„Proč máte hůl a Jardu Duška na triku?“ ptají se mě někde na cestě směrem k Plzni dva starší lidé a ukazují přitom na barevný obrázek přímo na mém hrudníku, obklopený emblémy dalších podporovatelů akce Putování. Mám zase možnost s někým mluvit o podpoře osvěty autismu. Dávám jim odznáček a chvíli se bavíme o celé akci a životě vůbec. Dopředu mne upozorňují, že nemají ani korunu a nic mi nemohou dát, protože se jdou jen projít, a já se usmívám a říkám jim, že nevybírám peníze, že naopak rozdávám odznáčky a slova. A úsměv.
Zúčastnila jsem se minulý týden části pátého pochodu již tradiční akce s názvem Putování a putovala jsem poslední čtyři dny. Celé PUTOVÁNÍ, které pořádá sdružení Adventor, trvalo letos 13 dní a trasa byla vytyčená tentokrát v západních Čechách od Chomutova do Plzně. Letošní mělo název Návrat k pramenům. Putující u sebe měli sledovací zařízení a tak bylo možné jejich pohyb sledovat na webu přímo na mapě. Dojela jsem v pondělí přímo na večerní besedu do Mariánských Lázní a pak jsem další den v úterý putovala s Vojtou Bartošíkem do Konstantinových Lázní, ve středu do Stříbra a ve čtvrtek do Plzně, kde vše završila beseda. Vojta byl průvodcem a hlavním Putujícím celé akce a v době, kdy jsem se přidala, měl za sebou zhruba 250 km. Poslední dny ho bolelo koleno. Část této cesty jsem šla za náš tým sama.
Putování ze sebe k lidem
Jít někam, kde to má pro mne smysl, je snad pro mne jediný důvod vůbec někam jít. Je to hlavně vnitřní pochod, směřování se, putování určitým konkrétním směrem, který se pak může stát vnějším pochodem. To si prostě uvědomuji stále konkrétněji v mém životě.
Uvědomila jsem si a zažila intenzivně, že pro moje vnímání a směřování je motiv a důvod jakéhokoliv potkání nejdůležitější a většinou jediný možný z celého aktu rozhodnutí „jít někam a zažít něco“. Potkat někoho. Potkala jsem se sama se sebou zase jinak díky potkáním se s lidmi, na které jsem byla zvědavá, a kteří mi velmi pomáhají zacítit to, kým jsem. Viděla jsem spoustu krásných míst. Já sama jsem tam jela hlavně z toho důvodu, že jsem se prostě CHTĚLA a MUSELA POTKAT s dalšími autisty na té tzv. vysokofunkční části spektra.
Návrat k pramenům
Po zimě jsem si dobře rozchodila tělo a pěkně si ho namohla. Koukala kolem sebe a povídala si nárazově s lidmi. O autismu. O tom, jestli vědí, jak vlastně takový autista vypadá. O tom, že když zjistili, že je to široký pojem a že Putující je také autista, a trošku jsme to pak i probrali, často si vzpomněli na nějakého podobně zvláštního osamělého podivína, kterého znali buď přímo z rodiny nebo ze života. Najednou také znali člověka natolik zvláštního, který vybočoval přesně tím „autistickým“ způsobem. S velmi speciálními zájmy a soustředěnými činnostmi a rozzářily se jim oči novým vhledem do celého kontextu. To bylo perfektní a bavilo mne to.
Moje lesní etapa však byla spíše komorní a meditativní, počasí bylo deštivější a potkávala jsem místo lidí hlavně lesní klid, neobvyklou hojnost srnek, dravců a mravenců, a pak také navštívené studánky a prameny. Bylo to nádherné. Návrat k pramenům i vnitřní.
Slečínko, kam jdete?
Jsem na poli na stezce mezi dvěma lesy, lehce mrholí. Směr někam do Stříbra. Stříbro daleko. Jede traktorista na tak velkém novém traktoru, který jsem jaktěživa neviděla. Zastavuje, fousatý chlap se vyklání z korby a volá „Slečínko, nechcete svýzt, dyť je tu tak ošklivo, kam jdete?“. Slečínkou mne pobavil a rozesmála jsem se. V hlase měl lidské teplo a zvědavost, tak jsme na chvíli spolu hovořili o všem možným a trochu i o autismu. A on pak vypráví, že mají na statku staršího nenápadného pána, který ví všechno o vlacích, bydlí sám celý život v malém chajdě. Na statku se stará o krávy takovým způsobem, jakoby by byly jeho rodina. Prý ho zná už celá léta a dřív se mu i někdy smál, jako spousta jiných lidí a dětí. Podle něho ale není vůbec hloupý, naopak, ale chová se a mluví prostě dost jinak než ostatní lidi na vesnici, s nikým se moc nestýká a žije si to svoje. Nejbližší přátelé mu byly a jsou ty kravičky a zvířata vůbec, které pojmenovává, mluví s nimi a často je hladí. Tož tak.
Besedy s lidmi byly v každém cíli
Nejvíce času jsem při pouti trávila s Vojtěchem Bartošíkem a Radkem Čihákem. Na besedách k nám ještě vždy přibyl Michal Roškaňuk a Lucie Vilímková. Michal Roškaňuk, ředitel organizace Adventor, besedy moderoval. Je to člověk, který je podle mě neúnavný lamač mýtů a klišé o autismu, lektor a organizátor osvětových akcí a hlavně člověk s Aspergerovým syndromem, který je schopen osvětlovat autismus v celém jeho spektru. Michal má ve svém týmu nádherné lidi ze stejné planety a pracuje jako poradce dalších autistických dospělých i dětí a jejich rodin. Besedy byly prokládány hloubavými autorskými písněmi, které na místě zpíval a skvěle na kytaru hrál Radek Čihák. Za to, že jsem se této velmi důkladně zorganizované a promyšlené akce aktivně mohla zúčastnit, velmi děkuji. Cítila jsem vekou podporu a přízeň.
_________________
text a foto Vladimíra Šubertová
Jedna odpověď