Sociální pracovník Mgr. Jaroslav Frič vystřídal mnoho prací. Pracoval ve vězeňské službě, ve zdravotnictví, v přímé péči s klienty v domově se seniory a dnes pracuje jako sociální pracovník s klienty s PAS v Rodinném Integračním Centru v Lanškrouně. O jeho práci si s ním povídá patnáctiletý Tonda, který je zároveň již 6 let klientem RIC.
CO JSTE DĚLAL, NEŽ JSTE ZAČAL PRACOVAT JAKO SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK V RIC?
Předtím, než jsem nastoupil do Rodinného Integračního Centra, zabýval jsem se velkou řadou různorodých činností. Dlouhá léta jsem působil v mezinárodní automobilové dopravě na různých pozicích – od dispečera mezinárodní dopravy po vedoucího dopravy a logistiky, pak jsem se přemístil na mnoho let do státní správy, na 10 let jsem byl služebně zařazen do vězeňské služby České republiky. Při této práci jsem si dodělával nějaké zdravotnické minimum a víceméně jsem se poprvé setkal se zdravotnickou a sociální oblastí, takže při ukončení pracovního poměru u vězeňské služby mě to dovedlo k sociální práci v domově pro seniory v Poděbradech. Tam jsem dělal pracovníka v přímé péči, to znamená, že jsem se přímo staral o klienty, kteří tam byli ubytováni. Většinou se jednalo o imobilní klienty. Poté jsem se přestěhoval do východních Čech a nastoupil jsem na pozici vedoucího dopravy v litomyšlské nemocnici, takže jsem se vrátil v podstatě do své první profese. Po dvou letech jsem zhodnotil, že ta práce mi nepřináší to, co jsem od ní původně očekával, a dostal jsem nabídku z Rodinného Integračního Centra, a tak jsem nastoupil na pozici sociálního pracovníka.
CO VÁS NA TÉTO PRÁCI V RICU BAVÍ?
Určitě to, že je velmi kreativní, není jednotvárná. To znamená, že každý den je vlastně úplně jiný. Vidím v tom obrovský smysl, protože práce konkrétně s klienty tady v Ricu je strašně zajímavá, a zatím všichni lidé, s kterými jsem se setkal, ať už to jsou zaměstnanci nebo klienti, jsou mi velmi blízcí, protože vím, že tu práci dělají srdcem, a opravdu jsou vidět výsledky. Těší mě prostě, když můžu víceméně nabízet práci a spolupracovat s lidmi, na nichž evidentně vidím, že by jim to mohlo pomoct. Takže mě to naplňuje.
A JE NĚCO, CO VÁS NA TÉTO PRÁCI NEBAVÍ?
Jedině administrativa. U sociální práce je ta administrativa dost rozsáhlá. Takže přiznávám, že mě víc baví práce s klientem, a to sepisování je pak takové horší, ale vím že je to nutnost, musí to být.
CHTĚL BYSTE NĚCO ZMĚNIT?
Co bych rád změnil, pokud by to bylo v mé moci, tak obecně to, aby lidi začali používat selský rozum a aby spolu víc komunikovali. Myslím si, že řada mezilidských problémů je jen nevhodná komunikace a že lidi spolu nedokáží mluvit, nebo spolu mluví pomocí sociálních sítí a nedokážou si věci vyříkat z očí do očí, a to si myslím, že v této době chybí.
POSUNULO VÁS NĚCO V TÉTO PRÁCI?
Osobnostně určitě, protože se setkávám s úplně jiným typem lidí a je to pro mě jako nastavení zrcadla. V mnoha ohledech mi to pomáhá i třeba jinak se dívat na nějaké rozdílnosti ve světě a také okolo sebe, takže si myslím, že práce s klienty s PAS je pro mě motivační v tom, že jsem daleko tolerantnější k určitým jinakostem. To jsem byl vždycky, ale tady mi to víc pomohlo vidět svět i očima někoho, kdo nevidí ten svět stejně jako já.
JAK PŘISTUPUJETE K DĚTEM S AUTISMEM?
Já za sebe určitě jako k partnerům. Mám na starosti starší děti, to znamená zhruba od těch 13 let do dospělého věku, takže se snažím navodit partnerský vztah a dělám takového staršího dospělého parťáka nebo kamaráda a snažím se s klientem – dítětem nebo dospělým – sdílet ty jeho problémy.
