Dovolit sobě a dětem nesplnit, chybovat, nedodat?

Dovolit sobě i dětem nesplnit, chybovat, nedodat?

Před pár dny jsem dostala nabídku, jestli nechci napsat nějaký článek pro magazín. Ano, chci, rozhodně. Mému nadšení byla ale v patách má potřeba, že daný článek musí být perfektní. A co bylo výsledkem? Několik dní jsem nedokázala napsat žádný kloudný odstavec, ve kterém bych se následně nezamotala v myšlenkách. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost za výsledek.

Možná něco podobného zažíváme jako rodiče, když přicházejí úkoly ze školy. Cítíme silnou zodpovědnost za učení našich dětí, kterou jsme před karanténou měli menší. Tehdy jsme zodpovídali JENOM za plnění domácí přípravy a zadaných domácích úkolů. Ale nyní máme zodpovědnost za CELÝ vzdělávací proces. Spadla na nás kompletní zodpovědnost za to, co se naše děti v tomhle období naučí. Jak se s ní vyrovnat? Jak se nenechat zahltit?

Já si myslím, že zodpovědnost za vzdělání svých dětí jako rodiče nemáme. Že si bereme něco navíc, co vlastně není naše. A koho to tedy je? Kdo má tu zodpovědnost? Jsou to naše děti. Touha vzdělávat se je základní potřebou zdravého jedince a naše děti, přestože jsou na spektru, ji mají. Na nás je jim poskytnout „jenom“ dostatečné podmínky.

Možná se v nás také otevírá potřeba dodat perfektní výsledek, protože nyní plněné karanténní úkoly nejsou prací jenom dítěte, ale je to i NÁŠ výsledek. Hodnocení, které dítě dostane, se tak stává i naším hodnocením a my chceme, aby bylo dobré. Možná dokonce výtečné. Výsledek se nás dotýká víc než horší známka před karanténou.

Opravdu jsme zodpovědní za to, že naše dítě udělá všechnu zadanou práci a navíc perfektně? Kde je ta hranice, kdy ještě pomáháme a kdy to je už naše dílo?

„Dovolit“ je slovo, které mi zní v uších. „Dovolit ostatním, aby…“ v této podobě věty to je v pořádku. Ale když se ke slovu „dovolit“ přidají jenom dvě písmenka, kdy vznikne „dovolit si“, tak to už je jiná kapitola. U mě tato dvě písmenka způsobí, že se stáhnu. Najednou se chci schovat do šnečí ulity a v hlavě mi zní To ne, to já bych přece nikdy nemohla. Jako by slovo najednou dostalo zápornou konotaci. „Dovolit si“ je pro mě spojeno s chybami, s omyly a přešlapy.

Snažím se identifikovat, odkud ten pocit vychází, a dostávám se k mým rodičům. Oba pocházejí z hospodářství a předchozí režim na ně koukal a-priori přes prsty. „Dovolit si“ mohli jenom opravdu maličko a tento postoj jako vzorec chování přenesli i na mě (nebo jsem si ho možná sama převzala?).

Moje vlastní brzda ohledně „dovolit si“ v kombinaci se silnou zodpovědností za budoucnost syna mi brání nechat na něm, aby si volně rozhodoval o svém životě. Já si nemůžu dovolit, a proto SI NEMŮŽE DOVOLIT ANI MŮJ SYN nedodat, nesplnit… nebýt perfektní. Kruh se uzavírá. Tímhle uvědoměním se mi ulevilo. Jako bych se dokázala posunout o kousek na cestě k lepšímu porozumění sama sobě a i mému synovi.

Jaké jsou všechny vaše motivace k plnění školních úkolů vašich dětí? Zkuste si je napsat. A třeba se k seznamu i později vrátit, dopřát si na odpovědi čas.

Nebo si zkuste odpovědět na jinou otázku. Současná situace nám dává spoustu podnětů k zamyšlení a převedení myšlenek do slov pomáhá k jejich lepšímu pochopení.

Ať se vám pěkně píše a psaní vám poslouží tak jako mně.

________________

text Ing. Věra Nováčková, průvodkyně osobním rozvojem pro rodiče dětí s autismem, autorka FB stránky Ze života s Aspíkem

ATYP magazín je závislý na vás čtenářích. Pokud se Vám článek líbil, prosím, pomozte nám uskutečnit další. Za každou finanční částku jsme vděční. Číslo účtu najdete na webu Nadační fond ATYP. Vážíme si Vaší podpory. Honoráře z Vašich darů platíme autorům, editorce, korektorce, u některých rozhovorů fotografovi.

Manželé Chuecos: Autisté pomáhají nám, ne my jim 9

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení