Jak vypadá inkluze ve svobodných školách? Tedy v takových, kde je naprosto všechno dobrovolné, žádné dítě není nikdy do ničeho nuceno, není známkováno ani hodnoceno či srovnáváno s jinými a má naprostou volnost v tom, jak chce trávit svůj čas?
Kde jinde hledat odpověď než v nejstarší fungující škole tohoto typu na světě – v Summerhillu. Zoe Readhead, která je už více než 30 let ředitelkou Summerhillu (a taky dcerou jeho zakladatele A. S. Neilla), dostala na konferenci, která se odehrávala přímo v této škole a na níž jsem byla přítomna, otázku, zda jsou v Summerhillu také děti s ADHD a dalšími diagnózami.
Její odpověď mě nepřekvapila. V Summerhillu je spousta dětí s nějakými diagnózami a nálepkami. Je to přirozené, neboť běžné školství si s takovými dětmi neví rady, a tak se takoví rebelové často ocitají právě ve svobodných školách.
Žádné nálepky neřešíme
V Summerhillu ale nikdo žádné nálepky neřeší. Všechny děti jsou zde brány prostě jako lidi. Nikdo nikdy nikde nezmiňuje jejich diagnózy, protože to prostě není věc k řešení. Lidé tu jsou respektováni a přijímání takoví, jací jsou. Způsobují-li problémy, řeší se tyto velmi efektivně na shromážděních.
Zoe doslova řekla: „Ptáte-li se mě, kolik takových dětí tu máme, musím odpovědět, že nevím, protože mě to nezajímá.“ Samozřejmě tam jsou, ale jsou vnímáni (jako ostatně každý) jako obohacující prvek, nikoli jako problém. Ostatně, každý jsme trochu divný, ne?
Nemyslete si ale, že v Summerhillu vládne nějaká idylka. Je to skutečný život, žádná bublina. Vzdělávání je vedlejší produkt, protože to hlavní, co se v Summerhillu děje, je prostě život a společná starost o komunitu.
Jsou přijímaní, proto přijímají sami sebe 
Nikdo nikoho nenutí půl dne sedět v klidu v lavici, děti mohou celé dny řádit venku, takže tu nikdo nemá „problémy s učením“. Denně se tu řeší skutečné problémy každodenního života, děti běžně chodí do města, nejsou naivní, vědí „o čem je život“ mnohem lépe než děti v běžných školách.
Výborně vycházejí s ostatními lidmi, neboť to je jedna z nejdůležitějších dovedností, žijete-li v komunitě, na jejíž fungování máte reálný vliv. Díky respektujícímu prostředí je sebepřijetí summerhillských dětí na velmi vysoké úrovni, ať jsou jakékoli. Protože vědí, že nejsou porouchaní, nejsou něco, co je potřeba spravit, jsou prostě lidé, jako my všichni. Krásní ve své různosti. A tím, že žijí v prostředí, kde jsou přijímání jako lidé, přijímají i sami sebe a je pro ně mnohem snazší vytvářet respektující vztahy s dalšími lidmi i mimo summerhillskou komunitu.
Každý je v pořádku
Opravdová inkluze by měla spočívat v tom, že neexistuje univerzální rámec, že existují pouze různí lidé a každý z nich je v pořádku. V našem školství je to obráceně. Něco je správně a to ostatní sice tolerujeme, ale snažíme se to napěchovat do toho, co je správně. Někdo zkrátka určil, jak má vypadat správný člověk. Těm, co se jakkoli vymykají, vysvětlíme, že pokud se nevejdou do normy, nebudou plnohodnotnými jedinci.
_____________
Text a foto: Zdeňka Staňková, SvobodaUčení.cz
