Jak si představuje stát hodnocení dětí s příměsí pandemie a dobrovolné docházky? Jak lze/nelze hodnotit slovně? A proč třeba využít neexistující možnosti vůbec nehodnotit tak, jak apeluje iniciativa Šance pro vzdělávání ve svém otevřeném dopise, někteří učitelé a požadují mnozí rodiče.
Nehodnotit může znít absurdně. Nehodnotit je možnost nebýt součástí něčeho, s čím daný jedinec nesouhlasí, nepotřebuje to a nevidí v tom žádný smysl on, rodič a ani škola. V někom toto může vyvolat strach. Takový jedinec by mohl dozrát do stavu, kdy je mu vše už úplně jedno, protože efektem nejen tradičního uspořádání školy došlo k totálnímu zanevření na školu a její hodnocení.
Nasdílím slova jedné dívky ze základky, které jsme si prostřednictvím online technologií vyměnili. „Chceš pochopit proč JsEm se tento čtvrtek odpojila (jak JsmE SE bavili o TOm vysvědčení)?” Odpovídám: „Můžeš mi to napsat 🙂”
Přichází nezájem o hodnocení: „JsEm SE O TOm nechtěla bavit a NAvíc proTO, protože mě TO bylo u banánu. Víš, co jsem TÍM chtěla říct?“
Ujišťuji se, jak to myslí: „Jakože ti nějaké hodnocení je fuk?” Odpovídá: „Ano a NAvíc JÁ vysvědčení nepotřebuju, JÁ bych bez vysvědčení přežila.”
Soucítím s ní, ale co s těmi zákony, které neumožňují nehodnotit? Co by na to řekli její rodiče, kdyby nedostala vysvědčení? Možná lepší nabouchat tam známky, za kterými si může člověk představit úplně cokoli. Odpovídám naší žákyni a objasňuji požadavky na hodnocení ze strany státu: „Vysvědčení škola musí vydat. Musí tam dát do hodnocení buď slova (co jsi dělala ve škole, co jsi dělala v době on-line školy, co ti jde/nejde a doporučení, jak se zlepšit), anebo známky. Škola musí – je to zákon 🙁“
Její slova přišla někdy koncem května. Začal jsem si tedy ještě intenzivněji klást otázku, jak chci hodnotit, a píši si pro sebe: „Hodnocení z naší strany je provázáno s naším ŠVP, vyhláškami a zákonem. Dále do toho vstupují naše potřeby a právní pomoc.” A vytvořil jsem si sdílený dokument s kolegy, ve kterém shromažďuji slova, která upravují hodnocení dětí na základních školách.
Známky jsou nasycením chlouby rodičů
„Známka je jenom číslo. Nic o mě nevypovídá,“ oznámil páťák s Aspergerovým syndromem a mně to přišlo rozumné, až jsem se podivil tomu, že to říká dítě, a mnoho dospělých to neví a hodnotu svého dítěte odvíjí od toho, co jim dá učitel ve škole za známku. Stejně tak zřejmě hodnotili jeho rodiče jeho a přijde si pořád jako nejčastější číslo na vysvědčení?
Když se nebudeme bavit o tom, jaká forma je lepší, pro koho a v čem, tak legislativa říká, že tam mám nasypat známky, věty nebo kombinaci (známky s větami). Slovní hodnocení je časově brutálně náročné a známky nic neříkají a mají negativní efekty. Troufám si říci, že známky dokonce poškozují vnímání člověka a jsou nasycením chlouby rodičů. Mohou vést k trestání a násilí doma. Jak to myslím s tím poškozením v rámci vnímání? Proč mi děti tvrdí, že tohle umí a že z toho mají jedničky, a potom nechtějí tyhle věci ve škole dělat? Do jaké míry způsobuje známkování domněnku a jistotu, že něco člověk umí, a na druhé straně selhání/stres, když má žák prokázat své znalosti a dovednosti? Můj taťka často říkával na mou výmluvu, když jsem něco provedl: „Myslet si neznamená vědět!”
Takže jak budu hodnotit já?
Píšu si myšlenky, jak mi běží hlavou…
Sice o to nikdo vůbec nestojí, a dokonce to ani nechce.
Budu s ostatními učiteli naší školy v souladu s tím, že podpůrně uvedeme, jak se žák zapojil na dálku nebo v dobrovolné docházce po skončení karantény. Nebudeme v rozporu s vyhláškou č. 211/2020 Sb. ze dne 27.4.
Uf. Zkusím to jinak…
Starší děti mohou zaslat dopis samy sobě, jak se jim dařilo v 2. pololetí, a obsah projde korekcí, aby splnil požadavky školského zákona. Těch, kteří se mnou byli ve spojení, se zeptám, zdali o hodnocení v karanténě stojí. Pokud ano, dám jim zpětnou vazbu za celé 2. pololetí. Nesmím však zapomenout, že jsem povinen slovně hodnotit tak, aby věty obsahovaly posouzení vývoje výkonů žáka, zhodnocení přístupu ke vzdělávání, odůvodnění a doporučení, jak předejít neúspěchu a jak neúspěchy překonávat. Jelikož se bude jednat o 2. pololetí, měl bych slovně zhodnotit každý předmět a vztáhnout věty k očekávaným výstupům školního vzdělávacího programu, v praxi tedy kopiím výstupům Rámcového vzdělávacího programu RVP ZV v ČR (Hodnocení žáka na vysvědčení § 15 z Vyhlášky 48/2005 o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky).
Ke slovní zpětné vazbě ve formě hodnocení na vysvědčení mohou v budoucnu přispět technologie.
Naposled jsem psal slovní závěrečné hodnocení 16 hodin v letadle do USA a snažil se zapisovat progres průběžně. Mělo by se však zhodnotit 350 očekávaných povinných výstupů a cca 60 bodů povinných průřezových témat daných vzdělávacím programem ČR. Celkem to může dělat 410 vět, a pokud by měla věta 10 slov, tak se pohybujeme na 4 100 slovech a 41 000 znacích. Počet stran na vysvědčení by mohl mít pro inspekci uctyhodných 377 stran a náklady na speciální papír bez tisku na jedno vysvědčení kolem 1800 Kč. A to jsem nepočítal posouzení vývoje, přístupu, zdůvodnění a doporučení. Výsledek shromáždění informací o hodnocení vidím tak, že je v pořádku nasázet známky vzhledem ke spokojenosti kontrolního orgánu a pocitu, že člověk nechce být v rozporu s předpisy (RVP ZV 06/2017).
Pokud si myslíte, že by v některých případech mohla posloužit možnost vůbec nehodnotit, tak by bylo fajn dát to najevo a podpořit iniciativu el. podpisem na webu Šance pro vzdělávání.
________________________
text Mgr. David Urubčík, pedagog
