Silvie Marie Cecilie Chrudinová je vycházející hvězdou avantgardního hudebního proudu. Když se zaposloucháte do jejích textů, začne vás tato mladá dáma zajímat. 24letá zpěvačka je také peer konzultantkou v Práh Jižní Morava a bojovnicí za lidi s duševním onemocněním. Jí samotné byla diagnostikována bipolární porucha na střední škole. Touto poruchou trpěl například Miloš Kopecký, Karel Svoboda. Přiznala ji herečka Catherine Zeta Jones. Aktuálně člověka s bipolární poruchou ztvárnil Jaroslav Dušek ve vynikajícím seriálu Pustina.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste jiná?
Myslím, že tento pocit mám tak nějak odjakživa. Už jako malá jsem vnímala svět trochu jinak než mí vrstevníci, byla jsem citlivější, uplakanější, ale i aktivnější a trhlejší. Dlouhá léta ovšem trvalo, než se přišlo na to, v čem jsem vlastně jiná a proč. Vlastně až teprve s psychiatrickou nálepkou jsem začala zjišťovat, kdo vlastně jsem a začala přijímat sama sebe i s nemocí. Začala jsem se méně obviňovat z vlastní neschopnosti a přijala to, že mám limity a musím k sobě přistupovat určitým způsobem, který se liší od toho, jak to mají „normální“ lidé. Nicméně stále jsem na cestě za zotavením, zakotvením a poznáním sebe sama, je to nekončící proces, růst.
Jak to vnímali rodiče? Kdy vás vzali k lékaři? Navíc vaše rodina je křesťanská, jak vnímali a vnímají duševní nemoc?
Rodiče pro mě byli vždy mou největší oporou, jak psychickou, tak i praktickou. Nebýt jich, asi bych to nezvládla. Myslím si, že psychická opora okolí je hodně důležitá. Spousta lidí tohle onemocnění nechápe a lehce tak sklouzne do posuzování, vyčítání a odsuzování. Já si tu nemoc ale nevybrala, nemůžu za to, že přišla, není to moje chyba. To jsou věci, které by si měl každý uvědomit před tím, než začne soudit. K doktorovi jsem se dostala už jako malá, asi od 12 let beru léky na úzkost. Psychické problémy jsou v naší rodině tak nějak odjakživa, takže když jsem často bezdůvodně plakala, či měla lehké panické ataky, bylo jasné, že by se to mělo nějak řešit. Co se víry týče – vyrůstala jsem v křesťanském prostředí a určitě to velmi ovlivnilo můj život. Nicméně dnes již nejsem součástí církve, potřebovala jsem se posunout dál a nechci tvrdit, že je nějaká správná cesta, každý by si měl najít tu svou. A to je nejen můj osobní vývoj, kostel dnes již pravidelně navštěvuje jen babička s dědečkem. Rozhodně ale nemyslím, že by to nějak ovlivnilo jejich názor na mě. Stejně jako rodiče – jsou mi oporou, vždycky byli. A s diagnózou se to všechno nějak pročistilo, už bylo jasné, o co jde a jak se k tomu postavit. Moc si vážím toho, jak to lidé kolem mě zvládli, myslím, že nikdy nebudu schopná jim to adekvátně oplatit.
Jak mají rodiče poznat symptomy bipolární poruchy u svého dítěte? A jak mají pomáhat svému dítěti, aby svou nemoc lépe zvládalo?
