Syndrom podvodníka (anglicky impostor syndrome) je fenomén, který v tichosti ovlivňuje životy mnoha lidí – nejen na pracovišti. Nejčastěji se s ním potýkají přemýšliví a cílevědomí jedinci s vysokými nároky na sebe sama: například projektoví manažeři, vědci, umělci, ale i čerstvě diagnostikovaní neurodivergentní lidé, zejména autisté, pro které jsou typické pochybnosti o sobě, perfekcionismus a obava ze selhání.
Pojem syndrom podvodníka popsaly v 70. letech psycholožky Pauline Clanceová a Suzanne Imesová. Označuje stav, kdy člověk opakovaně zpochybňuje své úspěchy, připisuje je náhodě nebo štěstí – nikoliv vlastním schopnostem – a žije s obavou, že bude „odhalen jako podvodník“.
Původní výzkumy se zaměřovaly na ženy ve vysoce konkurenčních profesích, dnes však víme, že se tento pocit týká lidí napříč pohlavími i obory. Citliví a svědomití jedinci často prožívají během práce či tvorby úzkost, že nejsou dost kompetentní a tím jakoby klamou své okolí – přestože své úspěchy dosáhli právě díky poctivosti, píli a vytrvalosti. Nejde o diagnózu, ale o rozšířený a velmi lidský prožitek, který se objevuje napříč profesemi i životními situacemi – od studentů po zkušené odborníky.
K čemu vede syndrom podvodníka
Mnozí mají dojem, že podobné pocity mají jen oni sami, což posiluje vnitřní stud a mlčenlivost. Obávají se, že sdílením těchto obav by působili slabě, nebo že by je okolí nepochopilo. Ve skutečnosti jsou „pochybnosti o sobě“ častější, než se zdá – zejména u těch, kteří jsou svědomití, přemýšliví, zvídaví a ambiciózní. Právě tito lidé mívají tendenci považovat každý další úkol za zkoušku, u níž selhání znamená „odhalení“. Tlak na dokonalost však často vede k úzkostem, vyčerpání, snížené výkonnosti a problémům ve vztazích.Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
