důležité je, aby rodiče neseděli a nečekali na to, až jim někdo něco přinese nebo s něčím pomůže, ale aby sami dělali vše, aby něčeho dosáhli. Max je v péči fondu „Dítě s budoucností“. Je to dobrovolnická organizace, která se zabývá pomocí dětem a starším lidem, kteří mají autismus. Zabývá se i šířením informací mezi veřejnost. Když bylo nejhůř, vždy jsem měla podporu od této organizace. Vždy mi poradili, co a jak mám dělat v určitých situacích. Nějaký čas s námi žil dospělý muž s autismem, Američan Bill Peters (můj tehdejší přítel, pozn. redaktora), a mohu říci, že s integrací dítěte s autismem může pomoci nejlépe jen dospělý člověk s autismem. Za rok a půl tohoto pobytu Bill pomohl Maxovi v tom, že si začal více věřit. Přijal to, že má autismus. Už se toho nebál.

Mluvila jste o starším synovi. Prosím, můžete našim čtenářům něco říct o něm a třeba popsat vztah dvou bratří na autistickém spektru?

Staršímu synovi je 23 let, je také na spektru autismu. Pracuje v oblasti informačních technologií, je 3D grafikem a modelářem. Vytváří postavy do počítačových her. O sobě nerad mluví. Bratři jeden k druhému nemají moc blízký vztah. Jsou to dva různé světy, které se neprotínají. Starší syn žije sám, je naprosto samostatný a soběstačný. Zajímá se o politologii.

Jaký má na vás a na Maxe vliv válka na Ukrajině?

Má to na nás stejný vliv jako na všechny Ukrajince. Těžko jsme nesli to, že nás Rusko napadlo. Max už něco tušil půl roku před začátkem války. Jednou jsme byli s Maxem v obchodě. Řekl: „Prodejte mi, prosím, RPG.“ Udiveně se zeptali: „K čemu ti to bude?“ Odpověděl: „Víte, jaká tu bude strašná válka? Já musím bránit svou zemi.“ Přešli jsme to jako vtip. Ale on řekl: „Když mi nechcete prodat RPG, prodejte mi alespoň 5 granátů.“

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Po základce není kam dál. Tyhle děti jako by tu nebyly, říká matka dospívajícího syna na autistickém spektru

Zdravotní sestra Jana Nová poskytla upřímný rozhovor, jak nefungují sociální služby ani školství pro dospívající děti s PAS, které mají přidružené úzkosti, sociální fobie, OCD, deprese... Říká, že lidé s PAS bez mentálního postižení po základní škole propadají sítem podpory. I přestože její syn je vysoce inteligentní, není pro něj možnost dalšího studia ani podporované zaměstnání. Připravujeme rozhovory s rodiči dospívajících s PAS na téma “A co dál?”.  Neuvádíme místo, kde rodina žije, a fotografie jsou pouze ilustrační. 

Jano, mohla byste představit sebe a svou rodinu?

Mám dvě děti. Syn (15 let) má Aspergerův syndrom s poruchou aktivity a pozornosti, OCD a těžké úzkosti. Zvládl dokončit základní školu pouze díky režimu domácího vzdělávání v posledních dvou letech. Dcera (6 let) bude nastupovat do první třídy a je zatím bez diagnózy. Dále s námi žije můj partner, který není otcem dětí.

Co dál?

Měla jsem trochu naivní představy. Říkala jsem si, že se poptám na brigádu, třeba v nějaké chráněné dílně v rámci udržení synova režimu. Aby netrávil převážnou část dne na médiích, aby pracoval někde na dvě, tři hodiny. Víc si myslím, že zatím není v jeho silách kvůli udržení aktivity a pozornosti. Také není schopen nikam docházet a navíc je nabídka velmi omezená. Netuším, jak je to ve větších městech, ale tady u nás nikoho nezajímá, že má syn poruchu autistického spektra. Je to prostě kluk se ZTP a tím to končí. Většina populace nerozlišuje člověka s mentálním postižením a těmi, kteří mají jiné vnímání.

Tím tedy chcete říci, že pracovní možnosti a služby lidem s fyzickým hendikepem, nebo v určitém režimu i lidem s mentálním hendikepem už se nastavit umí.

Ano, na nich bývá to postižení vidět. Jsou různé stacionáře, chráněné dílny atd., ale lidé s PAS bez mentálního postižení propadají sítem podpory. Moc možností pro ně není, tedy pokud jsou na tom podobně jako můj syn. Je chytrý, sám se naučil brilantně anglický jazyk, ale co se týká komunikace a interakce s okolím, je hodně omezený.

Jaké další možnosti vzdělání po základní škole hledáte?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

(Málo známá) historie autismu

Kdo poprvé popsal autismus? Pro většinu lidí, kteří se historií autistické diagnostiky věnují, jsou průkopníky v této oblasti Leo Kanner a Hans Asperger. Jen málokdo ví o tom, že skutečným průkopníkem byla ve skutečnosti sovětská dětská psychiatrička původem z Ukrajiny, jménem Grunya Efimovna Sucharevová (1891-1981), která již před téměř 100 lety použila termín „autismus“ pro nezvyklé chování, kterého si všimla u několika dětí. Tyto děti byly velmi talentované, jeden chlapec byl např. nadaný houslista, jiný měl zase skvělou paměť na čísla, další se pouštěl do filozofických diskuzí… Zároveň ale tyto děti měly i velké problémy zvláště při kontaktu s vrstevníky.

Sucharevová (Sukhareva) se psychiatrii věnovala ještě dlouhá desetiletí a stala se jednou z předních odbornic (kromě autismu se komplexně zabývala i schizofrenií, oligofrenií, poruchami osobnosti atd…). Proč ale její práce o autismu zůstala z velké části neznámá? K důvodům se ještě dostaneme, ale jeden z nich mohl být osobní: skromnost. Sucharevová nesnášela i svoje oslavy narozenin a její bývalá studentka vzpomíná, že o svém prvenství v oblasti autismu nikdy nemluvila. Naopak vzpomíná, že byla velmi milá, jak ke svým pacientům, tak ke studentům, ke kterým přistupovala jako ke svým dětem, což souviselo i s tím, že byla bezdětná.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Trauma nemusí být viditelná tragédie, může to být zdánlivě běžná denní situace, říká traumaterapeutka MUDr. Hana Deáková

S traumaterapeutkou MUDr. Hanou Straka Deákovou jsme se potkaly na promítání filmu Moudrost Traumatu od Dr. Gabora Matého. Po filmu odpovídala na otázky, které se týkaly práce s traumatem v praxi. Velmi mě ve filmu zaujalo, jak psychoterapeut Gabor Maté laskavě a hluboce vnímal lidi, kteří žili na okraji společnosti, i informace, že neléčené trauma nám tvoří závislosti, psychické a fyzické postižení, deprese a neschopnost fungování ve společnosti. Zeptala jsem se paní  MUDr. Hany Straka Deákové, zda by nám otevřela možnost vnímat naše traumata a jak s nimi pracovat.

Mohla byste nám přiblížit vaši cestu k psychoterapii?

Vystudovala jsem medicínu, ale velmi rychle jsem zjistila, že lidé nestonají podle knih a tabulek. Proto jsem se dále desítky let věnovala psychologii, prošla jsem dlouhodobým sebezkušenostním výcvikem a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí, ale pořád mi ještě něco chybělo. Bylo to v situacích, kdy si člověk říká: Já už to v hlavě všechno vím, ale pocity říkají něco jiného. Na to jsem dostala odpovědi až v Somatic Experiencing /dále jen SE/, v učení Petera Levina, které jsem pak jako svoji velkou lásku vystudovala v Rakousku. A to, co považuji za svou největší školu a největší inspiraci, jsou moji dva synové. Starší (31 let) má teď sedmitýdenní dcerušku a můj mladší syn (29 let) je autista s mírnou až střední mentální retardací. Myslím si, že to je moje největší inspirace v životě.

Používala jste nějaké terapie i pro syna?

Já si myslím, že nejúčinnější metoda je snaha o velkou empatii a naslouchání svým dětem. Pro mě je nejdůležitější respekt, snaha porozumět dítěti, proč dělá to, co dělá. I u zdravého dítěte je třeba vnímat jeho potřeby. Ani zdravé dítě neumí vždy svým emocím porozumět a potřebuje podporu rodiče, pomoci emoce pojmenovat, akceptovat a zacházet s nimi. O to více u autisty, který má s vyjádřením emocí obtíže ještě větší. Opravdu tu jde o to napojení, snažit se pochopit toho člověka. Ve své psychoterapeutické praxi hodně pracuji s teenagery a nejčastěji “překládám” jejich rodičům. Často jsou rodiče v obavě, aby všechno dělali dobře, aby hlídali, aby děti nebyly na mobilu, aby dosahovaly nějakých výsledků. A někdy potom dochází k tomu, že rodiče své děti neposlouchají. Potřebují být slyšeny a brány vážně. To je podle mě nejdůležitější ze všeho.

Mohla byste nám přiblížit, co je Somatic Experiencing?

SE pracuje s tím, že když se naše tělo dostává do nebezpečí, ale i „pouze“ do stresu, je to pro náš mozek úplně to samé. Co udělá naše tělo, když jsme v nebezpečí? Centrum, které zajišťuje naše přežití, okamžitě vygeneruje spousty energie a připraví tělo k boji. Není to otázka naší mysli, protože když si představíte, že zaútočí tygr nebo uslyšíme ránu, co se stane s naším tělem? V milisekundě se připraví k útěku, nebo boji. Napětí svalů, hlubší dýchání, rychlejší bušení srdce, vyplaví se spousta adrenalinu, stresových hormonů… Ale přesně takto se chystá naše tělo, i když jsme „jenom“ ve stresu. Pro naše tělo je to stejné nebezpečí.

Můžeme nějak tělu poté pomoci?

V ideálním případě, pokud nebezpečí pomine, tak se napětí může zase vybít, sportem nebo koníčky. Když se takto vytvořená energie vybije, je vše v pořádku. Známe to všichni, jak my dospělí, tak naše děti, i naše autistické děti, a my jim tu energii vlastně nenecháváme vybít, ani sobě. Každé zvířátko tu svou energii vybije, ale my lidé si to mnohdy nedovolíme, pořád chceme, abychom byli hodní, abychom fungovali podle nějakých pravidel. Vlastně si myslím, že když dostává autista záchvat, je to velmi často právě ta nevybitá energie z napětí, která z něj jde ven. SE pomáhá lidem tuto nashromážděnou energii z těla dostat. Učíme lidi, jakým způsobem to můžou dělat.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Psycholog Pavlát: Je diskriminační to, že lidé s autismem nemohou mít řidičský průkaz

Klinický psycholog PhDr. Ing. Jiří Pavlát se zabývá mimo jiné diagnostikou PAS. Má také akreditaci udělovanou Ministerstvem dopravy k dopravně psychologickému vyšetření. Vzhledem k tomu, že v zahraničí mohou lidé na spektru autismu řídit, ale u nás ne, zeptali jsme se ho i na tuto ožehavou problematiku.

Jste zaměřen v diagnostice na nějakou cílovou skupinu?

To ani snad ne, ale zaměřil jsem se na děti, které trpí poruchou autistického spektra /dále PAS/, i na dospělé (ty občas také diagnostikuji), ale pak dělám i jiná vyšetření.

Domluvili jsme spolu tento rozhovor, protože jsem u vás prošla diagnostikou. Darovala jsem vám aktuální ATYP Speciál a vy jste se mi poté ozval a říkal jste, že se vám velmi líbil.

Ano, překvapil mě, že je tak dobrý. Dobře se mi četl a ty názory tam byly zajímavé. Řekl bych, že jsou odpovídající realitě.

Říkal jste také, že vás i něco zarazilo v článku o diagnosticích…

Zaznívala tam až nepřiměřená kritika různých odborníků. Je otázka, nakolik je tato kritika oprávněná a nakolik neoprávněná.

Může to být i tím, že pro lidi, kteří jdou na diagnostiku, je to velmi náročné?

Pochopitelně, že je to pro ně velmi náročné. Dospělý se může cítit zahanbeně, může mít obavu, že najednou přijde i o řidičský průkaz. Což se v mém případě neděje, protože to s lékaři posuzujeme pak individuálně. Je to samozřejmě pro toho člověka zátěž. Na druhou stranu, co mám i zkušenosti z informací z Nautisu, je to i osvobozující, protože pak člověk pozná příčinu svých obtíží, svých problémů a proč mu ta komunikace s druhými nejde, proč má problémy v sociálních vztazích.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Jak minimalizovat riziko autistického vyhoření – 2. díl

Pokud jste #actuallyautistic („skutečně autistický“) člověk, zajímalo vás někdy, co je to autistické vyhoření, proč se nám děje, jak by se mu dalo předejít a jak se z něj zotavit? Další díl textu o autistickém vyhoření britské vývojové psycholožky a specialistky na neurodiverzitu Any Aragon, který nám poskytla. První díl jsme publikovali pod názvem Alostáza je užitečná, ale pokud trvá dlouho, může dojít k autistickému vyhoření – 1. část.

V dnešním příspěvku se podíváme na způsoby, jak vyhoření co nejúčinněji předcházet. Ráda bych ale předeslala, že je sice možné velmi minimalizovat riziko autistického vyhoření, avšak není to možné zcela. Čas od času se to prostě bude dít každému z nás a je to v pořádku.

Jako autisté přirozeně tíhneme k extrémům, je pro nás velkou výzvou najít balanc a střed. Je ale nezbytné umět rozpoznat, kdy se zase vychylujeme ze svého středu, a podniknout kroky k tomu, abychom znovu nastolili rovnováhu. Ukažme si pár praktických způsobů, jak toho co nejlépe dosáhnout:

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Alostáza je užitečná, ale pokud trvá dlouho, může dojít k autistickému vyhoření – 1. část

Britská vývojová psycholožka a specialistka na neurodiverzitu Ana Aragon nám poskytla text o autistickém vyhoření. Budeme ho publikovat na 3 části. K práci s lidmi na spektru autismu ji přivedlo i to, že byla v 19 letech diagnostikována, a jak sama říká do té doby o autismu nevěděla nic. V té době studovala na filmové škole a po diagnostice si uvědomila, že film není to, co by ji bavilo. Dnes zužitkovává množství znalostí, které nasbírala při práci s různými autisty různého věku, i své vlastní. Její dětství bylo složité, jak sama říká, a lidé jí nerozuměli. Často slyšela, že je hloupá a společensky neschopná. Dnes pomáhá ostatním lidem s neurodiverzitami se sebepřijetím a s porozuměním tomu, že když mozek funguje jinak, neznamená to být hloupý a společensky neschopný. Učí druhé, aby je názory ostatních nedefinovaly. Připravuje také knihu o tom, jak být v souladu se svým autistickým já. 

Pokud jste #actuallyautistic („skutečně autistický“) člověk, zajímalo vás někdy, co je to autistické vyhoření, proč se nám děje, jak by se mu dalo předejít a jak se z něj zotavit? Začněme tím, co to znamená a proč vzniká. Autistické vyhoření je fenomén, který popisují autističtí lidé jako stav fyzického, emočního a kognitivního vyčerpání. Může se projevit jako ztráta zájmu nebo motivace k vašim speciálním zájmům, snížená schopnost vyrovnávání se s přetížením smyslů, někdy je náš sociální budget doslova vyčerpán. Jednoduše se dostavuje častěji pocit, že je toho na vás hrozně moc, jste frustrovaní a jakoby odpojení od všeho, i od sebe, a teprve zhoršený stav až vyhoření vám ukáže, že se tělo a mozek zastavuje. Zkrátka – všechno se zdá najednou těžší v přeneseném i doslovném významu.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Mám osm koček, tvořím si tak kolem sebe komfortní bublinu, říká autistka Eliška

Eliška (26) z Libereckého kraje miluje kočky, má jich osm a vášnivě fotografuje. Je také dvojnásobnou matkou. Protože si přála zůstat v částečné anonymitě, tak rozhovor s ní doprovázejí hlavně autorské fotografie jejích huňatých spolubydlících. V rozhovoru pro ATYP magazín jsme si spolu povídaly kromě autismu a jinakosti samozřejmě o kočkách a také o vztazích a mateřství. 
Kdy jsi poprvé začala vnímat, že je u tebe něco jinak než u ostatních?

Už na prvním stupni, když jsem si všimla, že spolu ostatní děti komunikují tak nějak automaticky a často neverbálně. Něco si řekly, já ani nepostřehla, co to bylo, a ony už se na něčem domluvily. Nedokázala jsem to dešifrovat. Věci ohledně autismu jsem si začala zjišťovat až kolem třináctého roku, kdy jsem začala tušit, že bych něco takového mohla mít. Najednou to vypadalo, že to, že mě často bolí hlava, jsem emočně nestabilní, že mě všechno rozhodí a dostávám se do situací, které jsou pro mě špatně řešitelné, že jsem světloplachá, nemám ráda hlasitou hudbu a jsem vybíravá v jídle, že se nerada lidem dívám do očí… Zkrátka že to všechno, co jsem považovala za nějakou svoji chybu, nedostatečnou socializaci nebo slabost, může znát i někdo další a že se to dokonce sdružuje pod nějakou diagnózu.

Všímalo si toho i okolí, nebo se to všechno odehrávalo jen v hlavě a ty jsi maskovala?

Těžko mluvit za ostatní, jak jsem říkala, moje naciťování toho, co si lidi myslí, není na moc dobré úrovni. Ve škole jsem asi byla jen za tu divnou a introvertní. Doma jsem byla prostě za zlobivou. Školní psycholožka si toho všimla určitě, protože se asi snažila o tom se mnou mluvit, ale já jsem o tom mluvit nechtěla. Nesnažila jsem se maskovat, ani jsem si zprvu neuvědomovala, jak moc jiná jsem od ostatních, než jsem se začala kamarádit s někým, kdo mě dostal do společnosti – začala jsem chodit ven, už jsem jen neseděla doma s knížkou a najednou jsem viděla, jak odlišně lidé žijí. To bylo až kolem těch třinácti let. Pak jsem se teprve začala maskovat, do té doby ne. To vědomé maskování přešlo až do takového lehce nadřazeného postoje (ve smyslu „já nejsem jako ty ostatní slabé holky, já jsem děvče do nepohody“) a potom se to, doufám, srovnalo do normálu. V práci dokážu předstírat tak, že si nikdo ničeho nevšimne.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Pokud má člověk v sobě aktivován program – nebuď citlivka, jde často za své hranice, neposlouchá své tělo, své potřeby, říká terapeutka Lenka Davidová

Terapeutka Bc. Lenka Davidová se již přes 20 let pohybuje v neziskovém sektoru, kde pomáhá lidem různých cílových skupin, téměř 6 let pracovala v organizaci Rodinné Integrační Centrum, která poskytuje služby pro rodiny a jednotlivce s PAS v Pardubickém kraji. Také je soukromá terapeutka a jejími klienty jsou i dospívající a dospělí se zvýšenou citlivostí nebo s PAS. Sama má dvě dcery, z nichž starší třináctiletá má dětský autismus, a žije tak denně témata, která řada rodičů řeší a hledá cestu. Také supervidovala myšlenkové Karty síly a nadhledu pro pečující, které nedávno vydal ATYP Press.

„Více než 11 let nabízím ve své soukromé praxi terapie lidem, kteří se ocitli v náročné životní situaci, hledají cestu, jak žít svůj život plnohodnotně, chtějí probudit svůj energetický potenciál, najít nový směr a vyřešit své těžkosti a obtíže. Zaměřuji se na témata spojená s akutně nebo dlouhodobě prožívanou krizí, nepohodou či traumaty, na nalezení či posílení energetického potenciálu, zvýšení sebehodnoty. Lektoruji pro organizace témata „na poli autismu“, která souvisí s řešením krizových situací, posílením vztahů mezi rodičem a dítětem, témata spojená se seberozvojem a psychohygienou, přijetím diagnózy u dítěte, zdravým psychickým vývojem dítěte či posílením nebo znovunalezením sebe sama při péči o dítě s diagnózou,“ říká terapeutka Davidová, se kterou si povídala naše redaktorka Markéta Štěpánková.  

Setkáváte se ve své terapeutické praxi s dospívajícími na spektru a s vysokou citlivostí?  

