Současní dospělí s PAS jsou ztracená generace, říká v rozhovoru výtvarnice na spektru Veronika
Kdy jsi přišla na to, že jsi na spektru?
Poprvé to zmínila jedna učitelka na nižším stupni gymnázia – jestli prý nemám náhodou AS. Nevěděla jsem, co to znamená, a tak jsem googlila (tehdy ještě česky) a to mě svedlo ze stopy… Trvalo to další čtyři roky – do nějakých šestnácti – než jsem se k téhle teorii vrátila na základě hledání v angličtině. A k diagnostice jako takové jsem se dostala až v osmnácti, tedy před nějakými pěti lety. A ačkoliv jsem si v zásadě jen šla potvrdit svou teorii, stejně mě to celkem zasáhlo. Ovšem to je asi i dané příchodem další depresivní epizody.
Proč tě to svedlo ze stopy?
To je jednoduché – kdybych se byla tehdy dostala ke správným informacím, mohla jsem daleko dřív chápat, co se mnou děje. A taky by to třeba pomohlo mému vztahu s rodiči…
Malování je tvé hobby, nebo maluješ i profesionálně?
Kreslit jsem začala ve chvíli, kdy jsem udržela tužku. Prostě to přišlo tak nějak přirozeně, samo. Takže pokud jde o to, jak dlouho páchám umění, bude to tak dvacet let. Umění je pro mě jen hobby, protože si chci dělat co chci a kdy chci – ne pracovat na zakázkách pro lidi, co ještě mizerně platí. Když se sem tam něco prodá, jsem samozřejmě ráda, ale to je málokdy. Dělám různé techniky – malbu, kresbu, koláže, pracuji i s hlínou a vytvářím si kostýmy na LARPy a historické akce.
Co dalšího tě baví, kromě umělecké tvorby?
Baví mě vlastně všechno ohledně fantasy – knížky, filmy, seriály, hry… A hlavně LARPy, historický šerm a lukostřelba. Neobvyklé koníčky pro ženu, já vím, ale je to daleko zajímavější než porovnávání kabelek a ničení si zad vysokými podpatky. Taky hraju DnD a jinou roleplay hru, na jejíchž pravidlech pracujeme s podobně ujetou skupinkou přátel. A ráda si jen tak sednu na gauč, dám si vodní dýmku a povídám si s papoušky.
Má pro tebe nějaké plusy a mínusy to, že jsi na autistickém spektru?
