Header
Předplatné ATYP

ATYP Premium

Kdy už umřete? zeptal se ukrajinský autistický chlapec ruských vojáků

16.9.2023
Dvanáctiletý Maxim Brovčenko je čím dál známější svými obrazy pod uměleckou přezdívkou Kosmo-Max. Kvůli okupaci utekl s maminkou z Berďansku do Záporoží. Odejít do jiné země nechce, protože by nemohl pomáhat Ukrajině. Za svou pomoc dostal ocenění od prezidenta Zelenského. Jaké téma se nejvíce objevuje na jeho obrazech? Jak se jim žije na Ukrajině a jak pomáhá? Co si o tom všem myslí autistický chlapec, který tušil už půl roku dopředu, že válka bude, i když doufal, že se tak nestane? Rozhovor s Maxem i jeho maminkou Oksanou Brovčenko probíhal on-line. 

Max alias Kosmo-Max dopisuje knihu o planetě A. „Ve své knize vyprávím o těžkostech života na Zemi o “pekle”, se kterým se setkala má rodina, o bolesti… Jsme Atlanti, narození z lásky mezi pozemšťany. Pro pozemšťany jsme autisté. Jsme tu už několik generací, ale stále pro vás zůstáváme cizími – mimozemšťany. Tak se to prostě stalo, že zatím nemůžeme opustit tuto planetu, která je, stejně jako pro vás, nyní naším domovem i kdybychom se nějakým zázrakem vrátili na Atlantu… Přijetí pozemšťany nám umožní přestat být na této planetě sami. Vše, co potřebujeme, je vaše pochopení. Přišli jsme s mírem a jsme připraveni vám otevřít nebe!” vypráví vzrušeně o své knize.

Oksano, řekněte, prosím našim čtenářům o Maxově autismu.

Max se narodil v roce 2011. Když mu bylo půl roku, všimla jsem si, že se zajímá o písmenka, vůbec si nehrál s hračkami. Do jednoho roku vše skládal do řady. Jelikož můj starší syn má také autismus, tak jsem na to už byla zvyklá. V Maxových třech letech byla diagnóza v Berďansku potvrzena. Nechodila jsem moc po doktorech, jelikož jsem psycholožka a mám zkušenosti se svým starším synem. Neměl moc rád světlo, vadily mu hlasité zvuky, ale časem se to zlepšilo. Začali jsme používat sluneční brýle a sluchátka. Max je používá jen, když je to opravdu nezbytné. Když začíná ostřelování, nasadí si sluchátka a začne si zpívat písničku.

Jaké rady byste dala rodičům, kteří mají děti s autismem, ohledně výchovy, podpory, socializace?

Za prvé bych chtěla popřát rodičům, aby se nikdy nevzdávali a aby vždy věřili sobě i dítěti. Aby se snažili rozvíjet jeho silné stránky. Milovat je, nehledě na diagnózu. Lidé ve světě jsou různí a každý člověk má právo existovat a právo žít, má právo na lásku. V tom jsme si všichni rovni.

Zajímá mě, jaká je situace s diagnostikou autismu na Ukrajině?

Je dost špatná, máme tu málo specialistů, kteří tomu rozumí a mají nějaké zkušenosti. Nicméně jdeme stále vpřed a nenecháváme se zastavit.

Jak s touto problematikou pracují ministerstva a jiné státní orgány?