Za dobu své praxe sleduji, že v ordinaci přibývá počet dospívajících osob s diagnostikovanou poruchou autistického spektra (dále jen PAS), přibývá i řada dospívajících se zvýšenou citlivostí. Přichází s intenzivními prožitky nepřijetí, úzkostí, strachu. Rodiče prožívají velkou bezmoc, neorientují se v celé situaci a mají pocit rodičovského selhání. Je tedy nutné i rodiče v takové situaci stabilizovat a celou situaci pojmenovat a zčitelnit. Sami dospívající jsou často sami sebou velmi znejistěni, nepřidává tomu ani stav, kdy se často cítí vyčleněni z kolektivu vrstevníků. Vnímají sebe samy jako „divné, špatné, nehodnotné“, nezřídka se objevuje sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu a další závažné obtíže.  

Je jiné procházet pubertou a dospíváním, pokud je člověk na spektru nebo s vysokou citlivostí?

Puberta a dospívání je vždy velká výzva nejen pro rodiče, ale i pro samotné dospívající. Změna hormonů, zintenzivnění životní energie, názorů, intenzivnější potřeba vymezování se. Potřeba objevovat a testovat hranice. Zvědomovat si Kdo jsem já? přináší velký chaos, kde nějakou chvíli trvá než se všichni zúčastnění zorientují a objeví sebe sama v jiné – nové poloze. Dospívajícím je v této době často potřeba dosytit, co chybělo, dát z pozice rodiče tzv. „požehnání“, posílení, předání poselství, které pomáhá v ukotvení se ve své identitě. Tak, aby byli schopni lépe vyhodnocovat, co je pro jejich život hodnotné, a byli dobře ukotveni ve své síle a mohli v budoucnu dobře využít svůj potenciál. Bohužel historicky jsme jako rodiče zapomněli na nutnost tohoto energetického posílení a často tak mnoha lidem toto doklapnutí chybí, jsou  nuceni hledat toto dosycení jinde v různých – často extrémních – situacích.

A když k tomu má mladý člověk autismus a vysokou citlivost?  

Ve své praxi sleduji, že prožívání v pubertě je u osob s vysokou citlivostí jiné. V této době se často nůžky „jinakosti“ velmi intenzivně rozevírají. Vzhledem k „jinému“ pohledu na svět, hodnotám, prožívání a specifickým potřebám se řada dospívajících s vysokou citlivostí, s PAS nebo s kombinací obojího často dostává na velmi zásadní rozcestník, který je pro ně velká výzva. Je to čas, kdy vrstevnické přijetí a sounáležitost je zásadním vývojovým milníkem, který je podstatné naplnit a hraje velkou roli v dalším vývoji. Dostávají se do bodu, kde se musí rozhodnout, protože v období puberty je často jakákoliv jinakost, která jde mimo „střední proud“, odmítnuta nebo nepřijímána.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Normální autistický film

Pět odlišných dětí na spektru autismu, pět rozdílných pohledů na život. Klavírní virtuóz Denis dokáže s lehkostí zahrát jakoukoli skladbu na piano a zbožňuje filozofii Malého prince. Marjamka má bohatý vnitřní svět, o kterém ráda mluví v angličtině a znázorňuje jej ve svých kresbách. Její bratr Ahmed je zase velmi přátelský. Sarkastický Lukáš miluje natáčení vlastních videí a Majda vytváří rapové písně a básně s odzbrojující přesností. Normální autistický film měl premiéru v roce 2016. My vám ho připomínáme recenzí Adély, která na film zavzpomínala.

Co je na filmu tak fascinujícího? Je to jeden z prvních českých dokumentů o autismu, který na něj nepohlíží jako na lékařskou diagnózu, ale jako na jinakost. Autismus není ani dobrý, ani zlý, je prostě jiný. To platí i mezi lidmi na spektru autismu, nejsou všichni stejní. Symptomy mohou mít podobné, ale díky rozdílným osobnostem a potřebám je projevují jinak.

Tento aspekt je podle mě ve filmu perfektně znázorněný. Režisérovi se povedlo bravurně zachytit individualitu a přirozenost těchto dětí a ukázat jejich vnitřní světy. Neříká jim, jak se mají chovat a co mají dělat, prostě je jen postaví před kameru a natáčí jejich přirozené reakce. Nechává je bez ostychu projevit svůj vnitřní svět, u každého jinak – Denis se svou učitelkou hraje na klavír a cituje Malého prince, Marjamka maluje poníky a víly a vypráví jejich příběhy v angličtině, Lukáš natáčí videa se svým kamarádem a dělá si ze všeho legraci, Ahmed s nadšením mluví o tom, že autisté jsou v podstatě mimozemšťané, protože se v tomto světě nevyznají, a Majda kritizuje vše kolem sebe ve stylu rapu. Režisér tyto světy neodsuzuje, naopak se jim snaží porozumět a nechává na dětech, aby mu vysvětily jejich významy a proč jsou pro ně důležité.

Dokument je částečně zaměřený i na rodiče, především na maminku Marjamky.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Nedokážu vypnout okolí

Lucie Jechová (44 let) žijící v severních Čechách je pedagožka a svou autistickou identitu našla teprve nedávno, jako mnoho jiných dospělých na spektru autismu, kteří byli diagnostikováni až v dospělosti. Lucii baví fotografování a má již na svém uměleckém kontě několik ocenění. Typu focení, kterým se prezentuje, se říká „light painting“ neboli malba světlem.

Co vás pudí k tomu, abyste strávila den dva focením?

To vlastně nevím. Asi nějaká múza nebo pocit, že jsem už dlouho nic nevyfotila a mám třeba nová světla. Jako hnací motor mám hlavně samu sebe. Někdy jsem se zkoušela donutit fotit bez toho, ale vůbec to nejde.

Kdyby se vám z fotografování stala práce, tak už by vás to netěšilo?

Přesně tak. Fotím zatím spíš pro sebe, neumím to dělat na povel třeba každý den. Někdy mi to trvá v rozmezí 14 dní, někdy až dva měsíce. Zatím nemám ani potřebu si vytvářet zájmové profily na sociálních sítích. Mám soukromý profil jak na FB, tak i na Instagramu. 

Všimla jsem si, že fotíte také lidi, což nebývá u fotografů na spektru autismu časté…

V rámci workshopu. Jdu na workshop, zaplatím si všechno okolo, někdy to jde tak, někdy jinak. Zejména tam jezdím za určitými lidmi, kteří to pořádají. Když se tam cítím dobře, tak tam pak jezdím často.

Zajímalo by mě, zvládáte-li sociální interakce? Máte nějaký příklad, kdy přemýšlíte o tom, proč lidé něco nějak mají?

Já jsem velký samotář. Díky tomu můžu pozorovat lidi, co jak dělají a co je běžné. A podle toho se snažím chovat, abych zapadla do běžného života. Díky tomu samotářství si vždycky najdu jednoho sparing-partnera, který mi ukazuje, jak to má být, aniž by to třeba věděl.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

O dyspraxii a hyper nebo hyposenzitivite sa veľmi málo rozpráva v súvislosti s autizmom

Právo človeka je rozhodovať o svojom tele, tak sa pýtam akým právom niekto rozhoduje o inom človeku, čo si má vkladať do úst? Väčšina autistov má hyper nebo hypo zmyslové vnímanie a taktiež motorické problémy. Prečo nás za inak nastavenú anatómiu a inak nastavený mozog ponižujete?

