Tištěný ATYP Speciál je věnovaný také umělcům na spektru. Zejména výtvarníkům. Impuls nám k tomu dala loňská nominace neurodivergentních umělců z Project Art Works na prestižní výtvarnou Turnerovu cenu. Umělci si od nominace slibují otevření se uměleckému světu, který byť hledá zvláštní umění, zvláštní metody umělecké práce, nepřijímá neuroatypické umělce a vyčleňuje je do škatulky charita, na výstavách jsou v jiném podlaží než zavedení umělci či ti, co vystudovali uměleckou školu. Více si o komunitě umělců z Project Art Works budete moci přečíst v ATYP Speciálu, který vychází 22. dubna. Ateliér Radostné tvorby na Letné je jeden z mála v ČR, který podporuje dlouhodobě například autistické výtvarníky (o tom také více v tištěném ATYP Speciálu). Také nedávno pořádal přednášku sběratele děl tzv. umělců outsiderů. S Pavlem Konečným si povídáme o nich, ale také o tom, že 21. dubna představí některé obrazy a díla ze své sbírky neškolených umělců v Českém centru v Paříži. Výstava se jmenuje Nalezeno na okraji.
Jak jste se dostal ke sběratelství umělců art brut?
Kořeny svého celoživotního zájmu vidím zpětně v otevřené atmosféře 60. let 20. století. V roce 1968 jsem se zúčastnil vernisáže výstavy v olomouckém Divadle hudby. Byla to komorní výstava naivního malíře reality Antonína Řeháka ze Svatého Kopečku u Olomouce. Vzpomínám si, že jsem tím nevelkým prostorem procházel okouzlen a přitahován dosud neznámým magnetismem. Dodnes se mi vybavují jeho podivuhodné naturalistické kresby, ale také rozměrná olejová plátna. V té době už byl u nás i v zahraničí tento neškolený tvůrce dobře známý a teoretik Oto Bihalji Merin ho zařadil do světové encyklopedie naivního umění. Vůbec mě však tenkrát nenapadlo, že bych se mohl zajímat též o zakoupení či získání některého z děl. Moje první cesta za sběratelskou událostí vedla do Nového Bydžova, kde jsem objevil „patafyzické sídliště“ krejčího v důchodu, pana Václava Kudery, který mě tenkrát pozval na prohlídku své podivuhodné soukromé kamenné galerie pod širým nebem. V létě roku 1971 jsem si tak potom domů odvážel první sošku, pískovcovou hlavu básníka Karla Hynka Máchy, vytvořenou z patníku od silnice. Ta se stala „základním kamenem“ mé sbírky, kterou tak vytvářím již padesát roků.
A pak už jste začal sám od sebe objevovat další a další neškolené umělce?
Na vysoké škole jsem si na praxi vybral Osvetové stredisko v Bratislavě. Bylo to právě v době konání třetího Trinále insitního umění na podzim 1972. Ta první dvě jsem vůbec nezaregistroval, protože se to odehrávalo na Slovensku a bylo to v takové vzrušené době konce šedesátých let, takže ta jsem vůbec nezaznamenal. Tenkrát to byla opravdu zcela mimořádná záležitost, co se týče rozsahu i kvality vystavujících a pozornosti, jaká se věnovala prezentaci a propagaci toho zvláštního druhu umění. Celé město tím žilo a všechno to na mě velice silně zapůsobilo, stejně jako skutečnost, že jsme mohli nahlédnout do zákulisí této velké mezinárodní výstavy. Získal jsem kontakty na vystavované tvůrce. Hned v Bratislavě jsem navštívil malíře Ondreje Šteberla, on nebyl doma, ale povedlo se mi získat od jeho dcery nějaké kresby a pak jsem s ním byl v písemném kontaktu a získal jeho další díla. Sehnal jsem tam adresy i na další tvůrce, kterým jsem potom psal, a tak se vlastně ta moje sběratelská činnost postupně po roce 1972 začala.
Sbíral jste něco odmala?
Jako chlapec jsem sbíral poštovní zámky, později už jen knížky, občas lidové hudební nástroje jako drumble, píšťalky, koncovky a mám i dvě fujary, na které si občas zafoukám. Vedle sbírání spontánní výtvarné tvorby mi už však na nic dalšího nezbýval čas.
Ve vaší sbírce je i tvorba umělců, kteří prožili větší část života na psychiatrii, někteří tam i zemřeli. Můžete čtenářům představit, kteří to jsou, jejich příběh a jak jste je objevil?
