Věříte, že autisté mají málo empatie nebo nejsou schopni správné komunikace? Možná bychom měli přehodnotit náš pohled na jejich svět. Proč autisté často skrývají své potřeby? A co to vypovídá o jejich zkušenostech?
Tento paradox vysvětluje mimo jiné Pete Wharmby ve své knize „Atypický“. Vyjadřuje svůj strach z narušení klidu ostatních slovy: „Raději trpím, než abych do něčího klidu zasahoval žádostí o pomoc.“ Wharmby, kterému byl Aspergerův syndrom diagnostikován ve 34 letech, dodává, že tato přehnaná ohleduplnost vůči druhým vede k tomu, že autisté často zůstávají se svými problémy sami, protože se bojí ‚obtěžovat‘.
Mýty a realita kolem empatie a autismu
O autismu se často říká, že jeho hlavním projevem je „nedostatek empatie“, „jiný způsob komunikace“ nebo „slabé sociální dovednosti“. Je to ale skutečně pravda? Hledáme opravdové příčiny těchto projevů, nebo jen popisujeme to, co vidíme zvenčí? Mnoho autistů dnes mluví o tom, že jim empatie nechybí – naopak jí mají často až příliš. Někdy je jejich empatie natolik silná, že v citlivých situacích doslova ztuhnou pod náporem emocí druhých lidí, což jim brání v jakékoli reakci. Tento pohled dnes podporují i někteří odborníci, kteří upozorňují na to, že empatie autistických lidí je často špatně interpretována a že naše společenská očekávání v komunikaci mohou vést k nedorozumění.Osobní zkušenosti autistů s bagatelizací vlastních potřeb: Život ve strachu z obtěžování
Z výpovědí autistů vyplývá, že již odmala je mnozí učili hlavně to, jak neobtěžovat ostatní, být nenápadní, zmenšovat se, přizpůsobovat se – a rozhodně neříkat, co skutečně cítí nebo potřebují. Postupně se přizpůsobili: mlčením, stahováním se, ztrátou důvěry, že jejich pocity a přání mohou být v pořádku. Toto chování často pramení z pocitu, že svět jinakost odmítá. U některých autistů tento vnitřní boj přerůstá ve snahu ‚neobtěžovat svou existencí‘ – což může vést k hlubokému osamění a, bohužel, i k častějším sebevražedným tendencím. Na internetových fórech popisují autisté bolestné zkušenosti, kdy byli označováni za ‚břemeno‘. Rubygblue ve svém příspěvku například zmiňuje, že její dospělý bratr řekl, že by se nikdy dobrovolně nerozhodl mít autistické dítě. „Jeho slova mě opravdu bolí. Neustále mě pronásleduje myšlenka, jestli nejsem jen problém pro své blízké.” Další uživatel, perkystep, sdílí: „Moji rodiče mě označují za přítěž. Dodnes mi to ubližuje.“ Jiný přiznává: „Loni mě člen rodiny nazval zátěží a mělo to dlouhodobý dopad na mé duševní zdraví.“ Výpovědi podobného typu se bohužel v autistické komunitě objevují často – a shodují se na tom, že být nálepkován jako ‚břemeno‘ má silně devastující dopad na jejich sebehodnotu. Může člověk, který přemýšlí, zda není zátěží pro své blízké, být opravdu bez empatie? Je možné označit za neempatického někoho, kdo se bojí požádat o pomoc, protože nechce druhé obtěžovat?
Tento paradox vysvětluje mimo jiné Pete Wharmby ve své knize „Atypický“. Vyjadřuje svůj strach z narušení klidu ostatních slovy: „Raději trpím, než abych do něčího klidu zasahoval žádostí o pomoc.“ Wharmby, kterému byl Aspergerův syndrom diagnostikován ve 34 letech, dodává, že tato přehnaná ohleduplnost vůči druhým vede k tomu, že autisté často zůstávají se svými problémy sami, protože se bojí ‚obtěžovat‘.
Důsledky nedorozumění
V zaměstnání: Jak popisuje mentorka Mgr. Gabriela Böhmová v článku Umíte psát e-maily s ohledem na neurodiverzitu?, autisté mohou neodpovědět na e-mail, a to ne z arogance nebo lenosti, ale z nejistoty. Nevědí, kdy je vhodné odpovědět – a hlavně: nechtějí obtěžovat. Jednoduchá věta jako „Prosím odpověz do pátku, kdykoliv ti to vyhovuje“ může být klíčem ke spolupráci. Taková jasná, ale stále ohleduplná formulace zjednodušuje komunikaci a zároveň odstraňuje obavy z „obtěžování“.Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