Pracujem v dennom stacionári, kde máme 6 dospelých klientov s autizmom. Robievam aj dobrovoľnícku činnosť na táboroch pre deti s autizmom. Vždy som vedela, že naplň môjho života a práce bude pomahať a starať sa o slabších ľudí. Na jednom tábore som sa starala o štrnásťročnú slečnu s vysokofunkčným autizmom. V mnohých veciach mi pripomínala mňa. Veľa vecí, ktoré boli na programe v tábore, nechcela vykonávať, snažila sa mi slovne ublížiť, až neskôr som si uvedomila, že ona tie činnosti nezvláda robiť kvôli dyspraxii, preto mi agresívnym správaním ukazovala, že ju nemám do toho tlačiť.

Keď som videla, že dievča fyzickú aktivitu nezvláda, a mala čím ďalej horšie správanie ku mne, tak som jej urobila individuálny program a zrazu som videla, že sa ukľudnila a mala aj ona ku mne rešpektujúce správanie. Čas s týmto dievčaťom mi ukázal, že autistické preťaženie prichádza veľmi rýchlo. Ja som bola v detstve ponižovaná, pretože som mala (aj mám) výraznejšie potreby kvôli môjmu inému zmyslovému vnímaniu a inej motorike. Popíšem vám to, abyste viac porozumeli osobam s podobnými ťažkosťami.

Problémy s rovnováhou

Mám problém s vestibulárnym systémom, cítim aj pri bežnej chôdzi problém s rovnováhou, je to veľmi nepríjemný pocit. Zažívala som ponižovanie kvôli tomu, že neudržím rovnováhu na bicykli, na korčuliach. Mám pocit, že o dyspraxii a hypersenzitivite sa veľmi málo rozpráva v súvislosti s autizmom. Treba si uvedomiť, že človek, ktorý má problém s rovnováhou aj pri chôdzi, asi ťažko udrží rovnováhu na bicykli. Ľudia berú bicyklovanie ako samozrejmosť, ale vôbec si nevedia uvedomiť, že keď má niekto narušený vestibulárny systém, tak má čo robiť aj pri obyčajnej chôdzi. Veľmi ma trápi, keď niekto nazýva človeka s dyspraxiou lenivým, je to veľmi zraňujúci, keď je človek takto ponižovaný kvôli neurologickej odlišnosti, za ktorú nemôže.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Plusy a minusy autistické partnerky a matky

Autisté jsou rigidní, nemají empatii, nerozumí humoru, nesnáší změny, nedívají se do očí, nesnáší doteky, nemají kamarády, nemají vztahy. Jak by tedy mohli mít vůbec rodiny? Monika je vdaná sedm let, má tři děti a autismus jí byl diagnostikován teprve nedávno. Na 3. Autistické konferenci přednášela o své cestě k rodině. Toto téma zvolila proto, že zná mnoho lidí na spektru autismu, kteří moc nevěří tomu, že by mohli dosáhnout krásného partnerského vztahu a založit rodinu. Týká se to samozřejmě především lidí s vysoce funkčním autismem a Aspergerovým syndromem.

“Ani já jsem nebyla výjimkou, a byly roky, kdy jsem absolutně nedoufala, že bych mohla mít manžela a tři děti. Můj příběh je samozřejmě velmi individuální a každý tu svou cestu může mít odlišnou. Toto je tedy můj příběh,” říká Monika, kterou jinak znáte taky jako youtůberku a pro ATYP magazín natočila několik videí o autismu a můžete je vidět na YT kanálu Ptejme se autistů.

Partnerské vztahy jsou oříšek pro každého

Partnerské vztahy bývají často složité i pro neurotypickou populaci. Jsou především o komunikaci, a protože autisté přistupují ke komunikaci trochu jinak, mohou mít cestu ke vztahům o něco delší a náročnější. Tato skutečnost by ale neměla být důvodem toho, že snahu o blízké vztahy vzdáte. Když zůstanete sami, můžete to mít jednodušší, ale i lidé na spektru potřebují vztahy stejně jako všichni ostatní. A dobrá zpráva je, že čím déle v nějakém vztahu budete, tím bude lepší i vaše schopnost komunikace s konkrétní osobou. Protože když máte někoho rádi a on má rád vás, je to ta nejlepší a nejpřirozenější motivace ke zlepšení komunikace i sama sebe.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Rozdíl mezi autistickým a neurotypickým myšlením

Často se lidé ptají, jaký je tedy rozdíl mezi autistickým myšlením a tím běžným? Přednáška od středoškoláka na spektru autismu Jakuba Frnky měla na 2. Autistické konferenci v červnu 2021 nejlepší hodnocení od návštěvníků. Týkala se tématu “Rozdíl mezi neurodivergentním a neurotypickým myšlením”. Přinášíme ji upravenou v textovém podání. S Jakubem Frnkou jsme připravili také velký rozhovor do tištěného ATYP Speciálu, který vyjde již potřetí, a to letos opět ke Světovému dni zvýšení povědomí o autismu 2. dubna. 

Rozdíl mezi neurodivergentním a neurotypickým myšlením

Rozlišujeme dva typy ľudí z hľadiska neurologickej stavby. Neurotypickí ľudia, to sú takzvaní tí „bežní“, ľudia s typickou neurologickou stavbou, ktorá je charakterizovaná typickým vývinom, ako v detstve, tak aj potom neskôr v živote.
Zatiaľ čo neurodivergentní ľudia – tento pojem nezahrňuje len autizmus, ale takisto aj epilepsiu, OCD, ADHD a rôzne iné výnimočnosti – to sú ľudia s odlišnou neurologickou stavbou, charakterizovaný atypickým vývinom, a väčšinou majú problémy v sociálnej oblasti, zatiaľ čo neurotypickí ľudia nemávajú problémy v sociálnej oblasti, čož nie je prekvapivé, pretože väčšina spoločnosti je neurotypická.

Hypersenzitivita
Pri neurotypických ľuďoch sa málokedy vyskytuje hypersenzitivita. Neurotypici môžu nadobudnúť napríklad takisto aj črty autistické alebo iné, napríklad nejakou traumatickou udalosťou – nejakým úrazom mozgu alebo podobne, ale zvyčajne sa u nich nevyskytuje hypersenzitivita, zatiaľ čo u neurodivergentných ľudí je hypersenzitivita veľmi častá, priam je to jedna z charakteristik týchto diagnóz.
Fungovanie spoločnosti je pre neurotypických ľudí prirodzené, keďže väčšina spoločnosti, ako som už vravel, je neurotypická, zatiaľ čo pre neurodivergentných ľudí je veľmi náročné a niekedy sotva možné fungovať v spoločnosti bez toho, aby boli preťažení.