Prací tvůrců, kteří se setkali s nějakým psychickým problémem, je v mé sbírce celá řada. Moje manželka pracovala jako klinická psycholožka, a tak jsem k některým tvůrcům pronikl přes její odborné působení. Mezi její klienty patřil například již nežijící Leoš Wertheimer, kterého dokonce přivedla k pravidelnému kreslení jeho milovaných lokomotiv a vlakových nádraží. Předsevzal si, že jich nakreslí tisíc. Bohužel došel jen k číslu 750. Její profese ji (a tedy i mne) zaváděla také do psychiatrických léčeben, kde jsem objevil další zajímavé tvůrce, kteří se pak dostali do mé sbírky a jsou v mnoha případech její ozdobou.
Pro mě je ve většině případů to setkání s autory velice příjemné. Dílo, které třeba dostanu, mi slouží jako suvenýr, jako vzpomínka na setkání s tím člověkem. Mám takovou zkušenost, že to jsou v převážné většině komunikativní lidé (teď nemluvím vyloženě o psychiatrických pacientech, kteří třeba vůbec nemluví). Setkal jsem se přirozeně i s psychiatrickými pacienty, se schizofreniky. Ale to neznamená, že když je člověk schizofrenik, že se nemůže normálně emočně projevovat, takže v převážné většině se mi podařilo navázat velice těsný kontakt. Většinou jsou to vřelí a srdeční lidé. A když s nimi člověk najde společný jazyk, což se zrcadlí v zájmu o jejich tvorbu, tak to je obohacením a přínosem pro obě strany. V mnoha případech jsem byl s těmi lidmi (co mám zastoupené ve sbírce) v přímém kontaktu. Ale byly případy, kdy jsem s nimi byl pouze v písemném spojení, že jsem si s nimi dopisoval a z různých důvodů jsem je nenavštívil nebo bydleli někde dál, což mě pak třeba i mrzelo. Ideální je se s tím člověkem sejít a vidět ho autenticky v tom prostředí v jakém žije. Člověk, když je s ním v bezprostředním kontaktu, pozná, jestli je jeho tvorba přetvářka nebo co to je vlastně za člověka, a také lépe pochopí jeho dílo, proč takové je. Takže se mi v mnoha případech podařilo navázat přátelství a některé autory jsem navštěvoval pravidelně. Jako například Leoše Wertheimera z Přerova či paní Cecílii Markovou z Kyjova. Za tou jsem jezdil desetiletí pravidelně každý rok. Ale s některými jsem se setkal jenom jednou.
Pane Konečný, vy sám tvoříte?
Kdysi jsem se snažil dělat koláže, malovat a kreslit, měl jsem dokonce dvě výstavy, ale ve srovnání s originálními díly spontánních tvůrců zařazovaných do mé sbírky mi moje práce připadaly bez opravdové vitality, taková tvorba pro tvorbu, a tak jsem toho zanechal. Co mi zůstalo je záliba ve fotografii. Té dokumentární, kterou využívám při sběratelských návštěvách autorů, a také volné, výtvarné, při níž zachycuji zejména tvarově či barevně působivé skvrny, nahodilé záznamy na zdech domů nebo podivné shluky přírodnin. Také jsem se během života dlouho věnoval recitování a amatérskému herectví. Od mládí občas napíšu báseň. Nic soustavného, kromě sběratelství, které ovšem chápu také jako tvořivou činnost.
V květnu budete vystavovat v Paříži. Můžete říci, která díla jste ze své sbírky vybral?
Výstavu v Českém centru v Paříži chápu jako sondu do své sbírky spontánního umění vytvářenou již padesát roků. Komorní výstavní prostor mi neumožňuje prezentovat větší počet děl a autorů, a tak nabídnu francouzskému publiku ty pro mne nejvýznamnější české a slovenské tvůrce. Mezi nimi i ty již uznávané na mezinárodní scéně spontánního umění jako jsou například Anna Zemánková, Cecilie Marková, Zbyněk Semerák, Václav Beránek či Leoš Wertheimer, ale také dosud neobjevené a neznámé kvalitní neškolené tvůrce: Jaroslav Diviš, Jiří Mrak, Františka Kudelová nebo Oldřich Vrána. Celkově to bude asi čtyřicet děl dvaceti šesti malířů, kreslířů, řezbářů a sochařů, které jsem objevil na mých toulkách po periferii výtvarného umění.
Také mě zaujalo vaše vyprávění o rajských zahradách outsiderů. To zní opravdu jako že tam člověk najde ráj.
