Na spektru neviditelnosti aneb pořád nás nepřijímáte

Na spektru neviditelnosti aneb pořád nás nepřijímáte

V nedávné době jsem opakovaně v různých diskuzích na internetu narazila na téma jinakosti, vnímání Aspergerova syndromu jako daru, jako prokletí, obav z toho, že dítě nikdy nezapadne do většinové společnosti. A také na smršť rad, ty mému uchu často zněly jako vytržené odněkud z kynologického cvičiště. Podobné projevy rodičů a vůbec pečujících a pomáhajících osob by se daly nahrubo roztřídit do dvou pytlů, do jednoho by se házel všechen křečovitý optimismus, do druhého normalizační metody biče a cukru (toto pořadí odpovídá skutečnosti).

Jako někdo, kdo má diagnostikovaný Aspergerův syndrom (dále jen AS), můžu říct, že spontánní reakce na tyto debaty je chuť utéct, odletět z této planety plné nepochopení, kde ani komunikace a osvěta nevedou k postupnému porozumění a respektu. Číst si názory někoho, kdo – v domnění, jak je osvícený – vyhlašuje, že AS je požehnání a je třeba vítat jinakost a jak mu jeho dítě s AS vnáší do života hlubiny poznání a je mu největším učitelem (protože je tak nesnesitelné a vytváří tolik trapasů, že z vás udělá zenového mistra), bolí úplně stejně, jako když si čtu rady a doporučení, jak dítě s AS cepovat, shapovat, napodmiňovat jako Azora na cvičáku, protože bez toho autistického blbečka nedonutíte, aby se choval trochu přijatelně. Vůbec totiž nejde o nás. Jde jen o ty druhé. Jak oni se cítí, když už jim osud přihrál do života někoho s AS. Chtějí sklidit uznání za svatost, nebo za krotitelský um. Chtějí potvrzení, že to zvládají dobře. A víte co? Je to zcela pochopitelné a respektu, uznání a pozornosti by se mělo dostat každému. Jenže víte co? V tomhle příběhu není místo pro nás s AS. Pro druhou stranu. Ta je tam jako prostředek, ne jako zcela rovnocenná bytost, živá, vnímající, cítící a autonomní.

Vždy, když jsem do podobných debat vstoupila a na tento fakt upozornila, dozvěděla jsem se většinou jedno z následujících. Buď Ale já svému dítěti rozumím a vše je sluníčkové, nebo Ale ono by bez cepování nebylo ničeho schopné a neuplatnilo by se ve většinové společnosti. Nikdy žádný rodič nedal prostor vlastnímu dítěti, nikdy žádný rodič neustoupil ze svého stanoviska. A to, že se tak děje pravděpodobně bez špatných úmyslů, kvůli vnitřní nejistotě a nezralosti rodičů, není ani nic radostného, ani nic, co by nám s AS bylo ku prospěchu. Dále tak končíme jako maňásci v rukou lidí, kteří hledají sebepotvrzení a pochvalu za své výchovné metody a schopnosti.

Setkala jsem se dokonce s tím, že neurotypici v debatě oslavovali typické vlastnosti AS, jak je úžasné, že jsme upřímní a přímí, když jsem jim ovšem upřímně a přímo (a taky slušně, jen ne lichotivě a s náručí smajlíků) chtěla dát zpětnou vazbu (že nás aspíky používají pro propagaci své tolerance, aniž by si dali práci opravdu chápat, o čem mluví), okamžitě vyvstal problém – to se najednou láska k upřímnosti změnila v nenávist ke vší té údajné aroganci a ponižování.

Chtěla bych jasně říct několik věcí.

1. Starat se pořád o to, jak kdo kam zapadne, není zájem o tu konkrétní, jedinečnou bytost. Pozornost je na tom, jak to mají ti druzí (a vzhledem k tendenci vidět u sousedů trávu vždy zelenější, je to nesmírně nebezpečné, protože iluzi vytvářející).

2. Autentičnost kohokoliv nezměníte jinak než brutálním násilím (vymýváním mozku, týráním), proto se o to nepokoušejte. Vždy je třeba vyjít z toho, kdo jaký skutečně je, bez ohledu na to, jak se vám to zamlouvá a hodí. Bez toho opět končíte v nějaké iluzi – předstírat tak dlouho, až se to stane skutečností, je nemožné, dříve či později přijde zpětný náraz reality.

3. Zcela vážně – navrhuju neurotypikům, aby se od nás učili. Úroveň falešnosti a přetvářky ve společnosti je neúnosná i pro neurotypiky, je nejvyšší čas to změnit, než nás to dovede do záhuby. Svět potřebuje víc Gret, jinak se utopíme v odpadcích, doslovně i obrazně, psychohygiena bez upřímnosti k sobě samému je nemyslitelná.

4. Je třeba dát lidem s AS větší prostor pro vyjádření. Zní to zcela samozřejmě, ale pořád v mnoha případech fungujeme jen jako přehlídka cvičených opiček kdesi v kolektivu neurotypických odborníků, kteří všemu rozumí nejlépe. Nerozumíte. Často nemáte kapacitu a ani ochotu podívat se na svět našima očima, proto by od vás byla na místě pokora a respekt, a ne pití kafíčka a ponižování těch, které prostě nechápete.

5. JSME JINÍ. ZCELA JINÍ. Mnoho z nás se narodilo se sníženou schopností jednat sobecky, mnoho z nás je hyperempatických, cítíme emoce i na dálku. Pro mnoho z nás je nejvyšším imperativem vyšší dobro, soulad uvnitř i venku, lež a přetvářka nás ničí, protože víme, že dřív nebo později povedou jen k větší bolesti, k odtržení od reality, a tím pádem k většímu nárazu. Bolest druhých se nás dotýká, jako kdyby šlo o nás samotné. A ano, jsou tu i ti, kteří jsou uzavřeni ve svém vnímání, které je příliš citlivé, odlišné. Takoví solipsisté jsou ovšem i mezi vámi. Vždy jsme ale jiní, z podstaty. Aplikovat na nás zákonitosti, podle kterých fungují neaspíci, je naprosto nesmyslné, protože to není pravdivé.

A proto, pokud opravdu chceme ve světě spolupracovat a domlouvat se, potřebujeme OTEVŘENOU komunikaci a prostor k vyjádření, rovnocenně pro obě strany. Ne to, že si neurotypická populace přečte a vyslechne, co lidé s AS mají na srdci, aby pak stejně uplatnila vlastní přesvědčení, i tam, kde nejde o jejich komfort, ale o náš. A tohle je o schopnosti důvěřovat a opravdu se otevřít jinakosti a pestrosti. Je třeba v první řadě uvěřit, že to my s AS myslíme opravdu vážně, že výpověď o našem fungování nejsou jen řeči, že to není „jen jako“. A že, pokud to neurotypické populaci přijde nepochopitelné, nevylučuje to respekt. Ostatně tak to má ve vyzrálé společnosti vypadat, nemusíme rozumět všem postojům a názorům, ale – pokud vidíme, že nám ten druhý neubližuje a neškodí, záměrně a dlouhodobě – můžeme je respektovat a nechat jejich nositele pokojně žít. Touha mít vše stejně a nemuset se vystavovat střetům s neznámým je známkou vnitřní nejistoty a určitě to není něco, na čem by mělo vyrůstat lidské společenství, pokud nechce směřovat k diktatuře jediného správného pohledu na věc.

A proto – nechte nás mluvit a otevřete nám svá srdce, a nakonec vše dobře dopadne 🙂

___________

text Dora Z. (33 let, AS) / kresba Anna S. (36 let, AS)

(Vzhledem k velké stigmatizaci lidí na autistickém spektru, neuvádíme příjmení u těch, kteří si přejí zůstat v anonymitě.)

1. Autistická konference: Lidé s autismem budou mít svou konferenci 6

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

3 komentáře

  1. Tento clanok je napisany genialne. Je strucny a presne vystihuje podstatu veci. Skoda je to, ze velka cast neurotipikov nema v sebe dostatok pokory aby si ho precitali a zamysleli sa nad nim.

    1. Když by se neurotypici měli zamýšlet nad něčím, co je „mimo jejich chápaní“, raději nad tím mávnou rukou a použijí ne moc lichotivé slová…. Chybí tolerance, pochopení, empatie – bohužel

  2. Zrovna tady, kde je pristup hlavne byt se vsemi zadobre, tenhle prispevek opravdu nevynikne. Kolik kynologickych rad, jak pisete, je jen na tomto webu… Ale vsichni jsou bestialne stastni, tak co…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení