Josef Schovanec: Základky neumí zaujmout autistické dítě, ale na specializované třídy nevěřím

Rozhovorů s Josefem Schovancem jsme si mohli v posledním čtvrt roku přečíst nebo poslechnout hodně, protože vydal novou knihu a měl v Praze přednášku. Víme nejen z rozhovorů, ale i z jeho knih, jak byl v dětství od spolužáků fyzicky i psychicky šikanován, v 19 letech málem nepřežil „léčbu“ psychofarmaky, v dospělosti žije z minima, protože je těžké pro autistu najít práci. Přesto má štěstí a vždy mu nějakou někdo nabídne. O všech jeho zaměstnáních a cestování po světě jsou právě jeho knihy. Pro ATYP magazín jsem se ptala na to, co mě napadalo mezi řádky v knize. Při rozhovoru byli mí synové a od druhé půlky se osmělili a občas se na něco také zeptali. Starší 12letý syn je stejně jako Josef Schovanec Asperger. V první části rozhovoru si povídáme především o škole a inkluzi.

Říká se o autistech, že nemají smysl pro humor, vy ale svými přednáškami bavíte lidi po celém světě. Také prý nerozumí vtipům, ani si je nepamatují, přitom vy ve své knize Vítejte v Autistánu píšete, že milujete komunistické vtipy. Řeknete mi jeden? Já si ho s dovolením nahraju na diktafon, neb si vtipy vůbec a doopravdy nepamatuji. (smějeme se)

Znáte tu schůzku psů? Jeden je z Polska, druhý ze Sovětského svazu a jeden z Ameriky. A ten americký si neustále stěžuje, jak je život složitý a jak musí tolik hodin štěkat, než mu páníček přinese maso. A ten polský pes se ptá: „Co je to maso?“ A ten sovětský se ptá: „Co je to štěkat?“ (smějeme se) 

Nechci se ptát na to, jak jste byl šikanovaný, to popisujete ve své první knize O kolečko míň, která je autobiografická, ale zajímá mě, kde jste vzal tu pevnou vůli vůbec do té školy chodit, pak na střední, vysokou…

Měl jsem velikou výhodu, že pocházím ze „vzdělané rodiny“. Nemohu říct, že by rodiče byli z té úplně nejvyšší společenské třídy, ale z „lepší společnosti“ vzhledem ke vzdělání.

Takže to vás motivovalo ke vzdělávání se dál?

Tak rozhodně vám pomůže, když se můžete naučit matematiku i na vysokoškolské úrovni pouze tím, že sedíte s maminkou. (smích)

Vy jste tedy studoval spíše doma než ve škole?

Učil jsem se částečně sám, částečně s rodiči, ale to nebylo organizované vyučování, pouze rodiče měli doma mnoho knih. Tisíce a tisíce většinou o dějinách, o mnohých věcech a já je četl jednu po druhé. Tři knihy za den. Už ta četba mě vzdělávala. A taky jsme jako děti imigrantů byly učeny nevzdávat se. To se dotýkám psychologie exulantů. Tím, že jsme byla malá čtyřčlenná rodina v cizím prostředí, tak jsme se naučili více bojovat, a to nám pak pomáhalo ve všem. Musíte bojovat každý den o přijetí. Rodiče zažívali více sledování, zažívali tlak ostatních rodičů, protože ti argumentovali, že my jsme cizinci, tak jsme se museli víc snažit. Bylo to podobné, jako když mamince autistického dítěte třeba sousedé řeknou, když neumíte vychovat děti, tak raději děti nemějte, nebo svěřte mi ho na víkend, já vám ho vychovám. Když nepatříte do té stejné kultury, nebo když existuje určitý kulturní rozdíl, tak se prostě naučíte více bojovat, snažit se.

Josefe, v jedné knize jste psal, že vám hodně pomáhala se školou sestra.

Ano, protože ona měla stejného učitele a učitelé bývají čas od času „líní“, že mají neustále to samé vyučování rok co rok, tak když máte sestru, která před třemi nebo čtyřmi lety absolvovala to stejné vyučování, tak stačí vzít si její sešity. Z nich jsem věděl, co se bude probírat, takže jsem měl docela dobré známky, i přestože jsem ve škole moc nebyl. Učitelé věděli, že se učím doma, byla to jakási nepsaná smlouva. (smích) Pak mi hlavně pomohla tím, že moje sestra byla pro učitele perfektní žákyní a většina z nich si myslela, že mladší bratr, to znamená já, bude podobný, což byla tragická chyba. (smích)

Ale vy jste byl premiant!

