"Proč jdeš ve svém věku na diagnostiku? Proč to potřebuješ vědět?" byla otázka v minulém článku „Matka 3 dětí maskovala autismus 45 let" a mě donutila napsat vám mou zkušenost. Je to sice pochopitelná logická otázka. Člověk sice může činit celoživotně sebeohledávácí introspekce, ale dokud jsem neměl diagnózu, cítil jsem vinu, protože jsem žil s hromadami nálepek o sobě: nedostatečný, nezodpovědný, divný, nespolehlivý, nepochopitelný, méněcenný, špatný… Odmalička jsem dostával nálepky jak od rodičů, tak od školy, jako "problémové dítě". Ač se mi nálepky nezdály, nebylo možno se jim vzepřít. Moje neustálá snaha o sebepoznání mě asi jako jediná distancovala od toho, abych těm nálepkám nakonec i já sám do hloubky uvěřil.
Matka si myslela, že vše dělám naschvál
Pamatuji si, že asi od pěti let, když jsem dostal za úkol donést z blízkého obchodu mléko a máslo, úpěnlivě jsem myslel na to, abych zase nedostal vynadáno, že jsem cestou opět něco zapomněl. Takže jsem bezpečně tím spíš znovu a znovu buď mléko nebo máslo zapomněl. Když jsem později pochopil, že tyhle moje potíže jsou zdrojem dalších problémů, snažil jsem se přijít na to, proč to tak mám. Matka byla přesvědčená, že jí to dělám naschvál, a podle toho to řešila po svém. Navíc jsem se dlouho počurával, což jsem také vnímal jako svoji vinu. Nálepku problémového dítěte jsem tedy dostal už od matky, takže následující školní odsouzení už byla jen vedlejším potvrzením hlavního rozsudku. Zapomenuté mléko nebo máslo bylo mé první selhání, na které si vzpomínám. Už od první třídy jsem tedy nad sebou pilně, avšak bezúspěšně dumal.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
