Když jsem poprvé o této hře slyšel, měl jsem velké pochybnosti. Jak může někdo „zažít“ autismus? Autismus buď máte, nebo ne. 3 týdny celostátního hraní mi ale ukázaly, že jsem se ve svém soudu unáhlil.
Pokud snad náhodou nevíte, o co v této hře jde (o čemž pochybuji, protože se nyní hraje doslova po celém světě), vysvětlím vám ji. Cílem je, co nejvíce přiblížit lidem život autistů, aby si doslova mohli vyzkoušet, jaké to je.
Brzy po odstartování hry se proto organizátoři rozhodli vyhlásit celostátní karanténu, aby všichni lidé poznali, jaké to je, když máte pouze omezený sociální kontakt.
To by samo o sobě ale nestačilo, proto se brzy organizátoři vytasili s povinností nosit roušky. Zpočátku jsem nechápal, jakou to má souvislost s autismem, ale brzy mi došlo, o co organizátorům jde. Chtěli ukázat, jaké to je, když se nemůžete orientovat v mimice ostatních lidí. Já sám jsem s tím míval často problémy, ale když teď všichni nosí roušku, tak to nemusím řešit.
Poté začali organizátoři lidem doporučovat, aby se nedotýkali jeden druhého a raději od sebe drželi rozestup alespoň 2 metry. Jelikož jsem stejně jako řada autistů velmi citlivý na doteky, tak i toto opatření mě velmi potěšilo.
Jedna věc mi ale stále není úplně jasná. Proč tolik zdůrazňuje mytí rukou? To by se spíš hodilo do nějaké „OCD hry“. Na druhou stranu řada autistů má OCD, takže i toto opatření určitý smysl dává.
Celkově si myslím, že se hra organizátorům povedla. Pravda, nepodařilo se jim zdaleka pokrýt všechna témata, třeba k očnímu kontaktu nic nevymysleli (a přitom zrovna u očního kontaktu by stačilo pouze „otočit pravidla“, např. za příliš velký oční kontakt by byl vyhazov u pracovního pohovoru).
Ale jsem si jistý, že do příštího ročníku to vyladí.
text Matěj Kočár / kresba Dodo