Řeknu to ze své vlastní zkušenosti, jako matka svého dítěte. Stát pomáhá. Když se ředitelka dozvěděla o synově diagnóze, řekla, že je určitě potřebná inkluze, aby se dítě mohlo rozvíjet. Když byl Max první rok v mateřské škole, byl pro něj tento rok velmi obtížný. Byl uzavřený, nemohl kontaktovat okolí, bránil se mluvit. Odborníci si ale našli cestu, jak to zlepšit. Pomohli Maxovi se socializací, se senzorickou integrací. Jak říkám, kdo klepe na dveře, tomu určitě někdy bude otevřeno. Důležité je nepřestávat klepat, ale nemůžeme se spoléhat jenom na stát nebo na ministerstva. V první řadě vše závisí na rodičích, jak se k tomu postaví a co budou dělat. Důležité je, aby rodiče neseděli a nečekali na to, až jim někdo něco přinese nebo s něčím pomůže, ale aby sami dělali vše, aby něčeho dosáhli. Max je v péči fondu „Dítě s budoucností“. Je to dobrovolnická organizace, která se zabývá pomocí dětem a starším lidem, kteří mají autismus. Zabývá se i šířením informací mezi veřejnost. Když bylo nejhůř, vždy jsem měla podporu od této organizace. Vždy mi poradili, co a jak mám dělat v určitých situacích. Nějaký čas s námi žil dospělý muž s autismem, Američan Bill Peters (můj tehdejší přítel, pozn. redaktora), a mohu říci, že s integrací dítěte s autismem může pomoci nejlépe jen dospělý člověk s autismem. Za rok a půl tohoto pobytu Bill pomohl Maxovi v tom, že si začal více věřit. Přijal to, že má autismus. Už se toho nebál.

Mluvila jste o starším synovi. Prosím, můžete našim čtenářům něco říct o něm a třeba popsat vztah dvou bratří na autistickém spektru?

Staršímu synovi je 23 let, je také na spektru autismu. Pracuje v oblasti informačních technologií, je 3D grafikem a modelářem. Vytváří postavy do počítačových her. O sobě nerad mluví. Bratři jeden k druhému nemají moc blízký vztah. Jsou to dva různé světy, které se neprotínají. Starší syn žije sám, je naprosto samostatný a soběstačný. Zajímá se o politologii.

Jaký má na vás a na Maxe vliv válka na Ukrajině?

Má to na nás stejný vliv jako na všechny Ukrajince. Těžko jsme nesli to, že nás Rusko napadlo. Max už něco tušil půl roku před začátkem války. Jednou jsme byli s Maxem v obchodě. Řekl: „Prodejte mi, prosím, RPG.“ Udiveně se zeptali: „K čemu ti to bude?“ Odpověděl: „Víte, jaká tu bude strašná válka? Já musím bránit svou zemi.“ Přešli jsme to jako vtip. Ale on řekl: „Když mi nechcete prodat RPG, prodejte mi alespoň 5 granátů.“

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Po základce není kam dál. Tyhle děti jako by tu nebyly, říká matka dospívajícího syna na autistickém spektru

2.9.2023
Zdravotní sestra Jana Nová poskytla upřímný rozhovor, jak nefungují sociální služby ani školství pro dospívající děti s PAS, které mají přidružené úzkosti, sociální fobie, OCD, deprese... Říká, že lidé s PAS bez mentálního postižení po základní škole propadají sítem podpory. I přestože její syn je vysoce inteligentní, není pro něj možnost dalšího studia ani podporované zaměstnání. Připravujeme rozhovory s rodiči dospívajících s PAS na téma “A co dál?”.  Neuvádíme místo, kde rodina žije, a fotografie jsou pouze ilustrační. 

Jano, mohla byste představit sebe a svou rodinu?

Mám dvě děti. Syn (15 let) má Aspergerův syndrom s poruchou aktivity a pozornosti, OCD a těžké úzkosti. Zvládl dokončit základní školu pouze díky režimu domácího vzdělávání v posledních dvou letech. Dcera (6 let) bude nastupovat do první třídy a je zatím bez diagnózy. Dále s námi žije můj partner, který není otcem dětí.

Co dál?

Měla jsem trochu naivní představy. Říkala jsem si, že se poptám na brigádu, třeba v nějaké chráněné dílně v rámci udržení synova režimu. Aby netrávil převážnou část dne na médiích, aby pracoval někde na dvě, tři hodiny. Víc si myslím, že zatím není v jeho silách kvůli udržení aktivity a pozornosti. Také není schopen nikam docházet a navíc je nabídka velmi omezená. Netuším, jak je to ve větších městech, ale tady u nás nikoho nezajímá, že má syn poruchu autistického spektra. Je to prostě kluk se ZTP a tím to končí. Většina populace nerozlišuje člověka s mentálním postižením a těmi, kteří mají jiné vnímání.

Tím tedy chcete říci, že pracovní možnosti a služby lidem s fyzickým hendikepem, nebo v určitém režimu i lidem s mentálním hendikepem už se nastavit umí.

Ano, na nich bývá to postižení vidět. Jsou různé stacionáře, chráněné dílny atd., ale lidé s PAS bez mentálního postižení propadají sítem podpory. Moc možností pro ně není, tedy pokud jsou na tom podobně jako můj syn. Je chytrý, sám se naučil brilantně anglický jazyk, ale co se týká komunikace a interakce s okolím, je hodně omezený.

Jaké další možnosti vzdělání po základní škole hledáte?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

(Málo známá) historie autismu

11.8.2023
Kdo poprvé popsal autismus? Pro většinu lidí, kteří se historií autistické diagnostiky věnují, jsou průkopníky v této oblasti Leo Kanner a Hans Asperger. Jen málokdo ví o tom, že skutečným průkopníkem byla ve skutečnosti sovětská dětská psychiatrička původem z Ukrajiny, jménem Grunya Efimovna Sucharevová (1891-1981), která již před téměř 100 lety použila termín „autismus“ pro nezvyklé chování, kterého si všimla u několika dětí. Tyto děti byly velmi talentované, jeden chlapec byl např. nadaný houslista, jiný měl zase skvělou paměť na čísla, další se pouštěl do filozofických diskuzí… Zároveň ale tyto děti měly i velké problémy zvláště při kontaktu s vrstevníky.

Sucharevová (Sukhareva) se psychiatrii věnovala ještě dlouhá desetiletí a stala se jednou z předních odbornic (kromě autismu se komplexně zabývala i schizofrenií, oligofrenií, poruchami osobnosti atd…). Proč ale její práce o autismu zůstala z velké části neznámá? K důvodům se ještě dostaneme, ale jeden z nich mohl být osobní: skromnost. Sucharevová nesnášela i svoje oslavy narozenin a její bývalá studentka vzpomíná, že o svém prvenství v oblasti autismu nikdy nemluvila. Naopak vzpomíná, že byla velmi milá, jak ke svým pacientům, tak ke studentům, ke kterým přistupovala jako ke svým dětem, což souviselo i s tím, že byla bezdětná.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Trauma nemusí být viditelná tragédie, může to být zdánlivě běžná denní situace, říká traumaterapeutka MUDr. Hana Deáková

12.7.2023
S traumaterapeutkou MUDr. Hanou Straka Deákovou jsme se potkaly na promítání filmu Moudrost Traumatu od Dr. Gabora Matého. Po filmu odpovídala na otázky, které se týkaly práce s traumatem v praxi. Velmi mě ve filmu zaujalo, jak psychoterapeut Gabor Maté laskavě a hluboce vnímal lidi, kteří žili na okraji společnosti, i informace, že neléčené trauma nám tvoří závislosti, psychické a fyzické postižení, deprese a neschopnost fungování ve společnosti. Zeptala jsem se paní  MUDr. Hany Straka Deákové, zda by nám otevřela možnost vnímat naše traumata a jak s nimi pracovat.

Mohla byste nám přiblížit vaši cestu k psychoterapii?

Vystudovala jsem medicínu, ale velmi rychle jsem zjistila, že lidé nestonají podle knih a tabulek. Proto jsem se dále desítky let věnovala psychologii, prošla jsem dlouhodobým sebezkušenostním výcvikem a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí, ale pořád mi ještě něco chybělo. Bylo to v situacích, kdy si člověk říká: Já už to v hlavě všechno vím, ale pocity říkají něco jiného. Na to jsem dostala odpovědi až v Somatic Experiencing /dále jen SE/, v učení Petera Levina, které jsem pak jako svoji velkou lásku vystudovala v Rakousku. A to, co považuji za svou největší školu a největší inspiraci, jsou moji dva synové. Starší (31 let) má teď sedmitýdenní dcerušku a můj mladší syn (29 let) je autista s mírnou až střední mentální retardací. Myslím si, že to je moje největší inspirace v životě.