To je složitá otázka, bývá to hodně individuální. Bipolární porucha se obvykle projevuje až v rané dospělosti, což se často zaměňuje s pubertou či adolescencí. Myslím, že je hlavně důležité své dítě vnímat a být mu nablízku, podporovat ho. A je jedno, jestli je nemocné, nebo ne, blízké okolí a pohoda je ten nejlepší lék i prevence! Každopádně onemocnění se projevuje střídáním nálad – od manických, kdy je člověk nadměrně aktivní, může působit jako na drogách. A pak se to změní v hlubokou depresi a nevůli k životu. Jedním z prvních znaků a varovných signálů je rovněž absence spánku. Myslím si, že rodič, který má své dítě rád a záleží mu na něm, vycítí, že se něco děje. A pak je potřeba zjistit co, proč a jak se zachovat. Častým problémem, jak jsem již říkala, je odsuzování, vyčítání, hledání chyby. Ta ale většinou není, člověk to prostě musí přijmout jako fakt a začít na tom pracovat. Opačný extrém je pak nadměrná péče. Člověk s psychickou nemocí by se měl snažit zotavit a vrátit do reality. Když pak rodič řeší za své dítě vše a pečuje o něj jako o těžce nemocného a nesvéprávného, je pak těžší se zotavit a začít normálně fungovat. Takže podpora a pochopení ano, zlatá klec rozhodně ne.
Jaké to je studovat střední školu s tím, že třeba ráno nezvládnete ani vstát z postele?
Bylo to těžké z toho hlediska, že jsem často do školy nezvládla dojít, a přitom mi vlastně nic „hmatatelného“ nebylo. Je to lenost, neschopnost, úzkost nebo nějaká vážná choroba? Nevěděla jsem. Lítala jsem po všech doktorech a nikde mi nic nezjistili, než se nějak vyjasnilo, že to bude psychického rázu. Mezitím jsem studovala gymnázium, kde jsem nestíhala učivo a často jsem chyběla. Myslím, že většina profesorů a hlavně spolužáků mě měla za lenocha, který chodí za školu a na všechno kašle. A je těžké lidi přesvědčit, že to tak není. Hlavně když si tím sami nejste jistí. Ve třetím ročníku gymnázia jsem z těchto důvodů přestoupila na soukromou školu, kde jsem již měla potvrzení od psychiatra a kde mě všichni více brali a podporovali. Bylo to malé gymnázium, bylo nás málo ve třídě, bylo tam víc různě „postižených“ lidí nebo i sportovců (zkrátka těch, kteří z určitých důvodů nezvládají denní studium), takže tam bylo víc prostoru pro individuální přístup a já zvládla dokonce odmaturovat!
Kdy přišla první hospitalizace a jak jste ji prožívala?
První hospitalizace přišla z hodiny na hodinu jednoho dne, kdy jsem si uvědomila, že moje potřeba sebedestrukce je tak výrazná, že kdybych takhle měla žít o den dva déle, tak by to pro mě byl úplný konec. Nedokázala jsem se už ovládat, můj parazit (jak říkám své nemoci) měl nade mnou plnou moc a chtěl mě mrtvou. Bylo to pro mě dost těžké, protože jsem vlastně moc nevěděla, kam to jdu a co tam se mnou budou dělat. Bylo to hrozně depresivní prostředí (především uzavřené oddělení), všude spousta „bláznů“, kamer a mříží, a já nevěděla, kdo vlastně jsem. Věděla jsem jen, že tam musím zůstat, vydržet to, být pod kontrolou, a hlavně vzít střepy svého rozbitého života a dát to všechno zase do kupy.
Zpíváte ve dvou kapelách. Vaše texty jsou hodně osobní. Je to vaše autoterapie?
Je to ta nejlepší terapie! V textech hodně popisuji, co se ve mně odehrává v konkrétních situacích, kdy se můj parazit probudí. Od panických atak, přes úzkosti, deprese, sebedestrukci, ale i mánie a mystické zážitky. Zpívám growlem (což je „to blití do mikrofonu“), který kombinuji s čistým zpěvem. Hodně pracuji s emocemi a různými polohami hlasu, abych výrazem vyjádřila myšlenku textu. Když se pak do toho vžiji na koncertě, nakumuluje se ve mně spousta energie a různých pocitů, které ze sebe doslova vyřvu. Snažím se, aby byl můj projev autentický a lidé se dokázali vžít do konkrétních písní, často zažívám pocity a emoce ze situací, o kterých zpívám. A když koncert skončí, lidé tleskají a chtějí třeba přídavek, jsem „očištěná“.