Autistický smysl pro detaily

Autizmus má špeciálne charakteristiky, ktorými je odlišný od neurotypickosti. Prvá vec, ktorú by som chcel spomenúť, je, že často sa spomína, že autisti majú zmysel pre detail, že si viac všímajú

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Děti na spektru potřebují ve svém životě cítit důvěru, že něco zvládnou. Někdy je ochraňujeme víc, než by potřebovaly, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Se sociálním pracovníkem Martinem Vařejčkem z Rodinného Integračního Centra jsme si povídali velmi otevřeně o pubertě u dětí na spektru autismu, o vyhoření ze školy, o pouštění do světa v pubertálním věku… Jeho klienty jsou především puberťáci. Martin Vařejčko je také pravidelným návštěvníkem Autistických konferencí, kde přednášejí lidé na spektru autismu. Loni jsme s ním publikovali rozhovor Díky autistům vidím svět barevněji.

Můžete nám na základě svých zkušeností říci něco o emocích u teenagerů na spektru autismu?

Mám pocit, že starší děti (nejen) s autismem mají spoustu citových kanálů už uzavřených, mají problém emoce pojmenovávat a převládají pocity negativní. U těch malých v rané péči mi přijde, že pocity vyjadřují bezprostředně, ale u starších jsou emoční kanály spíše uzavřené. Je potom těžké dostávat emoce ven, protože jsou pod zámkem. Snažím se s takovým starším dítětem nebo mladistvým pocity pojmenovávat, aby se s nimi dalo pracovat.

Takovým vyjádřením může být například pláč?

Pláč samozřejmě hodně souvisí s vyjadřováním emocí, málokdo si pláč dovolí, je potřeba k tomu mít bezpečný prostor. Ale to je napříč společností, u lidí na spektru i u lidí neurotypických.

Stalo se vám někdy, že by klient emoce pustil a pak tím byl sám překvapený?

Přímo u klienta ne, ale u rodičů, kteří třeba nemají oficiální diagnózu, se dostáváme často do situací, kdy si to konečně dovolí a často si popláčou. Mají najednou dostatek bezpečí a prostoru. Je taky velký rozdíl mezi ženami a muži, vstupují do toho ještě různé genderové stereotypy.

Například že muži nepláčou? Co byste řekl obecně k pláči u kluků v pubertě?

Když si vzpomenu na svoji pubertu, tak jsem cítil spíš hodně naštvání, budování vlastního názoru, touhu, aby mě všichni poslouchali, také přesvědčení, že ostatní dělají věci špatně a já dobře. V pubertě jsem neměl moc na emoce náhled, nedokázal bych to rozklíčovat, říct, co která emoce byla, ukázat na to. Myslím, že to byl spíš emoční zmatek. Asi jsem ani neměl kolem sebe vrstevníky, kteří by si něco “odplakali”, všichni jsme měli výchovu “chlapi nebrečí”. Já svým dětem naopak říkám, ať pláčou, pokud to tak cítí.

Tak vznikají poruchy chování, že se člověk uzavře, například protože má v sobě velkou bolest, kterou nesmí ventilovat?

U dospívajícího a dospělého člověka je již velká historie selhávání. Od dětství má za sebou neúspěšné sociální interakce, zažívá od okolí negativní zpětnou vazbu z těchto sociálních interakcí. Pak je velmi těžké se na to dívat jinak a získat náhled, o to víc, když chybí pochvala, úspěch, přijetí. My se na skupinových nácvicích snažíme, aby si chlapci zvykli vůbec pojmenovat, co se v nich odehrává. Je to dlouhodobá práce, ale snažíme se, aby si začali říkat i úplně obyčejné věci, které se jim nelíbí. Snažíme se vytvářet prostředí, v němž mohou bezpečně říci cokoliv. Samozřejmě potřebujeme, aby totéž, co klienti zažívají tady, mohli pak zažívat i doma nebo ve škole. V emoci, kterou klient prožívá, jsem s ním. Není to pro mě zraňující, naopak v tom zažívám kus sebe a uvědomuji si, že i ve mně se něco odehrává: když pláče klient, pláču taky, když sdílí radost, raduji se.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Současní dospělí s PAS jsou ztracená generace, říká v rozhovoru výtvarnice na spektru Veronika

Výtvarnice Veronika Jirasek je autistická aktivistka už mnoho let. Na 1. Autistické konferenci byla oceněna jako Sebeobhájce roku 2020. Její obrazy budete moci vidět na výstavě AspergerArt. Prodejní výstava bude zahájena vernisáží ve čtvrtek 9. února v 15:30 v prostorách Blue Café v Brně. Výstavu tří výtvarnic na spektru Veroniky Jirasek, Petry Bobalové a Anny Saxlové připravila k Mezinárodnímu dni Aspergerova syndromu brněnská pobočka organizace Za sklem, kterou pořádá ve spolupráci s organizací Adventor a Open Art Studiem u příležitosti  Mezinárodního dne Aspergerova syndromu. Ale teď už si pojďme povídat s Veronikou Jirasek. Další rozhovory s výtvarníky na spektru autismu si můžete přečíst v ročence ATYP magazín Speciál 2, který lze objednat v eshopu ATYPpress.cz. Je také k zakoupení v pražském Autikvariátu – “chráněném obchůdku” organizace Adventor. 

Kdy jsi přišla na to, že jsi na spektru? 

Poprvé to zmínila jedna učitelka na nižším stupni gymnázia – jestli prý nemám náhodou AS. Nevěděla jsem, co to znamená, a tak jsem googlila (tehdy ještě česky) a to mě svedlo ze stopy… Trvalo to další čtyři roky – do nějakých šestnácti – než jsem se k téhle teorii vrátila na základě hledání v angličtině. A k diagnostice jako takové jsem se dostala až v osmnácti, tedy před nějakými pěti lety. A ačkoliv jsem si v zásadě jen šla potvrdit svou teorii, stejně mě to celkem zasáhlo. Ovšem to je asi i dané příchodem další depresivní epizody.

Proč tě to svedlo ze stopy?

To je jednoduché – kdybych se byla tehdy dostala ke správným informacím, mohla jsem daleko dřív chápat, co se mnou děje. A taky by to třeba pomohlo mému vztahu s rodiči…

Malování je tvé hobby, nebo maluješ i profesionálně?

Kreslit jsem začala ve chvíli, kdy jsem udržela tužku. Prostě to přišlo tak nějak přirozeně, samo. Takže pokud jde o to, jak dlouho páchám umění, bude to tak dvacet let. Umění je pro mě jen hobby, protože si chci dělat co chci a kdy chci – ne pracovat na zakázkách pro lidi, co ještě mizerně platí. Když se sem tam něco prodá, jsem samozřejmě ráda, ale to je málokdy. Dělám různé techniky – malbu, kresbu, koláže, pracuji i s hlínou a vytvářím si kostýmy na LARPy a historické akce.

Co dalšího tě baví, kromě umělecké tvorby?

Baví mě vlastně všechno ohledně fantasy – knížky, filmy, seriály, hry… A hlavně LARPy, historický šerm a lukostřelba. Neobvyklé koníčky pro ženu, já vím, ale je to daleko zajímavější než porovnávání kabelek a ničení si zad vysokými podpatky. Taky hraju DnD a jinou roleplay hru, na jejíchž pravidlech pracujeme s podobně ujetou skupinkou přátel. A ráda si jen tak sednu na gauč, dám si vodní dýmku a povídám si s papoušky.

Má pro tebe nějaké plusy a mínusy to, že jsi na autistickém spektru?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Autisté vycítí, když je někdo nepřijímá, říká terapeutka Renata Škrabalová

Terapeutka a religionistka Bc. Renáta Škrabalová (50 let) se zaměřuje hlavně na skoliózy u dětí i dospělých. Podle ní jsou často kombinované vady, DMO, autismus, ale i deprese a úzkosti spojené se špatnými stereotypy chůze a postoje. Metodu spirální stabilizace učí i fyzioterapeuty a doktory ve svém Centru Spiralyoga. Renata Škrabalová má třináctiletého syna s autismem a pomáhá i pečujícím těchto dětí.

Jak jste se dozvěděla, že máte dítě s autismem?

Bylo to znát už od synova roku a půl, ale dlouho jsem si to nechtěla připustit. Říkala jsem si, že je jen vývojově zpomalený, že to bude dobré, pořád jsem si četla, že některé děti začnou mluvit později, třeba až kolem třetího roku. Trochu neklidný byl už odmalička, nejspíš to začalo antibiotiky u porodu, která narušila mikrobiom, takže on pak nemohl vstřebávat do svých střev ty správné bakterie. To mi řekla doktorka, s tím, že očkování na roce a půl to pak jen dodělalo. Jako jediné očkování jsme měli hexavakcínu. Po ní se velmi rychle horšil každý den o něco víc. Skládal kostičky, kolečka do šablon podle tvarů, a najednou po očkování cpal kolečko do trojúhelníčku. Věci, které uměl předtím, najednou neuměl. Uměl slova a najednou neuměl mluvit vůbec. Byl u něj okamžitě silný regres.

Takže jste začali chodit k lékařům?

Samozřejmě jsem začala standardně hledat v systému, pak jsme byli u různých odborníků, pak jsme chodili do CTA, Nautisu…

Jak jste se dostali rovnou k autismu? Většina rodičů říká, že o autismu vůbec nic nevěděli a dostali se k odborníkům na poruchy autistického spektra až později.

Zajímala jsem se o to už dlouho předtím. Jelikož jsem fyzioterapeut a pracuji s lidmi se skoliózou, tak jsem se s tím setkávala i u klientů. Protože když se vyvíjí mysl jinak, tak i tělo se začne nějak kroutit. Takže autisté mají velice často buď skoliózu, nebo nějaké jiné deformity na těle.

Často se u dětí na spektru objevuje chůze na špičkách. U vašeho syna také?

Chodil tak asi až do osmi let. V nemocnici nám poradili, že se píchá botulotoxin do pat, tak to jsme samozřejmě neabsolvovali. Definitivně synovi pomohl doktor Živný v NeuroCentru. Do čtvrt roku přestal chodit po špičkách.

Do NeuroCentra jste přišli až v osmi letech syna. Nebylo to už pozdě? Jak pomohl pan doktor Živný?

To nám pan doktor naznačil. Ale my jsme se k informaci o něm a jeho metodě dřív nedostali, i když jsme k odborníkům chodili. Jeho bodová terapie synovi nakonec pomohla. Terapie pomocí stimulace reflexních bodů (FPIT = False Proprioceptive Information Therapy) je u každého konkrétního dítěte šitá na míru. Pan doktor Živný naučí rodiče terapii pomocí stimulace reflexních bodů, kterou opakují několikrát denně.

Jednou jste mi vyprávěla, že jste byla v dětství taky zvláštní…

Já jsem taková zvláštní pořád. (smích) Obecně si myslím, že rodiče autistů jsou často taky trochu zvláštní. Nebo aspoň jeden z nich. I ty skoliózy tam vidím. Většinou když to dítě má velkou skoliózu, tak tatínek nebo maminka ji mají taky, jenom třeba ne tak velkou. Ale myslím si, že náběh na autismus je daný především geneticky.

Co jste pozorovala na sobě podobného se synem?

Já jsem měla úplně svůj svět, měla jsem problém se bavit s lidmi, třeba jsem hodiny koukala na rybičky v akváriu. Nebo jsem si na chalupě sedla na strom a hodiny jsem koukala, jak se vlní obilí. Nevěděla jsem, jak mám mluvit se spolužáky, cítila jsem se prostě jiná. Vždycky jsem měla třeba jednu dobrou kamarádku, ale ve větším kolektivu jsem se cítila jako E.T.

Taky jste mi vyprávěla, že jste se málem nedostala na střední školu.

Učitelka doporučovala rodičům, ať mě dají na nějaký učňák bez maturity, že na střední nemám, ale táta s tím nesouhlasil, takže jsem šla na ekonomku a vysokou jsem si dodělávala pak v dospělosti.

Proč si učitelka myslela, že na to nemáte?

Neměla jsem úplně špatné známky, ale asi jsem jí nebyla sympatická. Já jsem moc neposlouchala, jiné děti byly hodné, ale já jsem občas řekla svůj názor. Nakonec jsem si udělala i religionistiku na vysoké, ale až při práci.

Jak jste se dostala k tomu, co děláte nyní?

Po škole jsem začala trochu pracovat s tělem. Měla jsem skoliózu a začala jsem tloustnout, měla jsem kvůli tomu dost zdravotní problémy. Po dvacítce jsem začala víc sportovat, dostala jsem se i k józe, a tak mě to chytlo, že jsem sama jednou nebo dvakrát týdně vedla skupinku jógy. Pak jsem se dostala k masážím, tak jsem si udělala kurz masáží. V té době jsem studovala na vysoké škole religionistiku. Odešla jsem z práce a rozhodla jsem se, že budu mít krámek s bylinkami a keramikou. Vzadu jsem měla malou tělocvičnu pro čtyři lidi na jógu nebo masáže. Časem jsem si k tomu přidávala další činnosti. Hlavně přes Dornovu metodu a spirální stabilizaci (SPS) jsem se dostala k odbornějším věcem.

Co vlastně si mám představit pod Dornovou metodou a spirální stabilizací?

Dornova metoda se zaměřuje hlavně na kosti, klouby a obratle a na jejich srovnání do anatomicky správné pozice. Jedná se o jednorázovou terapii, která se případně zopakuje až po nějakém čase. SPS se zaměřuje na celkovou práci svalů a těla v pohybu. Naučíte se sestavu cviků, které je pak potřeba pravidelně cvičit každý den. Tím si znovu zpevníte svaly, které byly špatnými pohybovými vzorci oslabené. Zároveň toto cvičení někdy doplňuji manuální terapií, ve které klientům naopak uvolňuji svaly, které mají přetížené. Tyto blokády jsou často způsobeny nejen špatnými pohybovými, ale i mentálními vzorci. Během terapie dochází k jejich přenastavení.