Používala jste nějaké terapie i pro syna?

Já si myslím, že nejúčinnější metoda je snaha o velkou empatii a naslouchání svým dětem. Pro mě je nejdůležitější respekt, snaha porozumět dítěti, proč dělá to, co dělá. I u zdravého dítěte je třeba vnímat jeho potřeby. Ani zdravé dítě neumí vždy svým emocím porozumět a potřebuje podporu rodiče, pomoci emoce pojmenovat, akceptovat a zacházet s nimi. O to více u autisty, který má s vyjádřením emocí obtíže ještě větší. Opravdu tu jde o to napojení, snažit se pochopit toho člověka. Ve své psychoterapeutické praxi hodně pracuji s teenagery a nejčastěji “překládám” jejich rodičům. Často jsou rodiče v obavě, aby všechno dělali dobře, aby hlídali, aby děti nebyly na mobilu, aby dosahovaly nějakých výsledků. A někdy potom dochází k tomu, že rodiče své děti neposlouchají. Potřebují být slyšeny a brány vážně. To je podle mě nejdůležitější ze všeho.

Mohla byste nám přiblížit, co je Somatic Experiencing?

SE pracuje s tím, že když se naše tělo dostává do nebezpečí, ale i „pouze“ do stresu, je to pro náš mozek úplně to samé. Co udělá naše tělo, když jsme v nebezpečí? Centrum, které zajišťuje naše přežití, okamžitě vygeneruje spousty energie a připraví tělo k boji. Není to otázka naší mysli, protože když si představíte, že zaútočí tygr nebo uslyšíme ránu, co se stane s naším tělem? V milisekundě se připraví k útěku, nebo boji. Napětí svalů, hlubší dýchání, rychlejší bušení srdce, vyplaví se spousta adrenalinu, stresových hormonů… Ale přesně takto se chystá naše tělo, i když jsme „jenom“ ve stresu. Pro naše tělo je to stejné nebezpečí.

Můžeme nějak tělu poté pomoci?

V ideálním případě, pokud nebezpečí pomine, tak se napětí může zase vybít, sportem nebo koníčky. Když se takto vytvořená energie vybije, je vše v pořádku. Známe to všichni, jak my dospělí, tak naše děti, i naše autistické děti, a my jim tu energii vlastně nenecháváme vybít, ani sobě. Každé zvířátko tu svou energii vybije, ale my lidé si to mnohdy nedovolíme, pořád chceme, abychom byli hodní, abychom fungovali podle nějakých pravidel. Vlastně si myslím, že když dostává autista záchvat, je to velmi často právě ta nevybitá energie z napětí, která z něj jde ven. SE pomáhá lidem tuto nashromážděnou energii z těla dostat. Učíme lidi, jakým způsobem to můžou dělat.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Psycholog Pavlát: Je diskriminační to, že lidé s autismem nemohou mít řidičský průkaz

5.7.2023
Klinický psycholog PhDr. Ing. Jiří Pavlát se zabývá mimo jiné diagnostikou PAS. Má také akreditaci udělovanou Ministerstvem dopravy k dopravně psychologickému vyšetření. Vzhledem k tomu, že v zahraničí mohou lidé na spektru autismu řídit, ale u nás ne, zeptali jsme se ho i na tuto ožehavou problematiku.

Jste zaměřen v diagnostice na nějakou cílovou skupinu?

To ani snad ne, ale zaměřil jsem se na děti, které trpí poruchou autistického spektra /dále PAS/, i na dospělé (ty občas také diagnostikuji), ale pak dělám i jiná vyšetření.

Domluvili jsme spolu tento rozhovor, protože jsem u vás prošla diagnostikou. Darovala jsem vám aktuální ATYP Speciál a vy jste se mi poté ozval a říkal jste, že se vám velmi líbil.

Ano, překvapil mě, že je tak dobrý. Dobře se mi četl a ty názory tam byly zajímavé. Řekl bych, že jsou odpovídající realitě.

Říkal jste také, že vás i něco zarazilo v článku o diagnosticích…

Zaznívala tam až nepřiměřená kritika různých odborníků. Je otázka, nakolik je tato kritika oprávněná a nakolik neoprávněná.

Může to být i tím, že pro lidi, kteří jdou na diagnostiku, je to velmi náročné?

Pochopitelně, že je to pro ně velmi náročné. Dospělý se může cítit zahanbeně, může mít obavu, že najednou přijde i o řidičský průkaz. Což se v mém případě neděje, protože to s lékaři posuzujeme pak individuálně. Je to samozřejmě pro toho člověka zátěž. Na druhou stranu, co mám i zkušenosti z informací z Nautisu, je to i osvobozující, protože pak člověk pozná příčinu svých obtíží, svých problémů a proč mu ta komunikace s druhými nejde, proč má problémy v sociálních vztazích.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Jak minimalizovat riziko autistického vyhoření – 2. díl

2.7.2023
Pokud jste #actuallyautistic („skutečně autistický“) člověk, zajímalo vás někdy, co je to autistické vyhoření, proč se nám děje, jak by se mu dalo předejít a jak se z něj zotavit? Další díl textu o autistickém vyhoření britské vývojové psycholožky a specialistky na neurodiverzitu Any Aragon, který nám poskytla. První díl jsme publikovali pod názvem Alostáza je užitečná, ale pokud trvá dlouho, může dojít k autistickému vyhoření – 1. část.

V dnešním příspěvku se podíváme na způsoby, jak vyhoření co nejúčinněji předcházet. Ráda bych ale předeslala, že je sice možné velmi minimalizovat riziko autistického vyhoření, avšak není to možné zcela. Čas od času se to prostě bude dít každému z nás a je to v pořádku.

Jako autisté přirozeně tíhneme k extrémům, je pro nás velkou výzvou najít balanc a střed. Je ale nezbytné umět rozpoznat, kdy se zase vychylujeme ze svého středu, a podniknout kroky k tomu, abychom znovu nastolili rovnováhu. Ukažme si pár praktických způsobů, jak toho co nejlépe dosáhnout:

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Alostáza je užitečná, ale pokud trvá dlouho, může dojít k autistickému vyhoření – 1. část

29.6.2023
Britská vývojová psycholožka a specialistka na neurodiverzitu Ana Aragon nám poskytla text o autistickém vyhoření. Budeme ho publikovat na 3 části. K práci s lidmi na spektru autismu ji přivedlo i to, že byla v 19 letech diagnostikována, a jak sama říká do té doby o autismu nevěděla nic. V té době studovala na filmové škole a po diagnostice si uvědomila, že film není to, co by ji bavilo. Dnes zužitkovává množství znalostí, které nasbírala při práci s různými autisty různého věku, i své vlastní. Její dětství bylo složité, jak sama říká, a lidé jí nerozuměli. Často slyšela, že je hloupá a společensky neschopná. Dnes pomáhá ostatním lidem s neurodiverzitami se sebepřijetím a s porozuměním tomu, že když mozek funguje jinak, neznamená to být hloupý a společensky neschopný. Učí druhé, aby je názory ostatních nedefinovaly. Připravuje také knihu o tom, jak být v souladu se svým autistickým já. 

Pokud jste #actuallyautistic („skutečně autistický“) člověk, zajímalo vás někdy, co je to autistické vyhoření, proč se nám děje, jak by se mu dalo předejít a jak se z něj zotavit? Začněme tím, co to znamená a proč vzniká. Autistické vyhoření je fenomén, který popisují autističtí lidé jako stav fyzického, emočního a kognitivního vyčerpání. Může se projevit jako ztráta zájmu nebo motivace k vašim speciálním zájmům, snížená schopnost vyrovnávání se s přetížením smyslů, někdy je náš sociální budget doslova vyčerpán. Jednoduše se dostavuje častěji pocit, že je toho na vás hrozně moc, jste frustrovaní a jakoby odpojení od všeho, i od sebe, a teprve zhoršený stav až vyhoření vám ukáže, že se tělo a mozek zastavuje. Zkrátka – všechno se zdá najednou těžší v přeneseném i doslovném významu.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Mám osm koček, tvořím si tak kolem sebe komfortní bublinu, říká autistka Eliška