Text písně Imballance pojednává právě o mé nemoci – bipolární poruše. Video zde
Pracujete také jako peerka v organizaci Práh jižní Morava. Co vám dává tahle zkušenost?
Je to pro mě úžasný fakt, že to špatné, co mě potkalo, můžu přetvořit v něco pozitivního a pomoci tak lidem, kteří prožívají to, co jsem prožila i já, a můžu to dělat profesionálně. Chtěla bych se plně zotavit a dosáhnout svých snů, abych byla příkladem pro lidi s duševním onemocněním, že dokážete cokoli, budete-li bojovat. Navíc – jak říkávám – bych měla veliký problém najít si zaměstnání, které bych zvládla a kde by mě přijali i přesto, že jsem „blázen“. V Prahu pracuji díky tomu, že jsem „blázen“. Hodně se soustřeďuji na destigmatizaci, ale pracuji i s konkrétními lidmi. Je to úžasná profese, neumím si představit, že bych měla dělat něco jiného. Je to poselství, má to smysl.
Jaké jsou vaše sny do budoucna?
Mám to přesně naplánované: Budu slavná a bohatá metalová zpěvačka, budu jezdit tour po celém světě, zpívat o svých zkušenostech a motivovat lidi k zotavení a nalezení smyslu života. Budu mít starý hrad (plný tajných komnat) ve Španělsku, kde budu na pláži sbírat mušle, vilu v Hollywoodu, protože je to cool, slaměný dům v Brně, protože tady mám rodinu a pak vilku na Novém Zélandu, kam budu prchat před negativními stránkami své nekončící popularity. A protože budu tak strašně moc bohatá, nakonec zachráním celý svět a nastane světový mír! Ale trochu vážně – chtěla bych se profesionálně živit hudbou a pokračovat v destigmatizaci a motivaci, co se duševních onemocnění týče. Postupuji velice pomalu, ale mám ten sen pořád před očima a nedám si pokoj, dokud to nezvládnu. Podle mě život nemá smysl, pokud mu ho člověk nedá. Můj smysl života je tato cesta. A je jedno, jestli budu mít hrad, nebo nakonec skončím v nějakém zaprášeném bytě s hromadou koček. Důležitý je vývoj a osobní růst. Cesta je důležitější než cíl, ale pokud nemáte cíl, tak nevíte, kudy se vydat. Přeji šťastnou cestu… (smích).
______________________
Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv Silvie Chrudinové
VIZITKA
Silvie Chrudinová (1993)
Je vokalistka dvou kapel – ONA (hardcore metal) a LateXjesuS (black electro). Píše i texty. Kromě toho ve volném čase ráda maluje, píše, chodí na procházky, koncerty a na urbex. Je extrovert a má kolem sebe ráda spoustu lidí. Od srpna 2016 je peerkou v Práh Jižní Morava. Můžete ji najít také na blogu pod přezdívkou Blackwish.
BOX:
Bipolární porucha (také známá jako maniakální deprese nebo pod starým názvem maniodepresivní psychóza) je závažné duševní onemocnění, které se projevuje výraznými výkyvy nálad. Povznesenou náladou, zvýšeným sebevědomím, impulsivním jednáním, sníženou potřebou spánku a dalšími symptomy v období mánie a naopak celkovým útlumem, pocity smutku, bezvýznamnosti a dalšími v období deprese. Výrazným rozdílem mezi oběma stavy je, že v období mánie se nemocný cítí zcela zdráv, často přestává brát léky, a většinou proto ani nevyhledává pomoc, zatímco v období deprese nemocný většinou cítí nebo ví, že se s ním něco děje, a mnohem častěji tudíž vyhledá pomoc právě v průběhu depresivní epizody. Cykly depresivních a manických episod se vracejí a mohou se projevovat častěji, narušují život postiženého i jeho okolí včetně jeho nejbližších, rodinu, školu, práci a celkově život ve společnosti. O sebevraždu se statisticky pokusí okolo 50 % nemocných, přičemž až 20 % z nich svůj čin dokoná.