V posledních několika letech jsem svůj zájem soustředil na objekty, s nimiž nelze spekulovat a jsou vyjádřením touhy spontánních tvůrců – outsiderů poeticky prožívat a dotvářet své životní okolí. Mezi taková díla patří „monumentální sochy tesané rovnou do skály, kamenné hlavy z patníků podél cest, zahrady vyzdobené betonovými polychromovanými postavami, malované interiéry sklepů či bytů nebo přímo jakési rajské zahrady“. To jsem citoval text ze záložky své knížky„Atlas spontánního umění“, kterou vydal Art map v roce 2016. Tato knížka zahrnuje šestnáct lokalit s málo známými díly spontánního umění a také devět muzeí prezentujících díla autodidaktů. A to napříč kategoriemi art brut, medijní tvorby, lidového či naivního umění.
Můžete čtenářům představit tento váš sběratelský projekt?
Zde si dovolím laskavého čtenáře odkázat na svoji výše uvedenou knížku „Atlas spontánního umění“ (Art map, 2016) zejména pak na zde v příloze uveřejněný esej mé italské kolegyně žijící v Paříži Roberty Trapani nazvaný „Uchovávat obýváním: nestandardní památky a my“.
Našel jste vy sám ráj mezi outsidery, když vás provází tolik let?
Nevím, zda jsem našel ráj, avšak určitě lidskost, opravdovost, hravost, tvořivost a vůbec hodnoty, pro které stojí za to žít a radovat se z bytí. A to vůbec není málo.
_______________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / Foto archiv Pavla Konečného / úvodní foto Pavel Konečný v zahradě Eden v chorvatské Kukljici
BOX
Český sběratel Pavel Konečný, dlouholetý člen Evropské Asociace Outsider Art, vystaví svou sbírku spontánního umění. Výstava s názvem „NALEZENO NA OKRAJI“ se koná od 21. 4. do 5. 6. 2022 v Českém centru v Paříži (18, Rue Bonaparte). Na plakátu k výstavě je obraz Marie Kodovské.
NALEZENO NA OKRAJI 
Různé póly originální spontánní tvorby představí výstava sbírky „outsiderského umění“ bývalého ředitele Národního památkového ústavu v Olomouci a dlouholetého dramaturga Divadla hudby Pavla Konečného, který od roku 1972 sbírá díla z periferie výtvarného umění nejen v České republice a zařazuje do ní předměty lidového a naivního umění i díla kategorizovaná jako art brut – umění v původním stavu. Jeho sbírka se rozprostírá od syrových řezeb lidových sochařů, naivní malby venkovských a snových idyl, portrétů, kreseb architektury a strojů, včetně fantazijních krajin a halucinačních květin spiritistických médií. V jeho sbírce se objevují také díla tvůrců již známých i na mezinárodní výtvarné scéně.
Sběratel Pavel Konečný
Narozen 1.7. 1949 v Olomouci. Po maturitě vystudoval obor čeština – uměnověda na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V letech 1975 až 1991 působil jako vedoucí a dramaturg olomouckého Divadla hudby, kde zorganizoval několik výstav spontánního umění (Zemánková, Marková, Semerák, Kodovská, Beránek aj.). V roce 1991 nastoupil jako vedoucí útvaru evidence a dokumentace na Památkový ústav v Olomouci. V lednu 2005 se stal ředitelem Památkového ústavu pro Olomoucký kraj a v této funkci působil až do konce roku 2010, kdy odešel do důchodu.
Od roku 1972 sbírá výtvarné projevy spontánní tvorby neškolených tvůrců zejména z bývalého Československa, ale také z Polska, Itálie a dalších zemí. Od roku 2012 organizuje filmovou přehlídku Art brut film Olomouc, kde přivítal řadu osobností z oblasti art brut (Bruno Decharme, Philippe Lespinasse, Johann Feilacher, Sophie Bourbonnais, Arthur Borgnis, Rémy Ricordeau aj.). Je členem pražského sdružení ABCD a také členem Evropské asociace outsider art (EOA). Vydává vlastním nákladem ediční řadu publikací o spontánním umění Marginálie (např. Bonaria Manca, Pietro Moschini, Marie Janků, La Inthonkaew aj.). Připravil již více než deset samostatných výstav své sbírky v České republice a na Slovensku. Jednotlivá díla ze své sbírky zapůjčuje na kolektivní výstavy českého art brut (Francie, Belgie, Německo, Polsko). Jeho kolekce art brut, folk art a naive art čítá více jak 700 exponátů.
___________________________________________
Práce na tomto textu je realizována v rámci projektu ATYP magazín, který podpořilo na rok 2022 hlavní město Praha.