24.6.2023
Eliška (26) z Libereckého kraje miluje kočky, má jich osm a vášnivě fotografuje. Je také dvojnásobnou matkou. Protože si přála zůstat v částečné anonymitě, tak rozhovor s ní doprovázejí hlavně autorské fotografie jejích huňatých spolubydlících. V rozhovoru pro ATYP magazín jsme si spolu povídaly kromě autismu a jinakosti samozřejmě o kočkách a také o vztazích a mateřství. 
Kdy jsi poprvé začala vnímat, že je u tebe něco jinak než u ostatních?

Už na prvním stupni, když jsem si všimla, že spolu ostatní děti komunikují tak nějak automaticky a často neverbálně. Něco si řekly, já ani nepostřehla, co to bylo, a ony už se na něčem domluvily. Nedokázala jsem to dešifrovat. Věci ohledně autismu jsem si začala zjišťovat až kolem třináctého roku, kdy jsem začala tušit, že bych něco takového mohla mít. Najednou to vypadalo, že to, že mě často bolí hlava, jsem emočně nestabilní, že mě všechno rozhodí a dostávám se do situací, které jsou pro mě špatně řešitelné, že jsem světloplachá, nemám ráda hlasitou hudbu a jsem vybíravá v jídle, že se nerada lidem dívám do očí… Zkrátka že to všechno, co jsem považovala za nějakou svoji chybu, nedostatečnou socializaci nebo slabost, může znát i někdo další a že se to dokonce sdružuje pod nějakou diagnózu.

Všímalo si toho i okolí, nebo se to všechno odehrávalo jen v hlavě a ty jsi maskovala?

Těžko mluvit za ostatní, jak jsem říkala, moje naciťování toho, co si lidi myslí, není na moc dobré úrovni. Ve škole jsem asi byla jen za tu divnou a introvertní. Doma jsem byla prostě za zlobivou. Školní psycholožka si toho všimla určitě, protože se asi snažila o tom se mnou mluvit, ale já jsem o tom mluvit nechtěla. Nesnažila jsem se maskovat, ani jsem si zprvu neuvědomovala, jak moc jiná jsem od ostatních, než jsem se začala kamarádit s někým, kdo mě dostal do společnosti – začala jsem chodit ven, už jsem jen neseděla doma s knížkou a najednou jsem viděla, jak odlišně lidé žijí. To bylo až kolem těch třinácti let. Pak jsem se teprve začala maskovat, do té doby ne. To vědomé maskování přešlo až do takového lehce nadřazeného postoje (ve smyslu „já nejsem jako ty ostatní slabé holky, já jsem děvče do nepohody“) a potom se to, doufám, srovnalo do normálu. V práci dokážu předstírat tak, že si nikdo ničeho nevšimne.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Pokud má člověk v sobě aktivován program – nebuď citlivka, jde často za své hranice, neposlouchá své tělo, své potřeby, říká terapeutka Lenka Davidová

28.5.2023
Terapeutka Bc. Lenka Davidová se již přes 20 let pohybuje v neziskovém sektoru, kde pomáhá lidem různých cílových skupin, téměř 6 let pracovala v organizaci Rodinné Integrační Centrum, která poskytuje služby pro rodiny a jednotlivce s PAS v Pardubickém kraji. Také je soukromá terapeutka a jejími klienty jsou i dospívající a dospělí se zvýšenou citlivostí nebo s PAS. Sama má dvě dcery, z nichž starší třináctiletá má dětský autismus, a žije tak denně témata, která řada rodičů řeší a hledá cestu. Také supervidovala myšlenkové Karty síly a nadhledu pro pečující, které nedávno vydal ATYP Press.

„Více než 11 let nabízím ve své soukromé praxi terapie lidem, kteří se ocitli v náročné životní situaci, hledají cestu, jak žít svůj život plnohodnotně, chtějí probudit svůj energetický potenciál, najít nový směr a vyřešit své těžkosti a obtíže. Zaměřuji se na témata spojená s akutně nebo dlouhodobě prožívanou krizí, nepohodou či traumaty, na nalezení či posílení energetického potenciálu, zvýšení sebehodnoty. Lektoruji pro organizace témata „na poli autismu“, která souvisí s řešením krizových situací, posílením vztahů mezi rodičem a dítětem, témata spojená se seberozvojem a psychohygienou, přijetím diagnózy u dítěte, zdravým psychickým vývojem dítěte či posílením nebo znovunalezením sebe sama při péči o dítě s diagnózou,“ říká terapeutka Davidová, se kterou si povídala naše redaktorka Markéta Štěpánková.  

Setkáváte se ve své terapeutické praxi s dospívajícími na spektru a s vysokou citlivostí?  

Za dobu své praxe sleduji, že v ordinaci přibývá počet dospívajících osob s diagnostikovanou poruchou autistického spektra (dále jen PAS), přibývá i řada dospívajících se zvýšenou citlivostí. Přichází s intenzivními prožitky nepřijetí, úzkostí, strachu. Rodiče prožívají velkou bezmoc, neorientují se v celé situaci a mají pocit rodičovského selhání. Je tedy nutné i rodiče v takové situaci stabilizovat a celou situaci pojmenovat a zčitelnit. Sami dospívající jsou často sami sebou velmi znejistěni, nepřidává tomu ani stav, kdy se často cítí vyčleněni z kolektivu vrstevníků. Vnímají sebe samy jako „divné, špatné, nehodnotné“, nezřídka se objevuje sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu a další závažné obtíže.  

Je jiné procházet pubertou a dospíváním, pokud je člověk na spektru nebo s vysokou citlivostí?

Puberta a dospívání je vždy velká výzva nejen pro rodiče, ale i pro samotné dospívající. Změna hormonů, zintenzivnění životní energie, názorů, intenzivnější potřeba vymezování se. Potřeba objevovat a testovat hranice. Zvědomovat si Kdo jsem já? přináší velký chaos, kde nějakou chvíli trvá než se všichni zúčastnění zorientují a objeví sebe sama v jiné – nové poloze. Dospívajícím je v této době často potřeba dosytit, co chybělo, dát z pozice rodiče tzv. „požehnání“, posílení, předání poselství, které pomáhá v ukotvení se ve své identitě. Tak, aby byli schopni lépe vyhodnocovat, co je pro jejich život hodnotné, a byli dobře ukotveni ve své síle a mohli v budoucnu dobře využít svůj potenciál. Bohužel historicky jsme jako rodiče zapomněli na nutnost tohoto energetického posílení a často tak mnoha lidem toto doklapnutí chybí, jsou  nuceni hledat toto dosycení jinde v různých – často extrémních – situacích.

A když k tomu má mladý člověk autismus a vysokou citlivost?  

Ve své praxi sleduji, že prožívání v pubertě je u osob s vysokou citlivostí jiné. V této době se často nůžky „jinakosti“ velmi intenzivně rozevírají. Vzhledem k „jinému“ pohledu na svět, hodnotám, prožívání a specifickým potřebám se řada dospívajících s vysokou citlivostí, s PAS nebo s kombinací obojího často dostává na velmi zásadní rozcestník, který je pro ně velká výzva. Je to čas, kdy vrstevnické přijetí a sounáležitost je zásadním vývojovým milníkem, který je podstatné naplnit a hraje velkou roli v dalším vývoji. Dostávají se do bodu, kde se musí rozhodnout, protože v období puberty je často jakákoliv jinakost, která jde mimo „střední proud“, odmítnuta nebo nepřijímána.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Home
ATYP 2
ATYP 4
Skupina_CEZ_specialni_barevna_sablona_specialni_varianta_logotypu_2.4.1
Article 1

ATYP Magazín 
Pod vlastním krovem 28
182 00 Praha 8 
tel: +420 723 653 129 
email: redakce@atypmagazin.cz

ATYPmagazin
WordPress od WPDistro

Přihlášení