To až později. Tak snadné to zase nebylo. Naopak situace se mnou vypadala na základní škole jako beznadějná.

Mám kolem sebe hodně malých aspíků ve věku mého syna a ti mají problémy se školou. Ani ne tak kvůli šikaně ze strany spolužáků nebo učitelky – někteří ano, někteří ne, ale oni tu základní školu nesnášejí. Máte taky takovou zkušenost?

Jistě, škola nebo většina škol nebere v potaz specificitu menších autistických dětí, zejména ze začátku. První roky jsou obvykle ve škole nejhorší. Časem se to zlepší.

Takže střední škola už ujde?

Obvykle je to snadnější. Na vysoké už jsem si našel i kamarády. Většinou to byli normální lidé. S nimi se většinou cítím nejlépe.

Čím myslíte, že to na základkách je?

Nedostatečným zaujmutím autistického dítěte. Ono se opravdu ve škole nudí. Učení na střední a vysoké škole je už pro něj zajímavější. Autistické děti se také vyvíjí. Věkem reagují o něco lépe než na prvním stupni. Samozřejmě je mnohem lepší, když ostatní děti o autismu u spolužáka vědí, když mají asistenta ve třídě, když učitel zná aspoň něco o autismu. To jsou faktory, které všechno usnadní a vylepší. Za mě tohle nebylo.

Takže podporujete inkluzi nebo byste byl radši, kdyby byly třeba autistické třídy pro nadané Aspergery a vysokofunkční autisty?

Cílem školy pro mnoho autistických dětí není se naučit, kdo byl Karel IV. a spol., pro ně je škola výukou, jak se naučit fungovat ve společnosti. Kdo byl Karel IV., si přečtou v knížce a naučí se to samy.

Nebo si to vygooglí… dnes většinou sedí u internetu.

Já patřím ještě k té starší generaci. (smích) Myslím si, že je důležitější mít ve třídě různé typy žáků. Já moc nevěřím na specializované třídy, protože za A se děti nenaučí sociální interakci s běžnými lidmi a za B existuje obrovské riziko, že úroveň této speciální třídy bude nízká. Jakmile ve většině evropských kultur řeknete specializovaná třída, tak automaticky si člověk představí zvláštníjako horší, nebo ne tak dobrá, ale jen se zlomkovým vzděláním nebo jak to říct… To je to riziko. Mnoho organizací se snažilo ve Francii zřídit specializované třídy a různé ústavy. Po dvaceti letech jsou výsledky prakticky pořád stejné. Je v nich minimální vzdělání, protože převládá argument, že tyto děti trpí už kvůli hendikepu, nebudeme je ještě obtěžovat se vzděláním. Proto nemám rád specializované třídy.

Takže preferujete inkluzi, která je tady u nás teď trendem a zároveň kontroverzním tématem?

Vím, že jsou o tom velké diskuse a protichůdné názory. K inkluzi by byl potřeba nějaký koučink společenský, sociální, v každé třídě asistent…

Druhý díl rozhovoru s Josefem Schovancem Autista není nadávka, ale pochvala. Povídáme si v něm o tom, zda existují praví autisté, o cestování, partnerství, zaměstnávání autistů atd. Třetí díl je o rozdílu mezi ženským autismem a mužským, spinneru a také o modré barvě. 

______________________

Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto Dana Kriso

Vizitka

Josef Schovanec se narodil v městečku Charenton-le-Ponz na předměstí Paříže do rodiny českých emigrantů. V 19 letech málem nepřežil psychiatrické „léčení“ psychofarmaky, následně u něj byl konečně diagnostikován Aspergerův syndrom. Po maturitě z matematiky pokračoval studiem jazyků.

Umí jich okolo dvaceti (např. mluví sanskrtem, hebrejsky, persky…). Je držitelem diplomu z elitní vysoké školy Sciences Po a doktorátu z filosofie. Přesto, jak říká, i pro něj je těžké hledat práci. Má štěstí a vždy ho někdo zaměstná: pracoval v redakci ženského časopisu, má pořady ve dvou rádiích, psal politikům projevy…

Je autorem dvou knih. Biografické O kolečko míň, kterýá se stala mezinárodním bestsellerem. V roce 2017 vyšla v českém překladu sbírka cestopisných fejetonů Vítejte v Autistánu. Má i svůj pořad v rádiu a na Youtube můžete najít mnoho jeho vtipných přednášek.