KDY JSTE SE POPRVÉ SETKAL S TÍMTO POSTIŽENÍM NEBO S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM?
Jak jsem předtím jmenoval ty činnosti na začátku, tak souběžně jsem se věnoval 5 let službě sanitáře na uzavřeném psychiatrickém oddělení v psychiatrické léčebně, tehdy ještě v Kosmonosích. S prvními psychicky nemocnými jsem se setkal tam. Tam samozřejmě byli psychiatričtí pacienti, takže celá škála psychiatrických onemocnění od schizofrenie, neurózy, plus celá řada všemožných duševních onemocnění.
LIDÉ, KTEŘÍ NEVĚDÍ, CO JE AUTISMUS, SI OBVYKLE MYSLÍ, ŽE AUTISTA JE AGRESOR – ŽE JE AGRESIVNÍ VŮČI OKOLÍ. CO SI MYSLÍTE VY, MAJÍ PRAVDU?
Rozhodně ne. Já vidím autistu jako člověka, který vnímá svět jiným způsobem než ta většinová společnost. To znamená, že vyhodnocuje určité životní situace samozřejmě jiným způsobem. Ale rozhodně to není primárně o tom, že by přistupoval ke svému okolí agresivně. Samozřejmě se může v nějaké situaci stát, že je nějaký agresivní projev, ale to je i u běžné populace – když se dostane běžný člověk do slepé uličky, občas použije agresi i bez diagnózy autismu.
CO DĚLÁTE, KDYŽ SE DÍTĚ ZAČNE SEBEZRAŇOVAT NEBO NAPADAT? JAK V TOMTO PŘÍPADĚ POSTUPUJETE?
Snažíme se v první řadě, pokud je to nějaká společná aktivita, toho klienta samozřejmě co nejvíc uklidnit a převést ho do nějakého klidnějšího prostředí, kde se ta situace nestala, a nějakým způsobem tu situaci nějak vyřešit akutně a dát mu možnost si vydechnout, ulevit a nabídnout mu činnost, která ho zklidní. Eventuelně když klient už je naladěn o tom mluvit, tak s ním rozebrat tu situaci, k čemu došlo, takže rozhodně uklidnění klienta do budoucna s nějakým rozborem té situace a vyvarování se takové situace.
STALO SE VÁM NĚKDY, ŽE TO NEŠLO VYŘEŠIT KLIDNĚ?
Mně osobně ne.
PRACUJETE S KLIENTY, KTEŘÍ JSOU ZROVNA VE VĚKU, KTERÝ NENÍ LEHKÝ, A MNOZÍ RODIČE SE HO OBÁVAJÍ I U BĚŽNÝCH DĚTÍ. MÁTE NĚJAKÉ POSTŘEHY, JAK V TOMTO VĚKU PRACOVAT A BÝT S „DĚTMI“ NA SPEKTRU AUTISMU? CO JE TRÁPÍ?
Nejvíc se mi při práci s dětmi s PAS v předpubertálním a pubertálním věku osvědčilo být jim skutečným parťákem, se kterým mohou v klidu a pohodě probrat i složitější témata, která je trápí. Zásadně nemoralizovat, být sám sebou a pokusit se klienta provést, pokud možno co nejklidnějším proudem touto zásadní životní etapou.
JAK RELAXUJETE VE VOLNÉM ČASE?
Ve volném čase? Když mám čas, tak hodně času trávím v přírodě a v lese. Mám rád procházky a samostatné bloumání a přemýšlení. Moc rád čtu knížky zaměřené na válečnou historii, na druhou světovou válku. Koukám se rád na filmy s válečnou tématikou nebo trávím hodně času se svým malým synkem.
MÁTE NĚJAKÝ SEN, KTERÝ BYSTE SI CHTĚL SPLNIT DO BUDOUCNA?
Rád cestuji, tak bych samozřejmě chtěl do budoucna procestovat části světa, kam se mi nepodařilo podívat, a můj největší sen je, aby z mého syna byl dobrý člověk.
______________
Rozhovor vedl Tonda (15 let, AS) / foto archiv RIC, Lanškroun
