Konference INSPO 2025 se po pětadvacáté stala místem, kde se setkávají technologie, inovace a organizace podporující lidi se specifickými potřebami. Letos zde měla stánek a přednášku také organizace Za sklem o.s., která představila simulátor autismu a přiblížila veřejnosti realitu života s neviditelným handicapem.
Viditelné a neviditelné potřeby: stále nerovnováha
Přestože se INSPO dlouhodobě profiluje jako konference určená lidem se specifickými potřebami, letošní ročník znovu ukázal, jak silně jsou v českém prostředí zastoupeny především viditelné zdravotní handicapy. Technologie pro zrakové, sluchové či pohybové postižení tvořily převážnou část programu i výstavní části.
Neviditelné a neurovývojové poruchy však zůstávají na okraji pozornosti, ačkoliv jejich dopad na kvalitu života může být stejně zásadní – a jejich prevalence narůstá. Na tuto disproporci upozornili také odborníci z vysokých škol, když reagovali na otázku, proč se na INSPO prezentují převážně technologie pro viditelné handicapy.
Za sklem tak na INSPO 2025 představilo jediný stánek zaměřený na nefyzické postižení. Simulátor autismu návštěvníkům umožnil prožít senzorické přetížení a lépe porozumět autistické zkušenosti. Účast Za sklem jasně ukázala, že neviditelné handicapy potřebují výrazně větší prostor – v technologických řešeních, ve školství, v sociálních službách i v celospolečenské debatě o přístupnosti a neurodiverzitě.
Zkušenosti ze stánku: skrytá realita mnoha lidí
Na stánku Za sklem se zastavovali lidé, aby si simulátor autismu vyzkoušeli. Mnozí z nich reagovali tím, že sami znají zvýšenou citlivost na podněty a sociální přetížení. Často šlo o osoby s tělesným postižením, u kterých se hypersenzitivita kombinuje s jinými diagnózami.
Přišlo také několik dospělých autistů i rodičů autistických dětí. Jedna z matek vzpomínala: „Celý život se řešilo zrakové postižení mé dcery. Až na střední škole se ukázalo, že odlišnosti, které jsem za ni roky tlumočila, mají ještě jiný původ – že je také autistická.“ Její dcera přikývla s tím, že její autismus zůstal dlouho přehlížený a překrytý viditelným handicapem.
I tyto osobní příběhy ukázaly, že neviditelné odlišnosti nejsou vzácné – jen často zůstávají nepojmenované.
Technologie ve vzdělávání: viditelné potřeby dominují
V odpolední sekci Technologie při vzdělávání, kterou moderoval Petr Naske z Národního pedagogického institutu, zazněly zajímavé prezentace zaměřené primárně na zrakové postižení.
Lenka Dobešová z Centra Carolina při Karlově univerzitě představila proces digitalizace odborných textů pro studující se specifickými potřebami. Ukázala, kolik práce vyžaduje zpřístupnění jediné knihy – účastníci si mohli konkrétně představit, jak výrazně je nutné upravit každou stranu PDF tak, aby byla čitelná a plně přístupná pro člověka se zrakovým postižením. U publikací o stovkách stran, například právnických, jde často o stovky hodin precizní práce.
Diana Gerbocová ze Vzdelávacieho centra KRTKO představila systém HandCubeKeys, který podporuje inkluzi, interaktivitu a individualizaci vzdělávání. Jde o hmatovou komunikační pomůcku – sadu kostek propojených se softwarem – která dětem, často s poruchami řeči, umožňuje alternativní způsob komunikace a rozvoj řečových dovedností prostřednictvím hry. Systém zároveň posiluje motoriku i schopnost vyjadřování a převádí učení do podoby radostného objevování.
Ukazuje se, že zapojení oblíbených hraček a postaviček, podobně jako je tomu u lega či krtečka, může být silným nástrojem pro přirozené přijetí handicapu a podporu inkluze.
Velkou pozornost přitáhla také přednáška LEGO Braille Bricks v českých školách od Barbory Marešové ze střediska ELSA ČVUT. Jde o skvělý inkluzivní nástroj, který může přirozeně spojovat děti se zrakovým handicapem s jejich vidícími spolužáky. Zklamala však informace, že LEGO vyrobilo pouze tisíc sad a další produkci nepřipravuje. Tím však vzniká paradoxní situace – inkluze s limity a kvótami.
Role Za sklem a potřeba posunu
Neviditelné postižení je dnes nejčastějším typem zdravotního znevýhodnění v ČR, přesto zůstává nejméně reprezentované. Účast Za sklem tak zaplnila kritickou mezeru.
Simulátor autismu je technologií – byť nehardwarovou –, která má silnou vzdělávací a preventivní funkci. Vedoucí centra denních služeb a speciální pedagožka Jana Horáčková představila také další služby organizace, včetně významného tématu:
- Průkazu osob s PAS,
- Komunikačního klíče pro práci s osobami s PAS,
- potřeby krizových lůžek pro neurodivergentní lidi, která v ČR dosud neexistují, ačkoli jsou závazkem vlády.
Farma Břest, kterou Za sklem buduje, má nabídnout 50 krizových lůžek jako první svého druhu.
Reflexe závěrem: INSPO má šanci být skutečně inkluzivní
Petr Naske z NPI představil projekt Zapojmevsechny.cz, který podporuje práci učitelů. Je však zarážející, že v době rostoucího počtu dospívajících s duševním onemocněním i narůstajícího počtu neurodivergentních studentů na středních a vysokých školách zůstávají tyto oblasti v programu INSPO stále téměř neviditelné.
Příští ročník proběhne online, prezenční forma se vrátí v roce 2027. Možná právě to je příležitost, aby INSPO rozšířilo svůj záběr a reagovalo na dnešní realitu:
- asistivní technologie nejsou jen fyzické pomůcky,
- ale také aplikace a senzory pro regulaci přetížení,
- podpůrné softwary pro orientaci, komunikaci a plánování,
- nástroje prevence meltdownů,
- online podpůrné platformy,
- simulace a tréninkové nástroje pro okolí,
- nástroje využívající umělou inteligenci, které mohou podporovat neurodivergentní lidi.
INSPO má potenciál být průkopníkem, pokud otevře dveře i neviditelným potřebám. Nejde o ohrožení odborné pověsti – naopak, rozmanitost vystavovatelů by ji posílila.
A malá organizační poznámka na závěr
Autorka reportáže by se musela naklonovat, aby mohla popsat i ostatní paralelní sekce, protože probíhaly ve stejný čas. I to je jedna z výzev INSPO – nutnost volby mezi několika hodnotnými programy zároveň.
V panelu věnovaném školství zazněla také debata o rostoucím počtu duševních onemocnění u mladistvých, a to již na druhém stupni základních škol. Hovořilo se mimo jiné o tom, že školy budou muset mnohem více pracovat s potřebou pohybu a s celkovou duševní hygienou žáků.
Petr Naske z Národního pedagogického institutu připomněl, že Rámcový vzdělávací program pro základní školy je dnes natolik rozvolněný, že učitelé mohou učit i mimo učebny – třeba přímo v přírodě, a výstupy, co má žák umět, jsou minimalizované. Kde je tedy problém? „Učitelé musí začít myslet jinak,“ zdůraznil Naske, a právě v tom vidí i jeden z úkolů Národního pedagogického institutu.
Pohyb však nelze nahradit plánem ani administrativní povinností – děje se skutečným pohybem, ne příkazem. A snad i proto naráží školství na potíže, když se snaží „usadit“ děti, které potřebují dynamiku, aktivitu a prostor pro regulaci.
Do škol už dávno přišla generace neurodivergentních dětí, ale systém ji zatím neumí vidět jinak než prizmatem „neklidných“ nebo „zlobivých“ žáků, případně ji dvakrát týdně pošle na tělocvik. Rámcový vzdělávací program je však natolik flexibilní, že nelze důsledky – včetně zhoršujícího se duševního zdraví – svádět jen na děti.
P.S. A jedna poznámka na závěr: Na přednáškách o technologiích pro lidi se specifickými potřebami tentokrát nevystupovali samotní lidé, kterých se tato témata přímo týkají.
_________
text a foto Dagmar Edith Holá