Fascinuje mě, jak na těle člověka přesně poznáte, co ho trápí. Jak jste se k tomu dopracovala?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Jsou sociální nácviky užitečné?

Představte si autistického člověka. Do kolektivu často nezapadá, možná ani nemá kamarády, je šikanovaný a trápí se. Jak z toho ven? Nejlepším řešením by mohly být právě sociální nácviky. Naučit se různé konverzační scénáře, aby člověk zapadl. Ale je toho opravdu zapotřebí? Nemělo by se v těchto nácvicích spíše učit, jak poslouchat vlastní potřeby a učit se pracovat sami se sebou místo snahy zapadnout a potlačit vlastní identitu? Berte tento článek jako zamyšlení nad mými vlastními zkušenostmi s touto službou.

Sociální nácviky jsem začala navštěvovat, když mi bylo 12 let. Byla jsem v šesté třídě a vrstevníků jsem se bála. Moc si nepamatuju, proč jsem s nácviky začala, ale asi to bylo kvůli tomu, že jsem chtěla mít kamarády, a aby mě přijali spolužáci. Také to v tomto věku po mně chtěla mamka. Chodilo nás tam více dětí a celý kroužek vedly dvě pracovnice. Bylo to poprvé, co jsem potkala ostatní lidi na spektru, takže tam panovala rozpačitá atmosféra. Pracovnice s tím počítaly, takže nás hodně vedly a určovaly nám třeba témata konverzací, což byl dobrý krok, protože nejsme ten typ lidí, co začne první. Bohužel tyto konverzace byly docela skriptované, takže jsme si nevytvořili autentický vztah, což mi zpětně přijde absurdní, jelikož nám to mělo pomoci s komunikací a vztahy. 

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Je hypersenzitivní detektiv Sorjonen autista?

Známe už mnoho filmů, kde je jasně řečena diagnóza některé z postav. Mnohdy se na ně diváci dívají právě kvůli tomu, aby pochopili člověka s onou diagnózou. Není ale lepší film, kde to není explicitně řečeno a ukazuje to realitu ztracené generace dospělých lidí na spektru autismu? Mezi námi jich žije více, než si myslíme.

Mnozí lidé na spektru autismu si až v dospělosti dojdou k odborníkovi na diagnostiku, pro odpověď na to, proč jsou celý život jiní, divní… Například herec Anthony Hopkins se dozvěděl o svém autismu až v sedmdesáti letech. V tomto textu to ale bude o jiném herci, respektive o filmové postavě. Řeč je o prvotřídním detektivovi Sorjonenovi z finského stejnojmenného krimi seriálu. Jako každý dobrý detektiv je “správně divnej”. Vyšetřovatel Kari Sorjonen je ale také hypersenzitivní a navíc vykazuje mnohé známky autismu, kterých si lze všimnout, pokud o autismu víte více a nemyslíte si, že autista rovná se pouze Rain Man nebo Sheldon Cooper.

Fakta o seriálu Sorjonen

Nejprve pár informací o nejslavnějším finském televizním krimi seriálu o třech řadách a s jedenatřiceti epizodami. Vytvořil ho Miikko Oikkonen mezi lety 2016 až 2019 a detektiva Kariho Sorjonena hraje Ville Virtanen. Pro ty, kteří neznají děj, první série začíná tím, že se Kari Sorjonen, detektivní inspektor Národního úřadu pro vyšetřování (NBI) ve Finsku, stěhuje se svou ženou (Matleena Kuusniemi) a dospívající dcerou (Olivia Ainali) z Helsinek do finsko-ruského pohraničního města Lappeenranty v naději na klidnější životní styl, protože jeho žena se zotavuje po chemoterapii. Zdánlivě idylické pohraniční město se brzy ukáže jako vřící semeniště zločinů brutálnějších než cokoli, co kdy předtím viděl. Kari se připojí k týmu vyšetřovatelů, z nichž někteří jsou zpočátku skeptičtí k jeho schopnostem, o kterých už tolik slyšeli. Sorjonen pokračuje ve vyšetřování nejen místních zločinů, ale také zločinů, které zahrnují jiné jurisdikce a země. „Podsvětí není moje věc. Mnohem raději píšu o zločinech obyčejných lidí. Chtěl jsem vykreslit reakce postav a nabídnout jemná vodítka. Použili jsme skutečné kriminální případy a zamaskovali je smyšlenými prvky. Také jsem chtěl vrhnout jiný druh světla na sousední Rusko. V první sérii nebyli žádní ruští zločinci,“ prozrazuje režisér Oikkonen pro UPM.com.

Pohyby Sorjonena

Pojďme se zaměřit na rysy hlavní postavy, kterou hraje jedenašedesátiletý Ville Virtanen. Upoutá vás například jeho hrubá motorika. Má neřízené pohyby rukou, potřepává jimi, má zvláštní chůzi, stále stejný výraz… Lidé na spektru autismu mají často hrubou motoriku trochu jinou než neurotypičtí lidé. Mohou být atlety, přesto jejich chůze či pohyby jsou mírně jiné. Někteří jsou pohybově strnulejší, jiní mají pohyby nekoordinované, mohou mít pohyby patřící ke stimmingu – opakující se, které je zklidňují. Obličejové svaly jsou u lidí na spektru také jiné a často způsobují, že jim okolí tvrdí, že se tváří arogantně, neusmějí se nebo mají naopak neustálý úsměv (jakoby masku). Sorjonen se tváří stále stejně. V pozdějších epizodách se občas pousměje, ale jeho úsměv jako by na jeho tvář nepatřil a působí téměř dětsky.

„Ville Virtanen jako Sorjonen dělá spoustu podivínských, nemotorných pohybů rukama, když „přemýšlí“ (např. mává rukama nad hlavou, drží si často hlavu zezadu dopředu, aniž by se ve skutečnosti dotkl hlavy, aby „zahnal negativní myšlenky“). Když jsem ho sledoval, jak dělá tyto pohyby, říkal jsem si, že scenárista nebo režisér si mysleli, že tyto pohyby posílí podivnost postavy, ale ve velmi krátké době se z nich staly super otravné manýry,“ rozčiluje se jeden z diváků v komentářích pod recenzí filmu. Přesně tak často neurotypičtí lidé komentují pohyby neurodivergentních lidí, kritizují je za to, zakazují jim je, čímž ale znemožní jejich zklidňování se. Autorce této recenze nepřišly vůbec otravné, naopak jsem viděla, jak ho uklidňovaly, a také to byl jasný signál pro okolí, že se v Karim něco odehrává a potřebuje klid a čas. Dokonce jsem si všimla, že ve třetí řadě děla těchto pohybů více, a domnívám se, že právě z toho důvodu, že se mu zhoršoval psychický stav po smrti manželky a skrze jeden případ řešil trauma z dětství. Autoři a sám herec tedy zobrazili věrohodně to, že se mohou zhoršit i projevy těla, když je člověk ve stresu nebo dokonce po traumatu.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení