Openspace není pro mě moc dobrý, říká autistka Míša Codlová

Michala Codlová (32) je autistka, která nemá problém sehnat práci. Je aplikovaná informatička, která je navíc neuvěřitelně výkonná. To, co jiní dělají dva dny, ona má za dvě hodiny hotové. Chtěla jsem si sní povídat o tématu zaměstnávání autistů. Ale než jsme se k tomu dostaly, Míša mi odvyprávěla celý život s mnoha diagnózami, z nich tu autistickou se dozvěděla teprve v roce 2014. Vznikl z toho rozhovor na 45 stran a sami jste si na Facebooku ATYP magazínu zvolili, že byste ho chtěli číst co nejméně zkrácený a s co nejmenšími editorskými zásahy. Můžete se právě začíst do třetího pokračování.

Míšo, musíme se vrátit k vaším zkušenostem autistky v zaměstnání…
V první práci tedy nastal problém, že jsem se začala nudit, protože byly projekty velmi sporadicky a musela jsem dělat věci, které jsem rozhodně nerada dělala. Tím pádem se řešily už jenom komunikace s potenciálními zákazníky apod. To ne, děkuju. Odtamtud jsem odešla dalo by se říct po psychickým zhroucení, takže jsem si ke svým narozeninám dala krásný dárek a podala jsem výpověď. Pak jsem nějakou dobu byla na pracovním úřadě, abych se zklidnila a nabrala síly a požádala jsem si o podnikatelský kurz, protože z toho, co jsem zjistila mi vyšlo, že na živnostenský list bych si i přes nárazové projekty vydělala docela dost. Fakticky v té době jsem koupila pozemek, začala stavba domku…

Stavěla jste domek a mohla jste si finančně dovolit nepracovat, takže jste se psychicky mohla uvolnit.
Přišla mi nabídka z další firmy B. a takové platové podmínky, které se jen tak neodmítají. Byly dvě kola pohovoru, následoval podpis smlouvy a 14. března 2013 jsem nastoupila do nové práce. To už jsem byla opět v Praze a jelo se, což nějakou dobu jsem zvládala. Ale problém byl stejný, že opět bylo práce hodně málo a na rozdíl od té první práce a od živnosti se jednalo o openspace. Takže to pro mě nebylo moc dobrý. V té době se opravdu začaly u mě extrémně silně projevovat deprese a na podzim jsem se složila.

Takže jste musela odejít nebo vás vyhodili?
Ne, to ne. Jsem pro zaměstnavatele nepostradatelná a jak říkám zahraniční korporáty zaměstnávají podle práce a ne na základě toho, jak kdo vypadá či se nějak podivínsky chová. Já jsem sama v zásadě plánovala odejít odtamtud už podstatně dřív, chtěla jsem podat výpověď už ke konci října 2014, ale za tu dobu jsem nasbírala dokonalou znalost jednoho systému, kterému tam nerozuměl prakticky téměř nikdo, plus jsem zároveň i napsala za zlomek plánovaného času systém, který automatizoval zpracování jistých dat, které před tím dělala ručně asi tisícovka úředníků. Ti samozřejmě přišli o práci, takže je mám na kontě. Ale co si budeme povídat, tady ten obor spočívá v tom, aby práce, které může s prominutím dělat cvičená opice, protože opice není možné z jistých důvodů zaměstnávat, tak se napíše buď systém nebo postaví stroj, který to bude dělat. Takže z mého pohledu je to mrhání lidským potenciálem. Když se podíváme do průmyslové revoluce, myslíte, že tvůrce tkalcovských stavů trápilo, že připraví o práci prakticky celou třídu švadlen a jiných oborů? Myslíte, že je to trápilo? A tehdy, jak byly ty krize, jak dělníci ničili stroje, tak to za několik let přijde znovu a to bude hodně zajímavý sledovat, protože osobně odhaduju, že během deseti let vymizí možná polovina profesí.

Mně přijde, že se tohle říkalo už za mého dětství, že čím dál méně bude potřeba lidí na práci a teď naopak skoro neseženete člověka, když hledáte ve firmě nebo neziskovce osobu na jakoukoliv pozici, všichni jsme zaměstnaní…
Ano, ale podívejte se, o jaké jde práce. Velké procento jsou to úřednické práce. Potřebujete u té úřednické, rutinní práce nějak zvlášť myslet? Jediný důvod, proč tady to nemohl tehdy udělat stroj, že nebyly náležité komunikační sítě, internet tehdy neexistoval. Nyní .. bankovní integrované systémy, dostanete jednu informaci z jedné strany světa na druhou bezchybně bez lidského elementu za zlomek sekundy, zatím co úředník vám to bude zpracovávat danou zprávu deset minut a pravděpodobně tam ještě natropí chybu. Takže tehdy to blokovalo spíš to, že jednak chyběl ten výpočetní výkon a jednak ty komunikační sítě nebyly tak dokonalé. Takže teď jsou na ráně právě úřednické profese.

Takže teď je 2014, dostala jste diagnózu vysoko funkční autismus…

Ano, to už jsem měla.

A jak se to projevilo, když jste třeba hledala novou práci?
Má výpověď způsobila poplach, tak ukecali šéfku HR, aby si se mnou zkusila pokecat a udělala jsem tu fatální chybu, nebo dívám se na to jako na fatální chybu, že jsem se rozhodla tam tehdy zůstat. Ovšem netrvalo to příliš dlouho. 30. září jsem totiž musela akutně na sítnicové oddělení VFN, protože oční mi našla trhlinu na sítnici levého oka, takže vypsala rovnou žádanku k zákroku. To se do velké míry podepsalo taky na mé psychické nestabilitě v daný moment, protože na to levé vidím, takže to by se dalo říct, že byl jeden z hybatelů, proč jsem silně uvažovala o tom dát o ten měsíc později výpověď.

Ale dnes jste jinde, takže jste na nějakých dalších pohovorech musela být. Přiznávala, že jste autistka?
To jsem nepovažovala za tak podstatný, spíš jsem dávala já sama předem otázky, jestli mají kanceláře nebo spíše open space.

A co personalisté říkali na vaše vyptávání?
Pravdu podle toho, co zrovna firma za kanceláře nabízela. Nechala jsem se ukecat a ve firmě jsem dostala projekt, který navazoval na ten předchozí s tím, že se to rozšiřovalo, což jsem zase za zlomek plánovaného času naimplementovala. S oddělením testerů jsem konzultovala, jak to plánují testovat, protože řekněme jsem těžká perfekcionistka, takže z mého pohledu, když něco odevzdávám ke kontrole, tak už víceméně očekávám, že jen potvrdí, že je to v pořádku, a ne že mi to vrací s tím, že je tam dvacet závažných chyb. Spousta testerů mi na rovinu řekla, že je nebaví testovat moje systémy, protože je nemůžou rozbít. Ono samozřejmě chyby se tu a tam našly, ale dost často se ukázalo, že bylo spíše zadání specifikace, které šlo vyložit různými způsoby, tedy jinak řečeno, že ostatní to pochopili než jak to analytik konkrétně zamýšlel a tady ty faktory hrály roli. Jednou jsem způsobila hodně ošklivou botu, to vám povím. To bylo koncem května 2014, konkrétně 23., to je asi vedlejší. Udělala jsem tu chybu, že jsem uvěřila dokumentaci, napsala jeden úsek kódu, dalo se to nasadit na servery a další ráno jsem se dozvěděla, že celý QA oddělení v Singapuru kvůli mé chybě nemohlo pracovat. To jsem nesla hodně špatně. Já se fakticky z toho sesypala. V ten den, kdy jsem se to dozvěděla, byla zrovna u mamky na návštěvě, pracovala jsem od ní, tak jsem šla do kuchyně, vzala jsem do ruky tabulku hořké čokolády, kterou měla ve skříni a ulomila jsem si kousky a zkoušela jsem se uklidnit. Já si takhle svoje chyby beru velmi osobně. Ono se říká, že lidi dělají chyby. Já se na to dívám spíš jako na výmluvy. To není výmluva k tomu, abych takovou botu udělala. Protože to byla moje chyba, že jsem nezkontrolovala, že to, co se píše v dokumentaci, je blbost a napsala jsem to jenom podle toho a neověřila si.

Naše redaktorka, která je také autistka, teď ze zahraničních materiálů zpracovávala text nadaný vs. chytrý. Vzpomínám si, že nadaný člověk nedělá chybu, protože už dopředu ví, že je to chyba. Kdybyste udělala eventuelně chybu, jestli je to pro vás poučení nebo právě to berete jenom tak, že jste něco nezkontrolovala, protože jinak chybu neděláte.
Jednak to vezmu jako poučení, protože i z toho jsem si vzala poučení, že jsem důvěřovala dokumentaci, ale i tak tady ty chyby beru jako těžký selhání a dávám si sakra záležet, abych to nezopakovala, protože další rčení tvrdí „chybovat je lidské, ale jenom blázen tu samou chybu opakuje“.

Lidé ale chyby co se týče sociální/vztahové oblasti dělají a berou to tak, že je to špatná zkušenost, tak se z toho poučí, jestli máte pocit, když odmyslíme tu práci, třeba ve vztazích udělala nějakou chybu?
Ještě nemůžeme o vztazích mluvit, protože jsem žádné neměla. K tomu se teprve dostaneme.

Fakt jste neměla vztahy, ani kamarády, kamarádky?
Já za kamarády považuju takové osoby, které se s vámi baví bez ohledu na cokoli. Já nepovažuju za kamarády lidi, se kterými se bavíte a oni vás o kousek dál pomlouvají. Pardon, to nejsou kamarádi.

Třeba na vysoké škole jste si našla někoho blízkého?

S jednou holčinou na střední škole jsme trávily hodně času a je to jediná osoba, co si vybavuju, se kterou udržuju nějaké kontakty doteď, což je co říct.

Je to tedy kamarádka, která by pro vás, jak se říká, skočila do ohně nebo vy pro ni?
Hodně blízké, ano. Ono fakticky kdybych už tehdy byla řečeno v pořádku, tak je možné, že by třeba začal už nějaký vztah, tedy za předpokladu, že by byla na holky. Vzhledem k tomu, že je vdaná a má dítě, tak to by asi nefungovalo. Mně přijde, že kolikrát ve vztazích nehraje roli ani tak sexuální orientace jako spíš nějaká heternormativnost, kdy se čeká, že to bude holka a kluk. Pardon, to je mi s prominutím ukradený. Chtěla jsem říci, že to mám u …, ale to neřeknu, protože tu část mám ráda, protože přítelkyně mi můj zadek závidí. Já se vrátím zpátky k té práci, ale půjdu si koupit pití, protože mi vysychá.

Já vás ráda pozvu.
V tom případě poprosím o kolu bez ledu.

__________________

Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá

První díl Učitelka mě chtěla poslat do zvláštní

Druhý díl Od sebevraždy mě zachránily meditace a racionální myšlení