Ledovec

Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě 2

Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě

Loni jsme jako vánoční dárek pro čtenáře připravili rozhovor s psychiatrem Cyrilem Höschlem. Letos s Martinem Fojtíčkem, protože má skvělý destigmatizační postoj, humor, umí se zasmát sám sobě a možná proto všechno dokáže opravdově komunitně pracovat s lidmi s mentálním postižením. Pokud takovýto člověk pomáhá s reformou psychiatrie, můžeme jí věřit, minimálně na Plzeňsku.

Martine, jak vás napadlo odejít ze školství do Británie bydlet s lidmi s mentálním postižením?

Se ženou jsme se jeli do Anglie rozhodnout, jestli myslíme vážně to, o čem jsme snili. Jeli jsme ochutnat komunitní život. Říkali jsme si, že ta zkušenost v zahraničí bude cenná, i kdybychom se nakonec rozhodli dělat něco úplně jiného. Zkušenost z Anglie byla důležitá v tom, že k těm podstatným věcem týkajícím se společného soužití jsme se dostali asi až po půl roce, že prostě nějakou dobu trvá, než porozumíte, co se v té skupině lidí vlastně děje a co to vlastně „žít spolu“ znamená. Nakonec jsme to – prvních třináct let Ledovce – s těsnějším soužitím zkusili.

Přenesl jste určitě své zkušenosti do ČR při zakládání Ledovce. Jaké to je bydlet a komunikovat s lidmi s mentálním postižením? A hlavně jak komunikovat, abyste se vyhnul stigmatu?

Bydlet s kýmkoli (s partnerem, s rodinou) v širší skupině je vždycky nějaký nárok. Ale my jsme v „ledoveckém pravěku“ společně nebydleli, my jsme měli lidi u nás v kuchyni jen od pondělí do pátku přes den. A z té komunikace jsme nedělali velký problém. Měli jsme z Anglie (a taky z matfyzu) zkušenost, že se často potkáváme s lidmi, kterým třeba hned nerozumíme, ale stejně se s nimi musíme domluvit. A v Anglii (ani na matfyzu) to vesměs nebyla chyba těch druhých, že si nerozumíme, míček byl spíš na naší straně hřiště. Tak s tímhle nastavením jsme se pouštěli do domlouvání i s lidmi, kteří přicházeli na Ledovec, a vlastně to tak máme dodnes. Tak nevím, jestli postoj „ten blbej jsem vždycky já“ je nebo není destigmatizační, ale funguje nám dobře.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení